Oryginalność czy wtórność? Oryginalność czy wtórność? Studia poświęcone polskiej kulturze politycznej i religijnej (X−XIII wiek) redakcja naukowa Roman Michałowski Grzegorz Pac Recenzenci Zbigniew Dalewski Józef Dobosz Redaktor prowadzący Szymon Morawski Redakcja, korekta Aleksandra Zych Indeks Michał Zgutka Zestawienie bibliografii Elżbieta Morawska Projekt okładki i stron tytułowych Anna Gogolewska Ilustracja na okładce Ewangelistarz płocki (tzw. Codex aureus pultoviensis), Kraków, Biblioteka Książąt Czartoryskich – Muzeum Narodowe w Krakowie, sygn. 1207 V Rkps, k. 17v. Źródło: Polona – Biblioteka Narodowa, domena publiczna https://polona.pl/item/evangelistarium-ewangelistarz-plocki-kodeks-pultuskitzw-codex-aureus,Njk2ODkyNTM/39/#info:metadata Skład i łamanie Dariusz Górski Badania zostały sfinansowane ze środków Narodowego Centrum Nauki przyznanych na realizację projektu badawczego nr 2015/17/B/HS3/00502. Publikacja została sfinansowana ze środków Narodowego Centrum Nauki przyznanych na realizację projektu badawczego nr 2015/17/B/HS3/00502. Publikacja dofinansowana przez Instytut Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego oraz przez Wydział Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego Publikacja dofinansowana przez Uniwersytet Warszawski © Copyright by Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, Warszawa 2020 Roman Michałowski ORCID 0000-0002-5443-589X Grzegorz Pac ORCID 0000-0003-0353-2312 ISBN 978-83-235-4201-8 (druk) ISBN 978-83-235-4217-9 (e-pub) Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego 00-497 Warszawa, ul. Nowy Świat 4 e-mail: wuw@uw.edu.pl księgarnia internetowa: www.wuw.pl Wydanie 1, Warszawa 2020 Druk i oprawa totem.com.pl ISBN 978-83-235-4209-4 (pdf online) ISBN 978-83-235-4225-4 (mobi) Spis treści Roman Michałowski, Grzegorz Pac, Wprowadzenie . . . . . . . . . . . . . 7 Radosław Kotecki, Żydzi, świętokradcy i pokój książęcy. Wokół instytucji protekcji monarszej w Polsce piastowskiej . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Marcin R. Pauk, Regnum in se divisum. Ku syntezie kultury politycznej Piastów doby dzielnicowej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Mateusz Bogucki, Oryginalność i wtórność mennictwa polskiego w X–XII w. 164 Lukáš Reitinger, Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace a nástroj panovnické seberezentace Přemyslovců . . . . . . . . . . 233 Maksymilian Sas, Między swoistością a typowością: kult św. Piotra Apostoła w monarchii wczesnopiastowskiej na tle środkowoeuropejskim (do końca XI w.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Grzegorz Pac, Papieska kanonizacja Pięciu Braci – przejaw naśladownictwa czy nowatorstwa? Wokół przemian kultu świętych na peryferiach chrześcijaństwa łacińskiego w X–XII w. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 Wojtek Jezierski, Udomawianie św. Wojciecha. Mitologizacja misjonarstwa i władzy biskupiej w Polsce i w Skandynawii od XI do XIII w. . . . . . 447 Miłosz Sosnowski, Oryginalność i wtórność wczesnej polskiej hagiografii (do końca XIII w.) – wybrane problemy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 491 Marzena Matla, Aktywność kulturotwórcza przedstawicielek dynastii w Polsce i w Czechach schyłku XII i pierwszej połowy XIII w. – pierwiastki rodzime i obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 583 Anna A. Dryblak, Oryginalne czy wtórne? Fundacje klarysek małopolskich a ideał klariański u ich zarania . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 654 Paweł Figurski, Liturgiczne początki Polonii. Lokalna adaptacja chrześcijańskiego kultu a tworzenie „polskiej” tożsamości politycznej w X–XI w. . 725 6 Spis treści Jakub Morawiec, Postrzeganie obcych w średniowiecznej historiografii skandynawskiej i polskiej w X–XII w. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 797 Roman Michałowski, Władca i Kościół w średniowieczu wobec przeżytków pogaństwa. Ze szczególnym uwzględnieniem Polski i innych krajów Europy Środkowej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 834 Wykaz skrótów . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 887 Bibliografia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 889 Indeks osób . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1007 Indeks nazw geograficznych . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1029 Roman Michałowski, Grzegorz Pac Instytut Historyczny, Uniwersytet Warszawski Wprowadzenie Niniejsza książka jest owocem kilkuletnich badań szerokiego, trzynastoosobowego zespołu, które były możliwe dzięki grantowi OPUS Narodowego Centrum Nauki (projekt badawczy nr 2015/17/B/HS3/00502), realizowanemu na Uniwersytecie Warszawskim pod kierunkiem Romana Michałowskiego. Zespół ten postawił sobie za cel nowe spojrzenie na wybrane aspekty kultury religijnej i politycznej Polski wczesnego i pełnego średniowiecza. Kierowało nami pytanie o to, w jakim stopniu definiują ją dwa pojęcia – oryginalność i wtórność tej kultury wobec kulturowych centrów ówczesnej Europy łacińskiej. Od początku przyświecało nam przekonanie, że aby przybliżyć się do odpowiedzi, konieczne jest zastosowanie metody porównawczej, która z jednej strony pozwoli zbadać wybrane zjawiska kulturowe w ich szerszym kontekście, z odwołaniem do sytuacji funkcjonującej we wzorcotwórczych centrach kulturowych oddziałujących na Polskę. Z drugiej – metoda komparatystyczna została też zastosowana w tym celu, aby porównać sposób przenikania i asymilowania określonych zjawisk w Polsce i innych krajach znajdujących się na podobnym szczeblu rozwoju cywilizacyjnego. Zależało nam bowiem na tym, aby nie ograniczać się do konstatacji, trwale już przecież zadomowionej w rodzimych badaniach, że znaczna część uchwytnej dla nas źródłowo kultury religijnej i politycznej Polski sprzed roku 1300 była efektem przyjmowania rozmaitych elementów kultury kręgu łacińskiego chrześcijaństwa. Interesowało nas bowiem także, w jaki sposób ta asymilacja następowała i w jakim stopniu zależało to od lokalnych uwarunkowań; staraliśmy się, innymi słowy, bliżej i staranniej przyjrzeć samemu zjawisku akulturacji obcych u swych źródeł wzorców. Byliśmy także otwarci na uwzględnienie możliwego oddziaływania, jakie na kształt polskiej kultury religijnej i politycznej mogły mieć czynniki miejscowe. 8 Roman Michałowski, Grzegorz Pac Z pozoru podkreślenie wagi czynników miejscowych kierować nas powinno ku Europie Środkowej, któremu to pojęciu – co trzeba tu zauważyć – poświęcono ostatnio w badaniach mediewistycznych (i nie tylko) niemało miejsca1. Oczywiście kraje najbliższego sąsiedztwa Polski pozostają poniekąd naturalnym polem do porównań, pojawia się jednak pytanie, czy rzeczywiście samo pojęcie Europy Środkowej i skupianie się na jej specyfice uchodzić może w odniesieniu do postawionego przez nas problemu za najbardziej użyteczne. Odwołajmy się do spostrzeżenia Eduarda Mühlego, który komentując zestaw kryteriów mających wyróżniać ten region, jaki zaproponował niegdyś Christian Lübke2, zauważył: pokrywa się on z tradycyjnym kanonem zagadnień mediewistyki, w którym poza polem zainteresowań znajdują się ciekawe tematy współczesnej nauki. Te zaś – chodzi o formy reprezentacji władzy i komunikacji, mechanizmy zażegnywania konfliktów i zaprowadzania pokoju, rozprzestrzenianie się i oddziaływanie monastycyzmu, rolę memorii i fundacji, przemiany prowadzące od kultury oralnej do piśmiennej, by wskazać tylko kilka przykładów – wydobywają na powierzchnię właśnie raczej strukturalne podobieństwa między Zachodem i Wschodem, odsuwając na drugi plan postulowaną „specyfikę” Europy Środkowo-Wschodniej3. Rzecz można ująć także inaczej: skupienie się na tych elementach kultury, które w sposób oczywisty są wynikiem chrystianizacji i należą ściśle do kultury religijnej (monastycyzm, kult świętych, hagiografia, liturgia czy – zasadniczo – tradycja piśmiennicza), czyni właśnie z kulturowych centrów łacińskiej Europy naturalny punkt odniesienia w badaniach. Nie przypadkiem pole do pytania o oryginalność w sensie rodzimości (i to niezależnie od tego, czy odpowiedzi są tu pozytywne, czy – co częstsze – negatywne) znajduje się raczej tam, gdzie rozważane są sprawy ustrojowe czy prawne, a więc w tych zjawiskach, których związek z kulturą religijną jest pośredni. Nie oznacza to bynajmniej, że lokalny kontekst traci tu na znaczeniu, a metoda komparatystyczna ograniczać się ma do porównania sytuacji polskiej z tą występującą w kulturowych centrach. Pytając bowiem o oryginalność przyjętych w Polsce rozwiązań, musimy się bacznie przyjrzeć – jak wspomnieliśmy wyżej – również innym krajom, które znalazły się w obszarze oddziaływania tej samej chrześcijańskiej kultury łacińskiej; 1 Por. teksty zgromadzone w specjalnym numerze „Kwartalnika Historycznego” 120, 2013, 4; Z. Dalewski, Wprowadzenie, w: Granica wschodnia cywilizacji zachodniej w średniowieczu, red. idem, Warszawa 2014, s. 7–16; F. Curta, Eastern Europe in the Middle Ages (500–1300), Leiden–Boston 2019, s. 1–14. 2 Ch. Lübke, Die Prägung im Mittelalter. Frühe ostmitteleuropäische Gemeinsamkeiten, „Comparativ. Leipziger Beiträge zur Universalgeschichte und vergleichenden Gesellschaftsforschung” 8, 1998, 5, s. 14–24. 3 E. Mühle, Uwagi o ograniczonej przydatności pojęcia „Europa Środkowo-Wschodnia” („Ostmitteleuropa”) w badaniach mediewistycznych, KH 120, 2013, 4, s. 869. Wprowadzenie 9 wymaga tego także kluczowe dla naszego projektu badawczego skupienie uwagi na samym procesie przyjmowania kulturowych wzorów. Istotniejsza okazuje się tu jednak nie jakaś domniemana, pierwotna specyfika regionu, do którego należy Polska, a raczej podobny moment, w którym obszary te włączono do christianitas i – co za tym idzie – zbliżony czas ich funkcjonowania w obrębie kultury łacińskiego chrześcijaństwa. Z tego punktu widzenia bardziej użyteczny od pojęcia Europy Środkowej (czy Środkowo-Wschodniej) może być zaproponowany przez Jerzego Kłoczowskiego termin Młodsza Europa. Z pozoru są to w zasadzie synonimy. Do takiej konstatacji skłaniać może nawet lakoniczna definicja zaproponowana przez samego autora, która brzmi: „Młodsza Europa w tytule naszej książki oznacza to, co dziś chętnie nazywamy Europą Środkowo-Wschodnią. Trzonem tej Europy pozostają historyczne obszary związane z Polską, Czechami i Węgrami”4. W dalszej części swojej monografii pod tym tytułem J. Kłoczowski skupia się też zasadniczo na tym właśnie obszarze. Sam jednak przyznaje już we wstępie: „W gruncie rzeczy można by mówić o «młodszej» czy «nowszej» Europie także w odniesieniu do obszarów cywilizacji bizantyńsko-słowiańskiej oraz skandynawskiej odbywających podobną w zasadzie drogę cywilizacyjną do naszej”5. Takie szersze rozumienie terminu jest poniekąd konsekwencją przyjęcia przez J. Kłoczowskiego za kluczowe zjawiska rozszerzenia chrześcijaństwa na obszary słowiańsko-węgiersko-skandynawskie w okolicach roku 1000; pisze on: „nasze zainteresowania koncentrują się na tych obszarach nowego chrześcijaństwa na przełomie X/XI w., które znalazły się w obrębie świata zachodniego. Były to z jednej strony duże obszary między Adriatykiem a Bałtykiem, odtąd stanowiące rodzaj «ściany wschodniej» zachodniego chrześcijaństwa, z drugiej zaś, cała Skandynawia aż po Islandię”6. Na fakt, że obszary te zostały włączone w krąg zachodni w podobnym czasie, zwraca uwagę także autor skupiający się właśnie na Skandynawii, a znacznie mniej uwagi poświęcający Europie Środkowej. Nils Blomkvist w swej książce The Discovery of the Baltic pisze mianowicie: „Czechy w 955/973, Dania w 960/980, Polska w 966, Węgry w 973, Ruś w 988, Islandia w 1000, Szwecja w 1000/1008, Norwegia w 1030. Tradycyjne daty ostatecznych i trwałych konwersji całych narodów sprawiają – zwłaszcza jeśli umieścić je na mapie – przekonujące raczej wrażenie dość szybkiego procesu”7. J. Kłoczowski, Młodsza Europa. Europa Środkowo-Wschodnia w kręgu cywilizacji średniowiecznej, Warszawa 1998, s. 11. 5 Ibid., s. 13. 6 Ibid., s. 12. 7 N. Blomkvist, The Discovery of the Baltic. The Reception of a Catholic World-System in the European North (AD 1075–1225), Leiden–Boston 2005, The Northern World. North Europe and the Baltic c. 400–1700 AD. Peoples, Economies and Cultures, t. 15, s. 44. 4 10 Roman Michałowski, Grzegorz Pac Trzeba zaznaczyć, że N. Blomkvist natychmiast zastrzega, że w istocie prawdziwa chrystianizacja, zwłaszcza w sensie głębokiego procesu dotykającego mentalności szerszych warstw społecznych, była procesem długotrwałym. W wizji, którą prezentuje, to zresztą nie okres bezpośrednio po oficjalnej konwersji był czasem prawdziwych zmian; w XI w. Bałtyk pozostał – jak pisze – nieodkryty8 przez Europejczyków z zachodu9. To wszystko jednak można by przecież odnieść także do obszarów Europy Środkowej, w tym Polski. Wydaje się więc, że w przypadku Europy Środkowej i Skandynawii mamy do czynienia ze swego rodzaju równoległymi procesami kulturowymi, których podobieństwo wynika nie tyle z punktu wyjścia, a więc jakiegoś podobieństwa kultury miejscowej, ale z włączenia w tym samym czasie w obszar tego samego kręgu kulturowego. Wspólne jest zarazem w tym okresie tak dla Europy Środkowej, jak i dla Skandynawii doświadczenie prowincjonalności czy peryferyjności wobec kulturowych centrów. Doskonale obrazuje je zestawienie ze sobą fragmentów rozpoczynających opis odpowiednio Skandynawii i Polski pióra dwóch obcych (co chyba istotne) autorów z drugiej połowy XI i pierwszej połowy XII w., a więc z wczesnego w istocie etapu włączania owych obszarów w krąg zachodni. Adam z Bremy, w cytacie, którym N. Blomkvist rozpoczyna zresztą swą monografię, pisze więc: „gdy przekroczy się wyspy Duńczyków, ukazuje się inny świat w Szwecji i Norwegii, które są dwoma najrozleglejszymi krajami północy, niemal jeszcze nieznanymi naszemu światu”10. Czy nie brzmi to zaskakująco podobnie do ustępu z Galla Anonima, w którym tłumaczy on konieczność staranniejszego przedstawienia Polski tym, że „kraj Polaków oddalony jest od szlaków pielgrzymich i mało komu znany”?11 W obu tych tekstach uwagę zwraca to, że punktem odniesienia pozostaje patrzący z zewnątrz „Europejczyk”, człowiek, jak pisze Adam z Bremy, „z naszego świata”, nieznający – „jeszcze”, jak zastrzega12 – owych dalekich stron. Użycie w tym kontekście pojęcia „peryferii” prowadzi do kluczowego dla nas pytania o charakter kulturowych przemian następujących na tym 8 Czy też, jeśli by podążać za sugestią Wojtka Jezierskiego, niewynaleziony, zob. W. Jezierski, Introduction, w: Imagined Communities on the Baltic Rim, from the Eleventh to Fifteenth Centuries, red. idem, L. Hermanson, Amsterdam 2016, s. 22. 9 N. Blomkvist, The Discovery of the Baltic, s. 44. 10 „Transeuntibus insulas Danorum alter mundus aperitur in Sueoniam vel Nortmanniam, quae sunt duo latissima regna aquilonis et nostro orbi adhuc fere incognita”, Magistri Adam Bremensis Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum, wyd. B. Schmeidler, Hannoverae–Lipsiae 1917, MGH SrG in usum scholarum, t. 2, ks. IV, rozdz. 21, s. 250. 11 „Regio Polonorum ab itineribus peregrinorum est remota, et [– –] paucis nota”, Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, wyd. K. Maleczyński, Kraków 1952, MPH s.n., t. 2, s. 6. Tłumaczenie za: Gall Anonim, Kronika polska, przeł. R. Grodecki, Wrocław 2003, s. 9. 12 Por. N. Blomkvist, The Discovery of the Baltic, s. 3–4. Wprowadzenie 11 obszarze. Nie sposób nie odwołać się w tym miejscu do pracy Roberta Bartletta z roku 1993, Tworzenie Europy, ze znaczącym podtytułem: Podbój, kolonizacja i przemiany kulturowe, 950–135013. Badacz ten w niespotykanym wcześniej w kręgu anglosaskim stopniu uwzględnił w rozważaniach nad kształtowaniem się kulturowej tożsamości Europy obszary peryferyjne, kluczem czyniąc jednak pojęcia ekspansji i kolonizacji. „W ujęciu Bartletta – jak trafnie rzecz podsumowuje w posłowiu do polskiego tłumaczenia monografii Piotr Górecki – europeizacja [– –] jest przede wszystkim, jeśli nie wyłącznie, transmisją, czy jednostronną akulturacją”14, dokonywaną na dodatek nierzadko przez czynniki obce także w sensie etnicznym, to jest np. w przypadku Polski przez niemieckich przybyszów. „Książka nie dotyczy natomiast – zauważa P. Górecki – tych elementów, wymiarów czy kryteriów europeizacji, które pochodzą w jakiś sposób ze źródeł autochtonicznych”15. Mamy więc do czynienia ze zjawiskiem, wobec którego czynniki miejscowe są w zasadzie bierne, a które polega na prostym kopiowaniu wzorów płynących z kulturowych centrów. Osobną kwestią pozostaje, na ile udatna jest powstała w ten sposób próba naśladownictwa, aby odwołać się do funkcjonującego zdaniem Larry’ego Wolffa od czasów oświecenia stereotypu Europy Wschodniej jako nieudanej kopii Zachodu16. J. Kłoczowski, podobnie zresztą jak wielu innych badaczy z regionu, patrzy dość podejrzliwie na zastosowanie do obszaru Polski, czy szerzej – tej części Europy, terminu „peryferie”, widząc w tym pokłosie negatywnych stereotypów17. W proponowanej przez niego wizji także tworzenie się miejscowej kultury nie ogranicza się do kopiowania; jak zwraca uwagę: „Pogłębiona chrystianizacja i okcydentalizacja szła w parze z tworzeniem własnych kultur opartych na własnych językach i tradycjach, z tworzeniem podstaw kultur narodowych wchodzących w skład bogatej w swej różnorodności kultury europejskiej”18. W efekcie – zauważa w innym miejscu badacz – „[p]rocesy okcydentalizacji [– –] dawały swoiste, nierzadko oryginalne rezultaty”19. Mimo bowiem wszelkich podobieństw, a także wspólnych ram, dostrzegalne są przecież także różnice kulturowe między poszczególnymi obszarami 13 R. Bartlett, Tworzenie Europy. Podbój, kolonizacja i przemiany kulturowe, 950–1350, przeł. G. Waluga, Poznań 2003 (oryg. ang. 1993). 14 P. Górecki, „Tworzenie Europy” Roberta Bartletta w kontekście anglosaskich badań historycznych nad początkami i kształtowaniem się Europy, w: R. Bartlett, Tworzenie Europy, s. 514. 15 Ibid. 16 L. Wolff, Inventing Eastern Europe: The Map of Civilization on the Mind of the Enlightenment, Stanford 1995. Por. M. Górny, Użyteczność i granice. Europa Środkowo-Wschodnia jako narzędzie badawcze, KH 120, 2013, 4, s. 803. 17 J. Kłoczowski, Europa Środkowo-Wschodnia jako przedmiot badań, KH 120, 2013, 4, s. 840–841. 18 Ibid., s. 838. 19 J. Kłoczowski, Młodsza Europa, s. 13. 12 Roman Michałowski, Grzegorz Pac łacińskiego chrześcijaństwa, czego świadomość istniała także w średniowieczu. Dobrze rzecz oddaje ustęp z Passio Kanuti, będący „wedle naszej najlepszej wiedzy pierwszym zdaniem pierwszego dzieła duńskiej literatury”, jak stwierdza rozpoczynający nim swój ważny artykuł poświęcony „pierwszej fali pisania o przeszłości w Norwegii, Danii i na Węgrzech” Lars Boje Mortensen20. Hagiograf pisze zatem: Choć przez Kościoły całego świata jest przyjęte, aby każdy lud chrześcijański celebrował święta [ku czci] świętych, sławił zwycięstwa męczenników i naśladował ich życie, to jednak w poszczególnych miejscach [niektórzy] uważani są, jak sądzę, za szczególnie godnych czci i otaczani kultem przez swych rodaków i ludzi z powodu bliskości związanej ze wspólnym zamieszkiwaniem i z powodu obecności świętych relikwii, które dla pomocy mieszkańcom tych czy innych [miejsc] zostały przekazane21. Z tego w istocie dość banalnego i często spotykanego stwierdzenia22 wyczytać można – poza samą świadomością lokalnej odrębności – także i rodzaj dumy, a mianowicie przekonanie, że „nasze” (tu: „nasi święci”) wpisuje się – i to w zasadzie na równych prawach – w szerszy, mający długą tradycję, chrześcijański kontekst23. Oryginalność, o której tu mowa, jest zatem zazwyczaj wynikiem nie tyle nawet oddziaływania jakichś rodzimych, przedchrześcijańskich tradycji, ile raczej procesu przyjmowania zachodnich wzorów i polega na kształtowaniu się lokalnych wariantów kultury chrześcijańskiej czy specyficznych jej adaptacji. Trzeba bowiem pamiętać, że wszystkie interesujące nas zjawiska funkcjonują w ramach kultury tworzonej przede wszystkim przez ludzi Kościoła, łączącej łaciński Zachód, stąd nawet jeśli wskazać można jakieś zjawiska dla kultury polskiej oryginalne czy nawet w ramach christianitas awangardowe, to powstają one w ramach kultury mówiącej – w sensie przenośnym, ale i dosłownym – językiem pochodzącym z centrów kulturowych położonych poza Polską. Stwarza to oczywiście pytanie o definicję kultury polskiej, zwłaszcza w okresie najwcześniejszym, przy czym odnosimy się tu jedynie do czasów po chrzcie Mieszka. Należy ją, jak się wydaje, rozumieć jako funkcjonujący 20 L.B. Mortensen, Sanctified Beginnings and Mythopoetic Moments. The First Wave of Writing on the Past in Norway, Denmark, and Hungary, c. 1000–1230, w: The Making of Christian Myths in the Periphery of Latin Christendom (c. 1000–1300), red. idem, Copenhagen 2006, s. 247. 21 „Licet per totius orbis ecclesias conueniat omni populo christiano festa sanctorum celebrare, uictorias martirum laudare uitamque istorum imitari, in singulis tamen locis propter familiaritatem cohabitantium et propter sanctarum presentiam reliquiarum, que in solacium istis uel illis habitatoribus condonate sunt, ueneratione (inquam) speciali apud ciues populosue suos digni habentur atque honorantur”, Passio sancti Kanvti regis et martiris, wyd. M.C. Gertz, w: Vitae sanctorum Danorum, København 1908–1912, rozdz. 1, s. 62. 22 Por. L.B. Mortensen, Sanctified Beginnings, s. 248. 23 Por. ibid., s. 263. Wprowadzenie 13 lokalnie wariant łacińskiej kultury chrześcijańskiej, niezależnie od tego, w jakim stopniu trzeba go uznać za specyficzny, w jakim zaś za nie różniący się od innych. Istotne jest, jak się wydaje, dostrzeżenie, że ów lokalny wariant wszedł – na co zwraca uwagę J. Kłoczowski – „w skład bogatej w swej różnorodności kultury europejskiej”. Jeśli faktycznie więc – jak chce R. Bartlett – „[k]oło roku 1300 Europa istniała jako rozpoznawalna kulturowa całość”24, to Polska, a także inne obszary Młodszej Europy bez wątpienia stanowiły jej część. Można tu oczywiście zastosować zasugerowany przez angielskiego historyka dla opisu tego zjawiska termin „kolonizacja”, ale jego użycie – w świetle badań postkolonialnych25 – każe zarazem zakwestionować zaproponowany przez R. Bartletta wzorzec jednostronnej akulturacji. Jak zauważa bowiem Homi Bhabha, „oryginał” (original), a więc w terminologii tego badacza to, co określić moglibyśmy dla naszych potrzeb jako kulturę wzorcową, jest z założenia zawsze niedokończony i niekompletny. Wynika to z faktu, że każda kultura wyraża się w procesie kulturowego tłumaczenia (cultural translation), przez które badacz ten rozumie nie tyle zjawisko analogiczne do przekładu językowego, ale raczej proces interpretacji, wpływający na samą przekazywaną treść26. W związku z tym wszystkie kultury są stale w procesie hybrydyzacji i trudno tu mówić o jednostronnym oddziaływaniu. Rzecz dotyczy tak kultury, którą moglibyśmy określić jako dominującą, jak i kultury peryferii; w tym pierwszym wypadku hybrydyzacja wiąże się z włączaniem nowych obszarów i przekładaniem na ich potrzeby własnej kultury27. To, co powstaje w efekcie, nie jest jakąś wypadkową dwóch kultur, ale czymś zupełnie nowym, „trzecią przestrzenią” (third space), aby raz jeszcze odwołać się do pojęć proponowanych przez H. Bhabhę28. W odniesieniu do interesującego nas okresu wczesnego i pełnego średniowiecza należałoby więc raczej uznać, że tego rodzaju hybrydyzacji podlegała nie tylko kultura polska, dostosowująca do miejscowych warunków wpływy różnych ośrodków kultury łacińskiej i dodając do nich komponent w postaci własnej specyfiki, ale też kultura europejska. Działo się tak również dlatego, 24 R. Bartlett, Tworzenie Europy, s. 430. O problemach z zastosowaniem teorii postkolonialnej w badaniach historycznych, zwłaszcza nad historią Polski i Europy Środkowo-Wschodniej, por. A. Pieniądz, Historycy a teoria postkolonialna – między niewiedzą, odrzuceniem i krytyką, w: Perspektywy postkolonializmu w Polsce, Polska w perspektywie postkolonialnej, red. J. Kieniewicz, Warszawa 2016, s. 105–116. 26 „By translation I first of all mean a process by which, in order to objectify cultural meaning, there always has to be a process of alienation and of secondariness in relation to itself ”, The Third Space. Interview With Homi Bhabha, w: Identity. Community, Culture, Difference, red. J. Rutherford, London 1990, s. 209–210 (cytat: s. 210). 27 Ibid., s. 210. Szerzej: H. Bhabha, Miejsca kultury, przeł. T. Dobrogoszcz, Kraków 2010 (oryg. ang. 1994). 28 The Third Space, s. 211; H. Bhabha, Miejsca kultury, zwł. s. 22–25. 25 14 Roman Michałowski, Grzegorz Pac że kultura Polski, podobnie jak innych krajów Młodszej Europy, stawała się w ramach omawianego tu procesu w jakimś sensie częścią „oryginału”, który kopiowała. Nie kopiowanie czy imitowanie bowiem – jak zauważa L.B. Mortensen – było tu celem; kultury obszarów Młodszej Europy nie chciały stać się takie jak model, z którego czerpały wzorce, ale stać się jego częścią, mieć poczucie, że „my, razem z innymi, jesteśmy owym starożytnym, świętym światem”29. Jeśli zatem około roku 1300 – wróćmy znów do R. Bartletta – nastąpiła „europeizacja Europy”30, to znaczy stała się ona specyficzną, kulturowo identyfikowalną całością, to nie jedynie w wyniku jej rozszerzenia o nowe obszary i transmisji kulturowej z centrów do peryferii. Europa około roku 1300 stała się tym, czym się stała, także na skutek trwałego włączenia tych nowych obszarów, w tym Polski, z ich lokalną, kulturową specyfiką. Próba dostrzeżenia czy też bliższego przyjrzenia się owej kulturowej specyfice na przykładzie wybranego elementu kultury polskiej stanowi istotę każdego z wchodzących w skład tego tomu monograficznych studiów. Ich prezentację zacząć wypada od tych, które bezpośrednio dotykają problematyki politycznej i prawno-ustrojowej, a więc takiej, w której – jak zauważyliśmy wyżej – w największym stopniu spodziewać by się można elementów oryginalnych na tle europejskim, bo będących wynikiem korzystania z rozwiązań rodzimych, specyficznych dla Polski czy też kręgu słowiańskiego. Tego rodzaju problematyka zajmuje czołowe miejsce w rozdziałach Radosława Koteckiego i Marcina R. Pauka. R. Kotecki w swoim artykule (Żydzi, świętokradcy i pokój książęcy. Wokół instytucji protekcji monarszej w Polsce piastowskiej, s. 27–75) zadaje następujące pytanie: czy znana w Polsce średniowiecznej instytucja pokoju była rozwiązaniem prawnym mającym korzenie w miejscowej tradycji, czy – przeciwnie – powstała jako adaptacja wzorów europejskich? Autor staje na stanowisku, że w warunkach wcześniejszego średniowiecza pokój był równoznaczny z protekcją monarszą. W konsekwencji omawiane zagadnienie rozpatruje w odniesieniu do poszczególnych podmiotów korzystających z tej protekcji, przede wszystkim trzech: Żydów, instytucji kościelnych i osób duchownych. Kluczowe znaczenie dla rozważań ma często komentowany w literaturze fragment Kroniki Kadłubka, zawierający krytykę polityki wewnętrznej Mieszka III (IV, 2). Najważniejsza teza artykułu brzmi: w miejscowej tradycji, czyli – powiedzielibyśmy – w kulturze słowiańskiej, pojęcie pokoju nie było znane. Był on instytucją przejętą z Zachodu. Prawa księcia do Żydów, tak jak są one poświadczone we wskazanym ustępie Kroniki Kadłubka, nie wynikały 29 30 L.B. Mortensen, Sanctified Beginnings, s. 264–265 (cytat: s. 265). R. Bartlett, Tworzenie Europy, s. 430. Wprowadzenie 15 z regale monarszego, jak się niekiedy przyjmuje, lecz właśnie z protekcji, jaką monarcha ich otaczał. Nie ulega też wątpliwości, że instytucja opieki nad Żydami nie była innowacją Mieszka III, lecz została wprowadzona przez któregoś z wcześniejszych Piastów. Opieka królewska nad Żydami znana była na Zachodzie. Występowała w państwie karolińskim, a potem w Niemczech ottońskich. I tam należy szukać pośrednich lub bezpośrednich źródeł inspiracji dla polskiej grupy rządzącej. W Polsce piastowskiej znana była także książęca protekcja nad instytucjami kościelnymi i duchowieństwem. Jej cofnięcie, jak dowodzi przebieg konfliktu Tomasza II z Henrykiem Probusem, groziło Kościołowi katastrofą. R. Kotecki zwraca uwagę na dwa aspekty tej opieki: z jednej strony odnosiła się do Kościoła jako takiego, z drugiej – do wybranej instytucji niższego rzędu, np. konkretnego klasztoru (jak choćby opieka Mieszka III nad Lubiążem). To również odpowiadało stosunkom karolińskim, tak jak i współdziałanie władzy świeckiej i duchownej w karaniu tych, którzy zagrozili własności i wolności Kościoła. Autor zwraca uwagę na kontekst środkowoeuropejski: te same zjawiska, co w Polsce, wystąpiły w Czechach i na Węgrzech, również tutaj pod wpływem świata karolińskiego. Główny wysiłek badawczy Marcina R. Pauka (Regnum in se divisum. Ku syntezie kultury politycznej Piastów doby dzielnicowej, s. 76–163) zmierza do zrekonstruowania zasad, którymi kierowali się trzynastowieczni książęta polscy w prowadzeniu polityki. Autor z pola rozważań usuwa od razu kwestię zjednoczenia państwa polskiego, stwierdzając, że nie był to problem, którym by się interesowali. Piastowie żyli zresztą w świecie wartości i wyobrażeń, który wszelką politykę zjednoczeniową czynił w praktyce niemożliwą. Byli mianowicie wierni zasadzie, zgodnie z którą poszczególne dzielnice Polski stanowiły wyłączną domenę miejscowych linii dynastycznych. Wśród zasad, którymi kierowali się Piastowie, była dziedziczność tronu oraz to, że wszyscy książęta są wolni i sobie równi. Władcy starali się umocnić swoją pozycję poprzez małżeństwa dynastyczne (dużą rolę odgrywały mariaże w obrębie dynastii Piastów), a także innego rodzaju alianse, takie jak adopcja jednego piastowskiego księcia przez drugiego lub compaternitas, czyli więź, jaka powstawała wówczas, gdy władca piastowski stawał się ojcem chrzestnym syna innego. Wyrazem świadomości dynastycznej było imiennictwo, z takimi otoczonymi czcią imionami, jak Mieszko, Bolesław czy Władysław. Ale w ciągu XII–XIII w. zaczęto wybierać nowe. Władcy Mazowsza sięgali chętnie po imiona „antykwaryczne”, podsunięte przez kronikarzy (Lestek, Siemowit, Siemomysł), linia śląska w większym stopniu niż inne – po niemieckie (Henryk, Konrad). Ważnym elementem świata polityczno-moralnych wyobrażeń, jakimi kierowali się polscy książęta, był honor – wartość, o którą wszyscy oni zabiegali. Zawierał on w sobie wszelkie możliwe aspekty pomyślności władcy i jego księstwa. 16 Roman Michałowski, Grzegorz Pac Do tak naszkicowanej kultury politycznej M.R. Pauk przykłada analogiczne zjawiska zachodzące w Niemczech XII–XIII w., stwierdzając daleko idące podobieństwa, przy czym punktem odniesienia nie jest dom cesarski, lecz książęta – władcy powstających władztw terytorialnych. Chodzi np. o znaczenie honoru w życiu politycznym czy też o fundacje klasztorne jako ośrodki dynastycznej memorii. Nie znaczy to jednak, że zasady życia politycznego w Polsce nie nosiły cech oryginalnych, takich jak małżeństwa zawierane między członkami dynastii piastowskiej czy sięganie po autorytet papiestwa w konfliktach dynastycznych. Mennictwo było na ziemiach polskich importem – rzecz to oczywista. A przecież i w tym wypadku analiza problemu z punktu widzenia naszego kwestionariusza badawczego ma swoje uzasadnienie. Przekonuje o tym artykuł Mateusza Boguckiego pt. Oryginalność i wtórność mennictwa polskiego w X–XII w. (s. 164–232). Wtórność polegała na kopiowaniu jednostki zachodnioeuropejskiego mennictwa – denara, a także na przejmowaniu ikonograficznych wyobrażeń, czerpanych z różnych krajów. We wczesnym okresie tym, co wyróżniało polskie mennictwo, było jego marginalne znaczenie, mniejsze niż w Niemczech – co oczywiste, ale także mniejsze niż w Czechach i na Węgrzech. Innym wyróżnikiem było jego rozproszenie: nie tylko władca był emitentem, lecz także możni. Miało to swoje analogie, a może i wzory, w Rzeszy. Większa centralizacja nastąpiła za panowania Bolesława Szczodrego. O całkowitej oryginalności w odniesieniu do polskiego mennictwa trudno mówić, jeżeli pominąć brakteaty Bolesława Krzywoustego, najstarsze, a może jedne z najstarszych, tego typu monety w Europie. Na pograniczu świata polityki i świata symboli i rytuału sytuuje się studium Lukáša Reitingera (Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace a nástroj panovnické seberezentace Přemyslovců, s. 233–290), w którym ważne miejsce zajmuje zagadnienie wczesnopiastowskich koronacji. Problem ten, ważny dla mediewistyki polskiej, autor analizuje, biorąc za podstawę materiał czeski i korzystając z doświadczeń tamtejszej historiografii. L. Reitinger stwierdza, że dla panujących w XI–XII w. Przemyślidów koronacja królewska była celem równie upragnionym, co trudno osiągalnym. Dodaje również – i jest to teza kluczowa – że inspiracją dążeń koronacyjnych książąt czeskich była postać Bolesława Chrobrego, wielkiego władcy i koronowanego króla. L. Reitinger zwraca także uwagę na inny aspekt myśli politycznej Przemyślidów. Przez całe pokolenia żyli oni w przekonaniu, że należy im się władza zwierzchnia nad Polską. W przekonaniu tym utwierdzała ich polityka cesarzy, nadających i zatwierdzajacych tę zwierzchność zarówno aktami prawnymi, jak i gestami rytualnymi. Można mówić o pewnej oderwanej od rzeczywistości doktrynie, która jednak wpływała na działania polityczne władców czeskich, np. Przemysła Ottokara II, i która, co prawda na krótko, za panowania Wacława II stała się rzeczywistością. Wprowadzenie 17 W czterech rozdziałach podjęto zagadnienie kultu świętych, dla różnych okresów czasu i z różnych punktów widzenia. Maksymilian Sas przedstawia artykuł zatytułowany Między swoistością a typowością: kult św. Piotra Apostoła w monarchii wczesnopiastowskiej na tle środkowoeuropejskim (do końca XI w.), s. 291–377. Badacz dokonuje rozróżnienia między dwoma znaczeniami tego kultu. Z jednej strony był to wielki święty i patron. Przypisywana mu rola polegała m.in. na tym, że to on decydował o wpuszczeniu zmarłych do Królestwa Bożego (św. Piotr jako klucznik niebieski). Z drugiej strony był to święty jak najściślej związany ze Stolicą Rzymską jako jej założyciel i gwarant jej świętości. To rozróżnienie ma dla rozważań przedstawionych w artykule podstawowe znaczenie. Rola św. Piotra jako patrona i pośrednika u Boga jest potwierdzona we wszystkich krajach środkowoeuropejskich wczesnego średniowiecza, również w Czechach, czego dowodem są datowane na ten okres wezwania kościołów. Ale w państwie wielkomorawskim i w Polsce cześć oddawana Księciu Apostołów szła w parze z polityką tamtejszych władców, której celem było nawiązanie ścisłych stosunków z papiestwem. Tak było w przypadku aktu Dagome iudex czy oddania się Świętopełka i jego ludu pod opiekę św. Piotra. I to łączenie obu sfer stanowi swoistość większości krajów słowiańskich Europy Środkowej we wczesnym średniowieczu. Jedynie Czechy wyróżniają się na tym tle. Nie widać tam aktów związanych z kultem św. Piotra, których adresatem byłaby Stolica Apostolska (jak w przypadku choćby Dagome iudex). Próby idące w tym kierunku podjął dopiero Wratysław II. M. Sas stawia tezę, że polityka polegająca na traktowaniu papieża jako alter ego św. Piotra zmierzała do ustanowienia niezależnej organizacji kościelnej. Ma przy tym na myśli państwo wielkomorawskie i Polskę. O problematykę papieską zahacza również Grzegorz Pac. Podejmuje on zagadnienie z pozoru szczegółowe, w istocie jednak pozwalające wniknąć w problematykę prezentowanego tomu (Papieska kanonizacja Pięciu Braci – przejaw naśladownictwa czy nowatorstwa? Wokół przemian kultu świętych na peryferiach chrześcijaństwa łacińskiego w X–XII w., s. 378–446). Doktryna, zgodnie z którą jedynie Stolica Apostolska ma prawo przeprowadzania kanonizacji, została wyraźnie sformułowana w drugiej połowie XII w., była jednak wynikiem trwającego dwieście lat procesu. Kształtowała się poprzez precedensy, z których pierwszym była kanonizacja św. Udalryka biskupa Augsburga, a drugim – Pięciu Braci Polskich. W obszernym wywodzie autor rekonstruuje poszczególne etapy omawianego procesu, zwracając szczególną uwagę na obszary peryferyjne, a także aktywność episkopatu niemieckiego. Jednak w początkowym okresie środowiskiem szczególnie promującym kanonizacje papieskie okazują się eremici z kręgu św. Romualda. Ci sami – podkreśla autor – którzy idąc na misję 18 Roman Michałowski, Grzegorz Pac u pogan, usilnie zabiegali o licencję apostolską. To ich odróżniało od innych misjonarzy tamtych czasów. Stosunek z jednej strony do kanonizacji papieskiej, z drugiej do licencji apostolskiej jest wyrazem przywiązania środowiska eremickiego do Stolicy Apostolskiej. Pięciu Braci poniosło męczeństwo w Polsce, tam spoczywały ich ciała, w polskim też klasztorze służyli Bogu mnisi, którzy wystarali się o papieską kanonizację. Słuszna zatem wydaje się teza, że nasz kraj znajdował się w awangardzie przemian, które „doprowadziły do wytworzenia się papieskiego monopolu na kanonizacje” (s. 379). Oczywiście owi eremici w większości byli cudzoziemcami, a swoją formację duchową i intelektualną otrzymali we Włoszech. Cechą jednak charakterystyczną Polski Chrobrego było to, że przyciągała ona do siebie cudzoziemców, w tym elity intelektualne i moralne ówczesnego Kościoła. Podstawę źródłową dla dwóch kolejnych artykułów stanowi polska hagiografia XII–XIII w. Wojtek Jezierski (Udomawianie św. Wojciecha. Mitologizacja misjonarstwa i władzy biskupiej w Polsce i w Skandynawii od XI do XIII w., s. 447–490) zwraca uwagę na to, że w dojrzałym średniowieczu środowiska kościelne skupione wokół katedr nie tylko propagowały kult świętego patrona, założyciela danego biskupstwa – był to często biskup-misjonarz – lecz także odpowiednio kształtowały jego wizerunek. Chodziło o to, aby podnieść prestiż danej diecezji, a czasem nawet uzasadnić jej prawo do istnienia. Owo kształtowanie wizerunku nie ograniczało się tylko do przypominania i odpowiedniego naświetlania przekazanych przez tradycję faktów. Jako fakty podawano niekiedy wydarzenia dotąd nieznane i niemające nic wspólnego z rzeczywistością. Jednym z przytoczonych przez autora przykładów jest misyjna działalność św. Wojciecha w Polsce i na Pomorzu. W. Jezierski podkreśla, że zjawiska te znane były zarówno na Zachodzie, jak i w krajach schrystianizowanych dopiero w średniowieczu, w Polsce i w Skandynawii. Koncentrując się na rekonstrukcji ideologii rozwijanej w środowisku gnieźnieńskim a związanej ze św. Wojciechem (głównie na podstawie Tempore illo i Miracula Sancti Adalberti), W. Jezierski śledzi paralelne zjawiska występujące w Szwecji i w stanowiącej wówczas jej integralną część południowo-zachodniej Finlandii, odnoszące się do kultu św. Zygfryda i św. Henryka. Najważniejsze są wnioski odnoszące się do specyfiki regionalnej. Po pierwsze na Zachodzie dużą rolę w ideologii ważnych stolic biskupich odgrywał pogląd o ich apostolskim pochodzeniu. W krajach nowego chrześcijaństwa było to w sposób oczywisty niemożliwe, toteż ani Wojciecha, ani Zygfryda czy Henryka nie przedstawiano jako apostołów sensu stricto. Po drugie znaczenie św. Wojciecha było wyjątkowe nie tylko na tle nowego chrześcijaństwa, lecz i w kontekście zachodnim: był on patronem biskupstwa, ale jednocześnie dynastii i państwa. Na Zachodzie i w Skandynawii funkcje Wprowadzenie 19 te były na ogół rozdzielone, np. w Szwecji i Finlandii, obok św. Henryka, patrona biskupstwa Turku, był św. król Eryk, patron królestwa. Miłosz Sosnowski w artykule Oryginalność i wtórność wczesnej polskiej hagiografii (do końca XIII w.) – wybrane problemy (s. 491–582) sytuuje polskie piśmiennictwo hagiograficzne na mapie Europy. Wskazuje na jego ubóstwo i późne początki. W okresie do końca XIII w. powstało około 10 utworów, z czego co najwyżej jeden ma dwunastowieczną metrykę. Dla porównania – z diecezji leodyjskiej znanych jest 90 utworów datowanych na lata 950–1130, z niemieckojęzycznej części Niemiec z tego samego okresu – 100, w Czechach napisano ich do końca XIII w. około 20, na Węgrzech 10, z tym że produkcja hagiograficzna rozpoczęła się tam już w XI w., wreszcie w Szwecji i na należących do niej ziemiach współczesnej Finlandii łącznie około 9. W świetle tych liczb wyodrębnia się Europa Środkowa i Północna jako obszar o stosunkowo niewielkiej produkcji hagiograficznej, przy czym Polska na tym tle w sensie pozytywnym się nie wyróżniała. M. Sosnowski rekonstruuje etapy kształtowania się polskiej hagiografii. Najpierw, ale nie wcześniej niż w XII w., zaczęto sobie przyswajać najstarsze żywoty św. Wojciecha, które powstały przecież poza Polską i nie przez Polaków zostały napisane. Krokiem następnym było samodzielne opracowywanie żywotów św. Wojciecha, na bazie spuścizny z przełomu X i XI w., ale z dodatkami, które czyniły bohatera świętym bardziej polskim i dla Polski ważniejszym. W XIII w. zaczęły powstawać żywoty niemające podstawy faktograficznej w tekstach obcych, przede wszystkim najstarsze żywoty św. Stanisława. Ponieważ jednak autor tych ostatnich bardzo mało wiedział o dziejach swego bohatera, treść pisanych przez siebie utworów wypełniał topiką zaczerpniętą z hagiografii, która powstawała współcześnie na Zachodzie, głównie dominikańskiej. Celem polskich twórców, i to w pełni osiągniętym, było uczynienie z Polski sakralnego centrum. To prawda, był Rzym, była Jerozolima, ale ostatecznie pełnię świętości „polscy” święci osiągnęli w Polsce, i tu – czy to w Gnieźnie, czy to w Krakowie – z miejsca ich pochówku tryskało niewyczerpane źródło łask Bożych. W ten sposób polska hagiografia osiągnęła kształt odpowiadający hagiografii zachodniej. Czy w związku z tym można mówić o jakiejkolwiek oryginalności polskiej hagiografii, poza jej ilościowym ubóstwem i opóźnieniem jej początków (o ile te wyróżniające cechy w ogóle na takie miano zasługują)? Z omówionego przez M. Sosnowskiego materiału wynika duże nasycenie polskich żywotów problematyką polityczną. Oczywiście, nie była ona obca analogicznemu gatunkowi piśmiennictwa na Zachodzie, ale w Polsce owo nasycenie zdaje się być dużo większe. Dodajmy, że mówiąc o polityczności, mamy na myśli odniesienia do sfery państwowej i etnicznej. W świat monarszych fundacji, monastycyzmu i duchowości wprowadzają artykuły Marzeny Matli i Anny A. Dryblak. M. Matla (Aktywność kulturotwórcza 20 Roman Michałowski, Grzegorz Pac przedstawicielek dynastii w Polsce i w Czechach schyłku XII i pierwszej połowy XIII wieku – pierwiastki rodzime i obce, s. 583–653) zwraca uwagę na działalność dwóch księżnych polskich, w obu przypadkach wywodzących się z dynastii Przemyślidów. Działalność ta przejawiała się przede wszystkim w sferze kościelnej. Z żoną Kazimierza Sprawiedliwego Heleną autorka łączy ryty figuralne na posadzce wiślickiej. Nie tylko w tym sensie, że wraz z mężem przedstawienia te zapewne ufundowała, ale od niej wywodziła się myśl, żeby w przestrzeni sakralnej umieścić wizerunki członków dynastii. Sama zaś inspirację czerpała z ufundowanej przez jej ojca Konrada morawskiego kaplicy w Znojmie, na której ścianach uwieczniono członków dynastii Przemyślidów. Także tetrakonchowy kościół św. Maurycego w Zawichoście swój kształt architektoniczny zawdzięczał wzorom morawskim i czeskim, przekazanym środowisku polskiemu przez Helenę. Zdaniem autorki księżna wspierała w Polsce norbertanki, co odpowiadało roli, jaką ruch norbertański odgrywał w ówczesnych Czechach. Drugą bohaterką artykułu jest księżna śląska Anna, żona Henryka Pobożnego. M. Matla ukazuje ją jako fundatorkę klasztorów franciszkanów, klarysek i krzyżowców z czerwoną gwiazdą we Wrocławiu. Jest oczywiste, że zaangażowanie księżnej na tym polu wynikało z jej związków ze środowiskiem praskim. Trzeba powiedzieć wprost, że wszystkie te fundacje były naśladownictwem fundacji jej siostry św. Agnieszki, klaryski i wielkiej promotorki ruchu klariańskiego. Czeskie wpływy obejmowały także bardziej świeckie dziedziny życia. Helena jako pierwsza kobieta w Polsce biła monety. Miały na to wpływ okoliczności polityczne – była wówczas księżną-regentką – ale również i to, że w Czechach tradycja mennictwa władczyń była żywa i głęboko zakorzeniona. Omawiane przez M. Matlę przykłady ukazują proces recepcji przez Polskę wzorów obcych. Jest to jednak coś więcej niż prosta recepcja. Ostatecznie płyta wiślicka była osiągnięciem na wskroś oryginalnym. Nawet jeżeli się przyjmie, że jakimś odległym prototypem były dla niej malowidła ze Znojma, to jest rzeczą jasną, iż był to jednak daleki wzorzec. Punktem odniesienia artykułu A.A. Dryblak (Oryginalne czy wtórne? Fundacje klarysek małopolskich a ideał klariański u ich zarania, s. 654–724) jest podjęta w XIII w. reforma franciszkańska, postulująca radykalne ubóstwo jako ideał religijny. Zainicjowana na początku XIII w. we Włoszech, bardzo szybko rozprzestrzeniła się w całej katolickiej Europie. Autorka rozpatruje zagadnienie w odniesieniu do nurtu żeńskiego, w ramach którego realizacja ideału dobrowolnego ubóstwa na wzór klasztorów męskich natrafiała na przeszkody trudne do pokonania. W ówczesnych warunkach społecznych trudno było sobie wyobrazić, żeby zakonnica osobiście żebrała, a zaopatrywanie klasztoru poprzez dostarczanie żywności jako jałmużny nie dawało gwarancji przeżycia. Wprowadzenie 21 Mimo tych trudności uczennica Franciszka z Asyżu, św. Klara, stanęła na czele klasztoru, w którym realizowano franciszkański ideał ubóstwa. A.A. Dryblak stawia następujące pytanie: jaka była recepcja tego wzorca w Europie zaalpejskiej? Najpierw podaje dwa przykłady zagraniczne, oba fundacji królewskiej: klasztor królewny Agnieszki w Pradze oraz klasztor w Longchamp pod Paryżem królewny Izabeli, siostry Ludwika Świętego. O ile pierwszy starał się realizować ideały ubóstwa w duchu św. Klary, o tyle francuski miał pełne uposażenie ziemskie. Różnorodność w sposobie recepcji wzorców klariańskich widoczna jest też w Polsce. Oto klaryski z domu założonego przez księżnę Annę we Wrocławiu osobiście żebrały na ulicach, wybrały zatem surowsze rozwiązanie niż uczennice św. Klary u św. Damianiego w Asyżu. Inna była postawa Salomei, która razem ze swoim bratem Bolesławem Wstydliwym powołała do życia zgromadzenie klarysek w Zawichoście, potem przeniesione do Skały. Początkowo starała się uzyskać u Stolicy Apostolskiej pozwolenie na posiadanie własności ziemskiej, co skończyło się zrazu jedynie połowicznym sukcesem; potem zagwarantowała klasztorowi w Skale normalne uposażenie, jakie miały klasztory benedyktynek czy cysterek. Natomiast ufundowany przez księżnę wdowę Kingę klasztor w Sączu od samego początku był wielkim właścicielem ziemskim. Przykłady te pokazują, że w monastycyzmie żeńskim ideały franciszkańskie były dostosowywane do sytuacji miejscowej, przy czym wola fundatorów liczyła się w wysokim stopniu. Szczególną uwagę swoją swoistością przykuwają Skała i Sącz. Nie chodzi tylko o to, że miały one uposażenie ziemskie, ale o pozycję księżnych-fundatorek. Mimo że złożyły śluby zakonne i nie były opatkami, miały swój osobisty majątek, którym swobodnie dysponowały. Kinga zaś wykonywała uprawnienia władcze w obrębie dominium sądeckiego. Mamy tutaj zatem do czynienia z daleko idącym odejściem od ideału franciszkańskiego. Zagadnienia religijne z zupełnie innego punktu widzenia rozpatruje Paweł Figurski (Liturgiczne początki Polonii. Lokalna adaptacja chrześcijańskiego kultu a tworzenie „polskiej” tożsamości politycznej w X–XI w., s. 725–796). Wychodzi z założenia, że liturgia w ogóle, a liturgia w X–XI w. w szczególności, była czynnikiem społecznie integrującym i zasadę tę odnosi do Polski wczesnopiastowskiej. Główna teza artykułu P. Figurskiego głosi, że obrzędy religijne przyczyniły się do nadania spoistości powstającemu państwu polskiemu. Najstarszy przekaz nazwy Polonia zachował się w tekście liturgicznym, na całym terytorium niezintegrowanego jeszcze etnicznie i politycznie państwa imię władcy wymieniano w kanonie rzymskim, w modlitwach wielkopiątkowych i wielkanocnym Exultecie. Także modlitwy za władcę zachowane w Pontyfikale biskupów krakowskich wpajały wiarę w moc monarchy, mającą swe źródła w samym Bogu. 22 Roman Michałowski, Grzegorz Pac O stosunku chrześcijan do pogaństwa piszą autorzy dwóch ostatnich artykułów. Jakub Morawiec (Postrzeganie obcych w średniowiecznej historiografii skandynawskiej i polskiej w X–XII w., s. 797–833) zwraca uwagę na to, że zachodziło bardzo wiele zbieżności w postrzeganiu obcego między historiografią skandynawską (w praktyce chodzi o twórczość skaldów i o sagi) a polską. W tym drugim przypadku autor ma na myśli kroniki Galla i Kadłubka. W obu tych historiografiach pojawiali się obcy, do których autorzy odnosili się pozytywnie (np. Anglicy u Skandynawów, Węgrzy u kronikarzy polskich), ale i tacy, do których dziejopisarze mieli stosunek krytyczny. W przekonaniu Islandczyków i Norwegów byli to np. Szwedzi, a dla Galla i Kadłubka – Czesi. Szczególną kategorię obcego stanowili poganie, którzy spotykali się z potępieniem w obu kręgach piśmiennictwa, przy czym często nakładały się tutaj motywy religijne z politycznymi. Tak było w przypadku polskim z Pomorzanami czy Prusami, w przypadku zaś Skandynawów ze Słowianami nadbałtyckimi. J. Morawiec zwraca uwagę na to, że negatywny stosunek do pogan miał swoje źródła w takiej samej formacji moralnej i intelektualnej, która ukształtowała pisarzy skandynawskich i polskich, przy czym pewną rolę odegrała tutaj ideologia krucjatowa. Przedmiotem zainteresowania Romana Michałowskiego (Władca i Kościół w średniowieczu wobec przeżytków pogaństwa. Ze szczególnym uwzględnieniem Polski i innych krajów Europy Środkowej, s. 834–886) jest pogaństwo obecne wśród społeczności chrześcijańskich, a ściślej rzecz biorąc – postawa instytucji publicznych wobec niego. Opierając się na materiale zaczerpniętym z państwa Longobardów, z Czech, Węgier i Połabia, autor stwierdza, że postawa ta przybierała różne formy: od represji poprzez tolerancję, indyferentyzm aż po swoistą symbiozę. Do tej ostatniej dochodziło wówczas, gdy monarchia chrześcijańska w celu swego uprawomocnienia korzystała z mitów pogańskich (np. mit etnogenetyczny z Origo gentis Langobardorum). Wszystkie wymienione postawy są widoczne również w materiale polskim (przykładem symbiozy jest Gallowa legenda dynastyczna). Tym, co Polskę odróżnia, jest fakt, że powstałe na jej obszarze źródła informują o pogaństwie nadzwyczaj skąpo. Ta niewielka liczba wzmianek może być świadectwem umiarkowanego zainteresowania pogaństwem w Polsce, co byłoby zjawiskiem dość oryginalnym. W tym miejscu wypada wrócić do poruszonej już kwestii i postawić pytanie, czy Polska sytuowała się w jakimś szerszym bloku terytorialnym. Dość wyraźnie rysują się podobieństwa w obrębie przywoływanych przez autorów krajów Europy Środkowej, ale także z pojawiającą się jako punkt odniesienia w niektórych tekstach Skandynawią, a więc z obszarami, które za J. Kłoczowskim nazywamy Młodszą Europą rozumianą jako tereny, które chrześcijaństwo przyjęły około roku 1000. Wprowadzenie 23 Koncepcja pokoju była taka sama w Polsce, w Czechach i na Węgrzech i wszędzie tam miała swe źródło w świecie karolińskim. W krajach tych, ale także w Szwecji, początki mennictwa przypadały na ten sam okres, to znaczy na przełom X i XI w. Również w Czechach, na Węgrzech, ale też w Danii i w Szwecji piśmiennictwo hagiograficzne było stosunkowo skromne, choć w tych dwóch pierwszych przypadkach jego początki datują się na czasy wyraźnie wcześniejsze niż w Polsce. Jednak pod innymi względami Polska różniła się od Czech, jak wynika z zamieszczonych w tomie prac. Na przykład św. Piotr jako łącznik z papiestwem pojawia się tam stosunkowo późno, z drugiej zaś strony problem pogaństwa kultywowanego we własnym kraju występuje w źródłach czeskich bez porównania częściej niż w polskich. Podobieństwa można z kolei dostrzec ze Skandynawią: tak tam, jak i w Polsce autorytetu stolicy biskupiej nie można było opierać na apostolskim pochodzeniu rozumianym dosłownie; w piśmiennictwie obu obszarów kategorie myślenia o obcym były zbliżone. Podobieństwa – zwłaszcza na obszarach terytorialnie bliskich – były wzmacniane przez związki dynastyczne, za którymi szły inspiracje odnoszące się do życia duchowego (w tym do sztuki) i monastycznego. Te wzajemne oddziaływania między obszarami Młodszej Europy, dostrzeżone też w inspirującej się Polską czeskiej ideologii królewskiej czy w swego rodzaju dyskusji prowadzonej przez polską i czeską hagiografię Wojciechową, pozwalają zresztą do pewnego stopnia zniuansować model, wpisujący się w ujęcie zaproponowane przez R. Bartletta, w którym przepływ kulturowy następuje jedynie z kulturowych centrów łacińskiej Europy do ich peryferii. Powstaje pytanie, czy i na ile wymienione prace, poświęcone zagadnieniom mniej lub bardziej szczegółowym, stanowią wkład do dyskusji nad oryginalnością i wtórnością kultury polskiej wcześniejszego średniowiecza. Pierwsza uwaga, jaka się nasuwa, jest następująca: udało się wychwycić zjawisko wtórności w sferze społeczno-politycznej, tam, gdzie tego raczej nikt się nie spodziewał: chodzi o instytucję pokoju, która, jak się okazuje, źródła miała w cywilizacji karolińskiej. Pozostając przy omawianej sferze życia społecznego, za interesującą trzeba uznać tezę o wpływie, jaki na kulturę polityczną Polski XIII w. wywarło niemieckie środowisko arystokratyczne. Mamy na myśli np. znaczenie, jakie wśród książąt piastowskich odgrywało pojęcie honoru. Materiał numizmatyczny ukazuje zjawisko bardziej złożone. Owszem, wprowadzenie do Polski mennictwa było przyswojeniem sobie instytucji obcej, ale jego rozwój uzależniony był od miejscowych potrzeb. Początkowo miało ono znaczenie marginalne, rozwinęło się dopiero wtedy, kiedy bicie monety stało się przedsięwzięciem rzeczywiście lukratywnym. Miało to miejsce za Bolesława Szczodrego. Ta dialektyka przyjęcia i adaptacji jest dobrze widoczna również w innych sferach rzeczywistości społecznej. 24 Roman Michałowski, Grzegorz Pac Jest rzeczą wiadomą – wspominaliśmy już o tym – że wraz z przyjęciem chrześcijaństwa i postępującą chrystianizacją duże obszary kultury polskiej uległy przekształceniu pod wpływem czynników idących z zewnątrz. Zaprezentowane prace pozwalają rozpoznać sposoby, w jakie akulturacja ta się dokonywała, i głębiej zrozumieć ich konsekwencje. Chrześcijaństwo przyniosło kult świętych i piśmiennictwo hagiograficzne, ale to ostatnie zaczęło się późno i było ilościowo bardzo skromne. Trudno tu zatem mówić o oryginalności – mamy raczej do czynienia z zapóźnieniem. Czy nie należałoby go widzieć także w lekko wyczuwalnym w Polsce lekceważeniu pogaństwa? Ale przecież zdarzało się, że Polska znajdowała się w awangardzie przemian, które dokonywały się w całym zachodnim chrześcijaństwie. Chodzi konkretnie o zasadę, że prawo kanonizowania przysługuje Stolicy Apostolskiej. Możemy wskazać i inne przypadki, gdy zjawiska tu zachodzące uchodzić mogą za oryginalne. I tak Polskę czasów Bolesława Chrobrego wyróżniała szczególna więź ze św. Piotrem, rozumiana jednocześnie jako relacja z jego ziemskim wikariuszem, papieżem; ten sposób postrzegania świętego i stosunków z nim nie był nieznany (przywołajmy przykład Wielkich Moraw), ale około roku 1000 reprezentowało go jedynie władztwo Piastów. Wiemy też, że kult św. Wojciecha jako patrona zarówno arcybiskupstwa, jak i królestwa, choć w wielu aspektach podobny do innych europejskich kultów, przybrał na ich tle także cechy swoiste; sam zresztą wybór na głównego patrona wspólnoty politycznej biskupa, a nie władcy, odróżniał Polskę od innych krajów Młodszej Europy. Podobnie jak kult świętych, także i inne zjawiska religijne zyskiwały lokalnie specyficzny wyraz. Wprawdzie więc monastycyzm i poszczególne jego nurty kształtowały się na Zachodzie, ale doboru tych ostatnich i jego interpretacji dokonywano w Polsce. Niekiedy były to interpretacje oryginalne, np. wtedy, gdy wrocławskie klaryski osobiście żebrały, albo przeciwnie, gdy klaryska Kinga dysponowała swoim majątkiem i zarządzała własnym władztwem terytorialnym. Także w kulturze politycznej Piastów XIII w., mimo znaczenia, jakie miały dla niej wzorce płynące z Zachodu, dostrzec można cechy swoiste, takie jak specyficzne poczucie ekskluzywizmu u książąt polskich, wyrażające się w odrębnym imiennictwie, połączone z przekonaniem, że wszyscy oni są sobie równi. Były to cechy odróżniające Piastów od arystokracji ówczesnych Niemiec. W kategoriach oryginalności rozpatrywać także można treść Pontyfikału biskupów krakowskich, a konkretnie niespotykany gdzie indziej zestaw oracji o treści militarnej i politycznej. Jak zatem widać, pytanie o zakres oryginalności i wtórności kultury polskiej w okresie do roku 1300 wymyka się łatwej odpowiedzi. W sposób oczywisty jej zrąb stanowiła kultura łacińskiego chrześcijaństwa, której źródła znajdowały się zasadniczo poza granicami Polski nie tylko w sensie Wprowadzenie 25 tego, gdzie została ona ukształtowana, ale i gdzie rodziły się występujące w jej obrębie nowe zjawiska. Kultura polska była tu więc przede wszystkim odbiorcą, jednak – jak staraliśmy się pokazać – następująca akulturacja nie polegała wyłącznie na, niekiedy zapóźnionej, imitacji, ale na dostosowywaniu do miejscowych potrzeb, przekształcaniu, a w efekcie tworzeniu – przynajmniej w niektórych wypadkach – formy specyficznej i oryginalnej. Przede wszystkim jednak kultura polska, co trzeba raz jeszcze podkreślić, stała się w interesującym nas okresie integralną częścią kultury łacińskiego chrześcijaństwa, mającą swój udział w jej rozwoju i przemianach. Lukáš Reitinger Historický ústav a Ústav pomocných věd historických a archivnictví, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace a nástroj panovnické seberezentace Přemyslovců Originálnost prezentace panovnické moci Piastovců lze sledovat v mnoha rovinách. Jednou z cest, jak do určité míry zachytit místní specifičnost panovnické prezentace dané dynastie a země, jsou otázky spojené s mapováním vzájemné možné inspirace a konkurence v rámci sousedních či jinak provázaných monarchií. Jinými slovy klást si otázky, zda v určitých údobích nesloužilo Polsko jako přímá originální inspirace pro panovnickou reprezentaci sousedních zemí, v našem případě pro přemyslovské državy. Rovněž se nabízí komparativní přístup hledání paralel ohledně panovnického majestátu sousedních či vzdálenějších mocenských útvarů. Mnohé může přinést snaha definovat univerzální blízkost či regionální specifičnost v rituálních aktech, ikonografii panovníka, či v legitimizaci moci, která bývala zpravidla prezentována prostřednictvím konkrétních panovnických aktů nebo například skrze promítání určitých nároků do dávné minulosti. Tento přístup v případě studia raného a do určité míry i vrcholného středověku samozřejmě komplikuje nedostatek písemných a ikonografických pramenů, což rovněž platí i u středeovropských monarchií Přemyslovců, Piastovců a Arpádovců. Zde nám ve většině případů mohou poskytnout více či méně věrohodná svědectví pouze ne vždy spolehlivé narativní prameny, u nichž vyvstává zásadní otázka, do jaké míry jejich ideový výklad reflektuje skutečný program daného panovníka a do jaké míry se jen jedná o konstrukt kronikáře. Přes tyto mezery našeho poznání, je však zřejmé, že v případě středoevropských vládců určitá reflexe panovnické reprezentace sousedních dynastií existovala. V prvním sledu se soustředíme na obecné otázky, zda, případně jak jsme schopni reflexi podoby panovnického majestátu dané země zachytit v sousední monarchii. Po načrtnutí několika ukázkových příkladů těchto vzájemných vazeb, vlivů a paralel se naším tématem především stane české prostředí a jeho reflexe polských zemí a přejímání 234 Lukáš Reitinger originálních motivů piastovské monarchie, jež se v průběhu staletí nejednou proměňovalo. Stranou však ponecháme specifickou 2. polovinu 10. století, ve které se obě monarchie teprve utávřely a definovaly, přičemž narazníkové oblasti mezi přemyslovským a piastovským mocenským útvarem, Slezsko a Krakovsko, teprve hledaly svou trvalou příchylnost k oběma zemím. Stejně tak předmětem našeho zájmu nebude téma sui generis, první vlna christianizace Polska, kterou některé prameny a teze ať už oprávněně či nikoliv spojují s českým vlivem.1 Hlavní důraz bude kladen na 11., 12. a 13. století, přičemž již za vlády posledních Přemyslovců se setkáváme ve vztahu k polským zemím s určitými jevy, které byly dále výrazně rozvíjeny za vlády prvních Lucemburků ve 14. století, což rovněž nebudeme moci zcela opomenout. Prezentace a legitimizační prvky panovnického majestátu samozřejmě náležejí v medievistice k tématům hojně diskutovaným. O této problematice již vznikla řada studií a monografií, v řadě otázek bylo naše poznání posunuto zvláště v posledních dekádách, a to i v rámci polské, české, maďarské a slovenské medievistiky.2 Takto definované otázky se rovněž v mnoha vrstvách dotýkají dalších obecných témat, jako například fenoménu kulturního transferu, čemuž se zde můžeme věnovat jen okrajově. V mnoha případech bude samozřejmě nutné zůstat u pouhého položení zmíněných otázek bez jasných odpovědí, stejně tak budeme moci věnovat pozornost jen vybraným segmentům. Zvláště se budeme soustředit na události a dobové interpretace, Ze souhrných prací k otázce česko-polského potýkání v 2. polovině 10. století M. Matla-Kozłowska, Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania, Poznań 2008; D.A. Sikorski, Kościół w Polsce za Mieszka I i Bolesława Chrobrego. Rozważania nad granicami poznania historycznego, Poznań 2011; D. Kalhous, Anatomy of a Duchy. The Political and Ecclesiastical Structures of Early Přemyslid Bohemia, Leiden–Boston 2012, East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, t. 19; naposledy M. Matla, Czeskie wpływy w życiu religijnym i piśmiennictwie państwa piastowskiego w X–XI wieku, Poznań 2017, a další. 2 Výběrově P.E. Schramm, Herrschaftszeichen und Staatssymbolik. Beiträge zu ihrer Geschichte vom dritten bis zum sechzehnten Jahrhundert, sv. 1–3, Stuttgart 1954–1956; P. Buc, Pułapki rytuału. Między wczesnośredniowiecznymi tekstami a teorią nauk społecznych, přel. M. Tomaszek, Warszawa 2011 (orig. ang. 2001); Coronations. Medieval and Early Modern Monarchic Rituals, red. J.M. Bak, Berkeley–Los Angeles–Oxford 1990; M. Borgolte, Petrusnachfolge und Kaiserimitation. Die Grablegen der Päpste, ihre Genese und Traditionsbildung, Göttingen 1989; M. Kara, Tron książęcy ad sanctam Mariam w Poznaniu. Przyczynek do studiów nad stanowieniem i manifestacją władzy zwierzchniej, „Studia Mediaevalia Pragensia” 8, 2008, s. 45–104; A. Pleszczyński, Vyšehrad, rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu, Praha 2002; idem, Królewskie gesty słowiańskich dynastów w XI wieku na przykładzie Piastów i Przemyślidów, w: Persona, gestus habitusque, insignium. Zachowania i atrybuty jako wyznaczniki tożsamości społecznej jednostki w średniowieczu. Materiały z konferencji naukowej, Lubostroń, 14–16 września 2006 roku, red. J. Banaszkiewicz, J. Maciejewski, J. Sobiesiak, Lublin 2009, s. 35–46; D. Zupka, Rituály a symbolická komunikácia v stredovekej Európe (Arpádovské Uhorsko 1000–1301), Prešov 2011. Další práce budou citovány níže. 1 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 235 u nichž se – dosti nečekaně – zdařilo objevit nové či docenit opomíjené pramenné zmínky. Originalita skrytá ve vzájemné inspiraci, reflexy a paralelách Jednou z hlavních oblastí inspirace pro sebeprezentaci panovnického majestátu Piastovců, Přemyslovců a Arpádovců byl samozřejmě dvůr panovníků (východo)franské či posléze římsko-německé říše, což bylo prokázáno na základě řady dílčích příkladů.3 Nejednalo se však pouze o napodobování vnějších projevů panovnické sebeprezentace, ale například i o přihlášení se k odkazu Karla Velikého a institucionálnímu významu jeho vlády, což středoevropským monarchiím rozhodně nebylo cizí. S reminiscencemi na slavného vládce se setkáváme jak u Piastovců na počátku 11. století,4 tak i v Čechách. Nejedná se však pouze o tvrzení kronikáře Kosmy, podle kterého tribut 120 volů a 500 hřiven stříbra, který měli každého roku Přemyslovci odvádět do říše, měl být ustanoven už za vlády Karla Velikého.5 Slavný císař se v českém prostředí těšil i obecného respektu a úctě. Podle záznamů mnichů ve Zwiefaltenu obdarovala tamější kongregaci vedle pražského biskupa Menharta (1122–1134) i jistá Čestibrana, „slovanská žena z Čech“, která mnichům věnovala textilii právě s vyobrazením Karla Velikého.6 Učebnicový příklad dosti rané vzájemné inspirace monarchii středovýchodní Evropy nám nabízejí v doplněných pozdějších opisech dochované listiny z počátku roku 1078, vydané českým knížetem Vratislavem II. († 1092), olomouckým knížetem Otou († 1087) a jeho manželkou arpádovskou princeznou Eufemii († 1111) pro opatství Klášterní Hradisko u Olomouce. Obě privilegia totiž prozrazují diktát uherských listin, konkrétně jsou v převážné Např. J. Deér, Aachen und die Herrschersitze der Arpaden, MIÖG 79, 1971, s. 2–56; R. Michałowski, Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X–XIII wieku, Warszawa 1993; M.R. Pauk, Płock i Spira. Piastowska imitatio imperii na przełomie XI i XII wieku?, w: Świat średniowiecza. Studia ofiarowane Profesorowi Henrykowi Samsonowiczowi, red. A. Bartoszewicz et al., Warszawa 2010, s. 492–523. V mnoha rovinách na totéž poukazují i práce citované v předešlé poznámce. 4 K reminsicencím k slavnému císaře v podobě pokřtění piastovského následníka trůnu Kazimíra i jménem Karel G. Pac, Kobiety w dynastii Piastów. Rola społeczna piastowskich żon i córek do połowy XII wieku – studium porównawcze, Toruń 2013, s. 559–564; Z. Dalewski, Modele władzy dynastycznej w Europie Środkowo-Wschodniej we wcześniejszym średniowieczu, Warszawa 2014, s. 124–126. 5 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, wyd. B. Bretholz, Berolini 1923, MGH SrG Nova series, sv. 2, lib. II., cap. 8, s. 93–94. 6 Bertholdi Liber de constructione monasterii Zwivildensis, wyd. O. Abel, w: MGH SS, sv. 10, Hannoverae 1852, s. 104: „Seztibrana quaedam mulier Sclava ex Bohemia inter alia dorsale magnum ex lana contextum, maiestate et Caroli imagine insignitum, huc misit reginae coelorum.“ 3 236 Lukáš Reitinger míře totožná s diktátem listiny, kterou uherský šlechtic Petr (comes Petrus) zakládá asi roku 1067 klášter Szad na řece Tise. Buď tedy podle jejího textu vznikla zakládací listiny kláštera Hradiska, či spíše oba dokumenty měly společnou předlohu uherského původu. Janovi Bistřickému zároveň neuniklo, že pasáže převzaté do pořízení olomouckého knížete Oty z uherského formuláře se objevují v dalších listinách spojovaných s Vratislavem.7 Zprostředkovatelská role v přenesení těchto panonských vlivů je přisuzována manželce olomouckého knížete, uherské princezně Eufemii. Té je přičítán i fakt, že do českého soupisu mrtvých, zvaného Necrologium Bohemicum, byl zanesen skon uherských králů Gejzy I. a Ladislava I. Svatého, jehož úmrtí uvádějí i letopisy hradišťsko-opatovické.8 Vliv houževnaté Arpádovny je jistě pravděpodobný, nesmíme ale ztrácet ze zřetele, že koneckonců také samotný kníže Vratislav pobýval, několik let po roce 1055 v Uhrách a na tamějším panovnickém královském dvoře nalezl nejen svou druhou choť Adleitu, dceru krále Ondřeje I., ale zřejmě i určité inspirativní podněty, k nimž mohl náležet zvyk vydávání listin a snad i opisy některých uherských privilegií. Zvláště, když právě s tímto panovníkem je spojen počátek panovnických listin v českých zemích.9 Problematika paralel, vzájemne inspirace a konkurence v prezentaci panovnické moci Čech, Polska a případně Uher, zároveň souvisí s otázkou, do jaké míry společenské elity a kronikáři dokázali reflektovat legitimizaci panovnické moci v sousedních zemích. Nejedná se pouze o přisouzení zprávného panovnického titulu či o spojení popisované události s konkrétným vládcem, který v příslušné době sousední zemi panoval, ale i o reflexi center panovnické moci a jednotlivých legitimizačních aktů. Například kromě Hnězdna (metropolim Gnezden), které bylo českému kléru notoricky známo 7 CDB, sv. 1, s. 82–85, č. 79, s. 85–87, č. 80; srov. J. Bistřický, Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny, „Vlastivědný věstník moravský“ 45, 1993, s. 131–136. K hradišťským listinám dále K. Dolista, Ještě k listinám hradišťského kláštera z roku 1078, „Československý časopis historický“ 19, 1971, s. 111–118; V. Hrubý, Tři studie k české diplomatice, wyd. J. Šebánek, Brno 1936, s. 9nn, 73–79, 81–96; P. Zaoral, K zakládací listině hradišťského kláštera z roku 1078, „Československý časopis historický“ 16, 1968, s. 275–283. 8 Annales Gradicenses et Opatovicenses, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 2, Praha 1874, s. 391; Necrologium Bohemicum, wyd. F. Graus, w: idem, Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense a stopy nekosmovského pojetí českých dějin, „Československý časopis historický“ 15, 1967, s. 804, 806; M. Wihoda, Skromné příběhy. Moravští Přemyslovci v paměti klášterních skriptorií, w: Campana, codex, civitas. Miroslao Flodr octogenario, Brno 2009, s. 120–135, zvláště s. 125–128; idem, Morava v době knížecí (906–1197), Praha 2010, s. 159–160. 9 J. Šebánek, S. Dušková, Česká listina v době přemyslovské (Nástin vývoje), „Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity“ C 11, 1964, s. 54–55; J. Bistřický, Übersicht über das Urkundenwesen der böhmischen Herrscher bis zum Jahre 1197, w: Typologie der Königsurkunden, wyd. idem, Olomouc 1998, s. 227–233; naposledy L. Reitinger, Vratislav. První král Čechů, Praha 2017, s. 136–138, 151–154, 161–181. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 237 díky vojtěšským legendám a úctě spojené z translací světcových ostatků do Prahy,10 zmiňuje kronikář Kosmas z center polské monarchie Krakov, který přes jeho dávnou příslušnost k državám českého knížete Boleslava II. označuje za hrad lstivého polského knížete Měška11 a při příležitosti výpravy Břetislava I. jej označuje jako hlavní sídlo, v němž se nacházely nesmírné poklady dávných knížat.12 O samotném Břetislavově dobytí Krakova roku 1038/1039 však vyvstávají pochybnosti a panuje předpoklad, že se jedná až o dodatečný přikrašlující vklad samotného Kosmy, který spíše odráží význam Krakova v kronikářově době na počátku 12. století.13 Autor Kroniky Čechů z center piastovské monarchie však naopak opomíjí Poznaň a Plock, který byl rezidencí knížat Vladislava Heřmana a Zbyhněva, jimž pražský pozorovatel věnuje určitou pozornost.14 Z druhé strany naopak budí údiv, že polský kronikář Gallus Anonymus má povědomí o intronizačním kamenném trůnu Přemyslovců na Pražském hradě15 a ničím neznámým to ani nebylo pro uherské letopisce, kteří přehlíženou noticku zasazují do zmínky o počátku vlády knížete Svatopluka. Ten prý „přišel do Prahy a zmocnil se onoho hradu“, následně „byl pražským biskupem posazen na knížecí stolec“ a od Čechů „slavnostně přijat“.16 Stručná ale zasvěcená věta se sice zachovala 10 P. Kopal, Smíření Čechů se svatým Vojtěchem. Struktura jednoho obrazu v Kosmově kronice, w: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně, wyd. M. Nodl, M. Wihoda, Brno 2008, s. 45–55. 11 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 3, s. 84; lib. I., cap. 34, s. 60, 61: „urbem Kracov [– –] perfidi ducis Mesconis ad convivium.“ 12 Ibid., lib. II., cap. 2, s. 83: „Krakov autem eorum metropolim ingressus [– –] insuper et veteres thesauros ab antiquis ducibus in erario absconditos evolvit, scilicet aurum et argentum infinitum nimis.“ Dále srov. ibid., lib. II., cap. 34, 37, s. 130, 138. 13 D. Třeštík, Kosmas, Praha 1972, s. 85; S. Słomczyński, Czy Brzetysław I zajął Kraków podczas swojego najazdu na Polskę?, „Studenckie Zeszyty Historyczne UJ“ 12, 2007, s. 39–51. 14 Z polských lokalit jsou pak již jen připomínány některé hrady ve Slezsku. Vnímání prostoru v Kosmově kronice věnovali pozornost D. Kalhous, Mittelpunkte der Herrschaft und Cosmas von Prag. Zum Charakter der Macht des frühmittelalterlichen Fürsten, w: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa, wyd. J. Macháček, Š. Ungerman, Bonn 2011, s. 669–689; L. Zelinková, Mocenské akty v čase a prostoru Kosmovy kroniky, magisterská práce na Historickém ústavu Filozfické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2014. 15 Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, wyd. K. Maleczyński, Kraków 1952, MPH s.n., sv. 2, lib. I., cap. 6, s. 16: „Numqui non ipse Morauiam et Bohemiam subiugavit et in Praga ducalem sedem obtinuit.“ 16 Chronici Hungarici compositio saeculi XIV, wyd. A. Domanovszky, Budapest 1937, Scriptores rerum Hungaricarum, sv. 1, cap. 140, s. 418: „Sentapolug noctis silentio Pragam veniens, ipsam civitatem cepit. Mane facto ab episcopo Pragensi in solio ducali sedit et a quibusdam honorafice susceptus est.“ K významu kamenného trůnu na Pražském hradě srov. R. Schmidt, Die Einsetzung der böhmischen Herzöge auf Thron zu Prag, w: Aspekte der Nationenbildung im Mittelalter, Sigmaringen 1978, Nationes, sv. 1, s. 439–463; M. Kulecki, Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X–XIII wieku, PH 75, 1984, s. 441–450; D. Třeštík, A. Merhautová, České insignie a kamenný trůn, w: Střed Evropy okolo roku 1000, wyd. A. Wieczorek, H.-M. Hinz, Praha 2002, s. 323–324; L. Wolverton, Hastening toward Prague. Power and Society in the 238 Lukáš Reitinger v kompilaci uherských kronik ze 14. století a samotná zápletka o Svatoplukovi je zmatená, nicméně tento svod byl spojen z různých záznamů, z nichž nejstarší je kladen na konec 11. století.17 Vzhledem k tomu, že zapadlá glosa o pražské intronizaci se napříč své stručnosti dosti shoduje s Kosmovým popisem nastolení, které ve 13. a 14. věku již praktikováno nebylo, zjevně do pozdějších kronik byly zaneseny starší záznamy zachycující reálie přemyslovských Čech 11. a 12. století. Mnohem výraznější povědomí o podobách panovnického majestátu a sebeprezentace v sousední zemi panovalo v případě Polska a Uher,18 přičemž ani nechyběly snahy vysvětlit a skloubit monarchickou tradici obou zemí, jak zejména dokládá takzvaná Uhersko-polská kronika.19 Tento pozdní svod především staví svůj výklad na již značně proměněných vzpomínkách na rok 1000 a první čtvrtinu 11. století, kdy byly položeny základy obou monarchií v podobě vlastních arcidiecézí a případně udělení královské hodnosti či minimálně možného příslibu koruny.20 Tím se dostáváme k fenoménu královských povýšení středoevropských vládců, u nichž se setkáváme v případě Polska a Čech se specifickým jevem. Oběma monarchiím panovali korunovaní, popřípadě pomazaní králové, nejednou však královské tituly s koncem jejich panování zanikly a po daných Medieval Czech Lands, Philadelphia 2001, s. 82–85; J. Žemlička, Pražský kámen a koruna králů v legitimizační symbolice přemyslovské epochy, w: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti. Věnováno Petru Sommerovi k životnímu jubileu, wyd. E. Doležalová, P. Meduna, Praha 2011, s. 169–180. 17 D. Bagi, Problematik der ältesten Schichten der ungarischen Chronikkomposition des 14. Jahrhunderts im Lichte der ungarischen Geschichtsforschung der letzten Jahrzehnte – einige ausgewählte Problemstellen, „Queaestiones medii aevi novae“ 12, 2007, s. 105–127; idem, Der angebliche Böhmenfeldzug von Ladislaus I. dem Heiligen im Kapitel 140 der Ungarischen Chronikkomposition des 14. Jahrhunderts, „Specimina Nova I, Sectio Mediaevalis“ 8, 2015, s. 35–44. 18 Zejména D. Bagi, Królowie węgierscy w „Kronice” Galla Anonima, Kraków 2008 (orig. mad. 2005). 19 R. Grzesik, Kronika węgiersko-polska. Z dziejów polsko-węgierskich kontaktów kulturalnych w średniowieczu, Poznań 1999; M. Homza, Uhorsko-poľská kronika. Nedocenený prameň k dejinám strednej Európy, Bratislava 2009. 20 Výběrově J. Fried, Otton III i Bolesław Chrobry. Miniatura dedykacyjna z ewangeliarza z Akwizgranu, zjazd gnieźnieński a królestwa polskie i węgierskie, przeł. E. Kazimierczak, W. Leder, Warszawa 2000 (orig. němec 1989); R. Michałowski, Zjazd gnieźnieński. Religijne przesłanki powstania arcybiskupstwa gnieźnieńskiego, Wrocław 2005, s. 15–88; A. Pleszczyński, Niemcy wobec pierwszej monarchii piastowskiej (963–1034): narodziny stereotypu. Postrzeganie i cywilizacyjna klasyfikacja władców Polski i ich kraju, Lublin 2008, s. 107–223; Z. Dalewski, Modele władzy dynastycznej, s. 95–126; V. Múcska, Uhorsko na ceste ku kresťanskej monarchii, w: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, wyd. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 97–116. K proměně vzpomínek na rok 1000 D. Kalhous, Jak viděla Hnězdno roku 1000 středověká tradice, w: ibid., s. 339–358; D. Bagi, Papieskie przysłanie korony dla św. Stefana w Legendzie św. Stefana pióra biskupa Hartwika, w: Gnieźnieńskie koronacje królewskie i ich środkowoeuropejskie konteksty, wyd. J. Dobosz, M. Matla, L. Wetesko, Gniezno 2011, s. 176–186. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 239 králích (Měškovi II. Lambertovi, Boleslavovi II. Smělém, Vratislavovi II. a Vladislavovi II.) panovali jen duces. Ti se museli vyrovnat s faktem, že doposud jejich zemi panoval výše postavený korunovaný, případně Bohem pomazaný král a nyní jen kníže, jemuž chyběla stejná výše sakrálního charismatu, kterou právě zajišťovalo pomazání a korunovace. Jak se s touto situací vyrovnala polská knížata, patrně odráží s Krakovem spojený pontifikal uchovávaný v Jagellonské knihovně (MS 2057), jenž je dnes zhruba datován do 2. poloviny 11. století. Vzhledem k jeho neúplnému dochování není zcela zřejmé, zda manuskript zahrnoval korunovační řád. Jisté však je, že obsahoval tři modlitby určené k benedictio principis, benedictio super vexilum a k benedictio armorum. Panuje předpoklad, který poprvé vyslovil Władysław Abraham, že tyto formule byly užívány při inauguraci polských knížat a ve své podstatě v piastovské monarchii patrně nahrazovaly akt královského pomazání a korunovace, jejichž ordo bývalo zpravidla právě nedílnou součástí takovýchto pontifikálů. Zbigniew Dalewski spojuje vznik zmíněného pontifikálu s Kazimírem Obnovitelem, knížecí vládou Boleslava II. Smělého, či s knížetem Vladislavem Heřmanem. Právě panovnický majestát těchto vládců se svého času musel vyrovnat – ve srovnání s dřívějšími králi – s nížší hodností knížat, stejně jako bylo oproti pomazaným a korunovaným polským králům umenšeno sakrální charizma jejich vlády. Akty „požehnání knížete“, „požehnání nad praporcem“ a „požehnání zbraní“ měly patrně piastovským knížatům nahrazovat královské korunovační pomazání a dodávat jim chybějící vyšší sakrální charizma.21 V českém prostředí toto náhražkové nekrálovské panovnické sakrální charizma knížat mohla sehrávat vrcholná podoba svatováclavské ideologie, podle které byl na zemi panující Přemyslovec jen zástupcem nebeského vládce sv. Václava, což v určitých variacích zvláště hlásaly opisy pečetí českých panovníků slovy, že „mír sv. Václava je v rukách“ toho či onoho zrovna vládnoucího Přemyslovce (PAX SANCTI WENCEZLAI IN MANU DUCIS WLADIZLAI). Český národ je Prvním Kosmovým pokračovatelem zároveň definován jako „čeleď sv. Václava“ – „familia sancti Wenzeslai“.22 21 W. Abraham, Pontificale biskupów krakowskich z XII wieku, Kraków 1927, Rozprawy Akademii Umiejętności. Wydział Historyczno-Filozoficzny, ser. II, sv. 41, s. 3–31, zvláště s. 14–15; Z. Dalewski, Władza, przestrzeń, ceremoniał. Miejsce i uroczystość inauguracji władcy w Polsce średniowiecznej do końca XIV wieku, Warszawa 1996, s. 111–127; idem, Vivat Princeps in Eternum! Sacrality of Ducal Power in Poland in the Earlier Middle Ages, w: Monotheistic Kingship: The Medieval Variants, wyd. A. Al-Azmeh, J.M. Bak, Budapest 2004, s. 215–230. Naposledy M. Matla, Czeskie wpływy, s. 348–367, nevyloučila možnost, že krakovský potifikál byl původně určen pro české prostředí a sloužil k inauguraci nikoliv polských, ale českých knížat Spytihněva II. či Vratislava II. Její závěry však nejsou přesvědčivé a sama autorka musela přiznat, že otázku původní provenience tohoto rukopisu nelze jasněji určit. 22 Kanovník vyšehradský, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 2, Praha 1874, s. 203; dále viz D. Třeštík, Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického 240 Lukáš Reitinger V uvedené podobě je zemská svatováclavská ideologie zachycena teprve v 1. polovině 12. století, přičemž k tomuto jejímu dotvoření patrně výrazně mohl přispět i Břetislav II., jenž se nechal kajícně pohřbít venku před vraty svatováclavského chrámu na Pražském hradě,23 stejně jako kanovníci chrámu svatého knížete a stejně jako Václavův oddaný čeledín a družiník Podiven. V podstatě takto silný projev oddanosti nebeskému knížeti a jeho kostelu u ostatních tehdejších Přemyslovců postrádáme. Tím vyvstává i otázka, zda právě Břetislav II., který panoval po konci království Vratislava II. roku 1092, nepatřil k hlavním architektům ukotvení sv. Václava jako věčného knížete země a proměně vládnoucích Přemyslovců v jeho pozemské zástupce, stejně jako k architektům proměny Čechů ve světcovu čeleď. Ostatně když se Přemyslovci panující po roce 1092 museli – stejně jako Piastovci – určitým způsobem vyrovnat s faktem, že doposud v zemi vládl korunovaný a Bohem pomazaný král a nyní pouze kníže, nenabízela se jim k budování většího sakrálního charizmatu panovníka jiná cesta než zdůrazňovat, že pouze zastupují věčného nebeského vládce Čechů sv. Václava.24 V obdobném duchu historikové vysvětlují i okolnost, že polská knížata jsou ve 12. a 13. století v určitých případech vyobrazena (zvláště na pečetích a na náhrobcích) s korunou, mitrou, případně knížecím čepcem. Zmíněné insignie pokrývající hlavy Piastovců rovněž patrně měly nahrazovat královský diadém.25 Nabízenému výkladu podle všeho asi nebude vzdálen význam mitry českých knížat, kterou přiznal roku 1059/1060 papež Mikuláš II. českému knížeti Spytihněvovi II. za roční poplatek 100 hřiven stříbra, přičemž téhož práva ještě využíval Vratislav II.26 O symbolickém významu této přemyslovské mitry bylo sice již vysloveno mnoho závěrů, avšak jako zásadní se jeví, v jakém kontextu tuto výsadu připomínala sbírka kanonů (Colectio myšlení, Praha 1968, s. 183–184; F. Graus, Lebendige Vergangenheit. Überlieferung im Mittelalter und in den Vorstellungen vom Mittelalter, Köln–Wien 1975, s. 159–160; idem, St. Adalbert und St. Wenzel: zur Funktion der mittelalterlichen Heiligenverehrung in Böhmen, w: Europa slavica, Europa orientalis. Festschrift für Herbert Ludat zum 70. Geburtstag, red. K.-D. Grothusen, K. Zernack, Berlin 1980, s. 205–231; J. Žemlička, Svatý Václav jako věčný kníže „Čechů“, w: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození Václava Svatého, wyd. P. Kubín, Praha 2010, s. 211–220; V. Vaníček, Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku, Praha–Litomyšl 2014, s. 193–213, 219–239. 23 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 13, s. 174–175. 24 L. Reitinger, Vratislav, s. 85–88. 25 B. Haczewska, Insygnia koronacyjne na monetach polskich w okresie rozbicia dzielnicowego, w: Nummus et historia. Pieniądz Europy średniowiecznej, Warszawa 1985, s. 119–129; Z. Piech, Mitra książęca w świetle przekazów ikonograficznych od czasów rozbicia dzielnicowego do końca epoki jagiellońskiej, KHKM 35, 1987, s. 3–48; idem, Strój, insygnia i atrybuty książąt piastowskich do końca XIV w. (część I–II), KHKM 38, 1990, s. 3–35, 199–222, k věci s. 202–208; Z. Dalewski, Władza, przestrzeń, ceremoniał, s. 128–130. 26 J. Žemlička, Mitra českých knížat, „Sborník Společnosti přátel starožitností“ 3, 1992, s. 17–21. Vizuální stránku přemyslovské mitry se pokusil definovat P. Černý, Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Praha 2004, s. 162–201. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 241 canonum), kterou v 80. letech 11. století sestavil kardinál Deusdedit. Ten záznam o mitře pro Spytihněva II. svázané s ročním poplatkem spojil se zprávou o udělení královské koruny a dalších insignií chorvatskému králi Deméteru Zvonimírovi. Tudíž na váze nabývá výklad, že rovněž mitra českých knížat Spytihněva II. a Vratislava II. měla patrně rovněž sloužit jako jakási náhražka královské koruny.27 Tento projev panovnické reprezentace českých knížat však nebyl svázán se snahou vyrovnat se královskému postavení svých předchůdců, ale naopak se jednalo o jeden z prvních kroků vedoucí ke královským aspiracím Přemyslovců. Jak se zdá, právě snaha o královskou hodnost patřila v 11. století k nejvýraznějším podobnostem českého a polského dvora. Dlouhý stín krále Boleslava Chrabrého v Čechách Opakovaně se do úvah historiků vrací otázka, zda arcibiskupství a královská distinkce nebyly kolem roku 1000 určeny i Praze a Přemyslovcům, čemuž nakonec zabránily neutuchající poměry a rozpory na konci života a po smrti českého knížete Boleslava II.28 To, že charisma krále západního typu doprovázené korunovačními insigniemi a pomazáním nemuselo být tehdy tužbám Přemyslovců cizí, mohou odrážet mince Boleslavovy manželky Emmy.29 O původu choti tohoto přemyslovského panovníka za poslední století vzniklo několik hypotéz. Nejpravděpodobnější se ale jeví poslední závěry, podle kterých byla tato žena totožnou s Emmou, dcerou italského krále Lothara († 950) a Adleity Burgundské (pozdější choti císaře Oty I.), která byla roku 965 provdána za předposledního západofranského krále z rodu Karlovců Lothara († 986). O této Emmě víme, že se jako vdova v tíživé situaci na konci 80. let 10. století rozhodla odejít k bavorskému vévodovi Jindřichovi II. Svárlivému. Právě v souvislosti s tímto jejím životním krokem panuje předpoklad, že přes bavorský dvůr byl zprostředkován v 90. letech 10. století její sňatek s českým knížetem Boleslavem II.30 Ať záhadná Emma přišla do Čech z jakéhokoli panovnického 27 Die Kanonessammlung des Kardinals Deusdedit, sv. 1, wyd. V. Wolf von Glanvell, Paderborn 1905, lib. III., cap. 279, s. 385; dále viz L. Reitinger, Vratislav, s. 210–213. 28 D. Třeštík, Sv. Vojtěch a formování střední Evropy, w: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, wyd. idem, J. Žemlička, Praha 1997, s. 81–108; M. Matla-Kozłowska, Pierwsi Przemyślidzi, s. 355–382. 29 F. Cach, Nejstarší české mince, sv. 1: České denáry od mincovní reformy Břetislava I., Praha 1970, mince č. 144, 145. 30 Tuto hypotézu poprvé vyslovila J. Hásková, Emma Regina in Numismatic and Historical Sources, w: Actes du 9ème Congrés international de numismatique, wyd. T. Hackens, R. Weiller, Luxembourg 1982, s. 703–797, a dále ji rozvinul P. Hilsch, Zur Rolle von Herrscherinnen Emma 242 Lukáš Reitinger dvora, s sebou si přinesla i svou královskou hodnost, kterou česká knížata nechávají veřejně prezentovat. Nejenže zcela nezvykle svolili s ražbou mincí, na nichž je pouze jméno manželky panovníka (a nikoliv jméno českého knížete), ale zároveň nechali v Čechách na denárech razit i její titul královny (ENMA REGINA), který převyšoval knížecí hodnost samotných přemyslovských panovníků.31 Vzhledem k tomu, že během příštích let nechyběly královské aspirace uherským a ani polským panovníkům, sv. Štěpánovi a Boleslavovi I. Chrabrému, nelze rozhodně vylučovat, že toto dosud nebývalé akcentování královského postavení manželky českého knížete na mincích, mohlo sloužit i k prezentování případných královských nároků Přemyslovců. Ostatně nezapomínejme, že právě tímto sňatkem Boleslava II. Pobožného s Emmou, byl pražský panovník nejvýrazněji přijat do rodiny západoevropských králů. Stejně jako posléze uherský král sv. Štěpán, jenž se stal manželem Gisely sestry pozdějšího krále a císaře Jindřicha II. či polský král Měšek (II.) Lambert, syn Boleslava Chrabrého, který se oženil s vnučkou císaře Oty II. Rychezou. Pokud jsou poslední závěry o Emmině původu oprávněné, nezapomínejme, že se český kníže stal chotěm dcery stále žijící císařovny Adleity († 999) a vyženěným strýcem mladého krále a posléze císaře Oty III. Tudíž je nutné se ptát, proč by vladařké sebevědomí Přemyslovců mělo být tehdy menší než u Arpádovců a Piastovců.32 Regina in Frankreich und in Böhmen, w: Westmitteleuropa, Ostmitteleuropa. Festschrift für Ferdinand Seibt zum 65. Geburtstag, wyd. W. Eberhard et al., München 1992, s. 81–89. Pestrou diskuzi o královně Emmě shrnuli L. Polanský, Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II., w: Přemyslovský stát kolem roku 1000, wyd. idem, J. Sláma, D. Třeštík, Praha 2000, s. 27–47, či jednotlivé příspěvky ve sborníku Emma Regina – Civitas Melnic, wyd. J. Kilián, L. Polanský, Mělník 2008. Pochyby, které vyslovila J.A. Sobiesiak, Bolesław II Przemyślida (†999). Dynasta i jego państwo, Kraków 2006, s. 227–292, zejména s. 287–288, naposledy přesvědčivě odmítl S. Suchodolski, Stemple monet czeskich z X–XI wieku źródłem do historii Czech, „Historia Slavorum Occidentis“ 1(8), 2015, s. 34–56, zejména s. 41–42. 31 K předcházející době se pouze objevují mince s opisem, který je čten jako jméno choti panovníka „Blagota coniunx“ či „Biagota coniunx“. Na této ražbě se ovšem nachází i jméno knížete (Boleslava I.), které v případě Emminých mincí chybí. F. Cach, Nejstarší české mince, sv. 1, mince č. 9, 10. Srov. W. Hahn, BLAGOTA CONIUNX und EMMA REGINA – einige Randbemerkungen zu den ältesten böhmischen Herzogsmünzen, „Jahrbuch für Numismatik und Geldgeschichte“ 28–29, 1978–1979, s. 65–80; idem, Zwei Notizen zur Münzkunde des 10. Jahrhunderts: Eine Nabburger Überprägung als Datierungshilfe in der Diskussion um die älteste böhmische Herzogsprägung – nochmals Blagota Coniunx, „Folia Numismatica“ 8–9 (Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 78–79), 1993–1994, s. 19–23; L. Polanský, Úvahy nad původem a vztahem české kněžny Biagoty k Přemyslovcům, w: Genealogia ac heraldica Bohemica, Praha 2002, s. 41–53. 32 Jak takovéto významné sňatkové provázání s panujícím říšským rodem bylo důležité pro královské aspirace Piastovců v první čtvrtině 11. století docenil A. Pleszczyński, Pierwsza monarchia piastowska w koncepcjach urządzenia wschodnich obszarów imperium Ludolfingów u schyłku X i początku XI wieku a problem aspiracji politycznych władców polskich, w: Proměny středovýchodní Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 243 Zda v Čechách výjimečně demonstrovaný Emmin královský majestát měl dokládat, že rovněž jejímu choti Boleslavovi II. a jeho rodu příslušelo stejné postavení králů a že Přemyslovci směřovali k týmž cílům jako posléze polští a uherští vládcové Štěpán Svatý či Boleslav Chrabrý, s jistotou nevíme. Na každý pád v prvních letech 11. věku museli vládnoucí Přemyslovci řešit jiné otázky, krizi, která se dotýkala samotných základů přemyslovské monarchie.33 Zatímco v následných dekádách 11. století byla v Polsku a Uhrách konstituována samostatná církevní správa v čele s vlastním arcibiskupem (vlastními arcibiskupy) a panovnické dynastie obou zemí nabyly královskou hodnost (v případě Piastovců ovšem dočasně), zůstala starší monarchie Přemyslovců stranou. Tomu se ze strany historiků dostalo i označení jako české trauma roku 1000, s nímž se čeští panovníci nejen v 11. století museli určitým způsobem vyrovnávat.34 Takovýto výklad přinejmenším mohl platit na konci 30. let 11. století, kdy Břetislav I. po konsolidaci přemyslovských držav využil rozvratu a úpadku sousedních monarchií.35 Po zániku polského království, země Piastovců byly rozvráceny a ve stejném rozkladu se nacházela i velkolepě načrtnutá církevní správa, přičemž arcibiskupství sv. Vojtěcha v Hnězdně a sufragánní stolce zůstávaly převážné neobsazeny. Břetislav I. a pražský biskup Šebíř vpadli v létě roku 1038/1039 do Polska a z Hnězdna přenesli do Prahy ostatky svatého Vojtěcha. Jejich záměr byl zjevně dosti přímočarý. Patrně vycházel z představy, že budou-li v Praze uloženy relikvie uctívaného světce, získá Praha nárok na jeho arcibiskupství.36 Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, wyd. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 34–60, zejména s. 46. Ke královskému povýšení uherského panovníka Štěpána I. Svatého a jeho příbuzenství s císařem Jindřichem II. výběrově G. Varga, Ungarn und das Reich vom 10. bis zum 13. Jahrhundert. Das Herrscherhaus der Árpáden zwischen Anlehnung und Emanzipation, München 2003, s. 59nn, 65nn. 33 B. Krzemieńska, Krize českého státu na přelomu tisíciletí, „Československý časopis historický“ 18, 1970, s. 497–532; D. Kalhous, Anatomy of a Duchy, s. 46–104. 34 M. Wihoda, Between the Emperor and the Pope: A Traumatic Century of Czech History, w: The Neighbours of Poland in the 11th Century, wyd. P. Urbańczyk, Warsaw 2002, s. 111–136. 35 Břetislavu vládu komplexně zhodnotili B. Krzemieńska, Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha 1999 (první vyd. 1986); M. Wihoda, Morava v době knížecí, s. 108–110, 116–117. 36 Pochybnosti, které o Břetislavově snaze získat pro Prahu arcibiskupské pallium vyslovil I. Hlaváček, Angebliche Versuche der Přemysliden des 11. Jhs. um das Landeserzbistum in Prag, w: Prusy – Polska – Europa. Studia z dziejów średniowiecza i czasów wczesnonowożytnych. Prace ofiarowane profesorowi Zenonowi Hubertowi Nowakowi w sześćdziesiątą piątą rocznicę urodzin i czterdziestolecie pracy naukowej, wyd. A. Radzimiński, J. Tandecki, Toruń 1999, s. 35–44, byly zcela opodstatněně odmítnuty. Srov. P. Elbel, Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích, w: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, wyd. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 287–288; D. Kalhous, Jak viděla Hnězdno, s. 352–353, pozn. 66; M. Wihoda, První česká království, Praha 2015, s. 107–110. 244 Lukáš Reitinger Břetislavova vize o vlastním metropolitovi se ale na říšském a papežském dvoře nesetkala s pochopením a pražskou diecézi nadále řídil jen biskup. Přesto však tuto případnou snahu zajistit českou monarchii na úkor Poláků arcibiskupstvím nelze rovněž vznímat jinak než jako určitý projev originální specifičnosti piastovské církevní správy, která se stala inspirací pro přemyslovský dvůr. Mladá církevní tradice polské monarchie konce 10. století a 1. třetiny 11. věku však zanechala v českých zemích po roce 1038/1039 hlubší stopu. Osazenstvo pražského biskupského kostela se na originální specifičnost polské církve neostýchalo navázat i v další rovině, konkrétně v rodících se nových kultech původně spjatých s polským prostředím. S relikviemi sv. Vojtěcha byly do Čech totiž přeneseny i ostatky jeho nevlastního bratra hnězdenského arcibiskupa Radima Gaudencia a pěti bratří mučedníků.37 Kosmas neváhá ve své kronice podporovat napříč své protipolské animozitě kult prvního hnězdenského arcibiskupa slavníkovské krve, jehož ostatky byly po roce 1039 taktéž uloženy ve svatovítském biskupském kostele. Rozepisuje se o Gaudenciových zázracích a poutnících směřujících k jeho hrobu, kteří byli svázáni s polským prostředím (konkrétně s Krakovem).38 Úspěšnější kariéru v českých zemích dosáhl již v 11. století polský kult pěti bratří mučedníků, s nimiž byla spojena Břetislavem I. založená kapitula ve Staré Boleslavy. Annály hradišťsko-opatovické přímo dokonce mluví o „pěti bratřích boleslavských“.39 Svatovítský děkan Kosmas, který se zpravidla o fundaci jiných duchovních ústavů (kromě svatojiřského kláštera) nerozepisoval, věnuje založení této kapituly značnou pozornost, stejně tak jako do své kroniky dosti násilně zařazuje legendu o pěti bratřích.40 S bohatou kořistí přivezenou Břetislavem I. z Polska, která mohla v následné době formovat české prostředí, je taktéž spojována blízká vazba nejstarší letopisecké tradice obou zemí.41 Přihlédneme k této silné provázanosti (nejen) církevního života v mocenských centrech obou monarchiích, nemusí vyvolávat údiv to, že na obdobné vazby a inspiraci narazíme i v případě tehdejší originální panovnické reprezentace 2. poloviny 11. století. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 4, s. 89–91. Ibid., lib. II., cap. 34, s. 130–131. 39 Annales Gradicenses et Opatovicenses, s. 389: „Anno 1039. Hic de Polonia transfertur beatus Adalbertus et Radim frater eius, et V fratres Bolezlavenses“. K samotnému založení staroboleslavské kapituly D. Kalhous, Stará Boleslav v písemných pramenech raného středověku, w: Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku, wyd. I. Boháčová, Praha 2003, s. 17–28. 40 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 38, s. 68–72; lib. II., cap. 7, s. 93; lib. II., cap. 13, s. 100. Opomíjený Kosmův zájem o kapitulu ve Staré Boleslavy a kult pěti bratří patrně pramenil i z faktu, že v časech, kdy začal psát svou kroniku, byl jeho nadřízeným pražským biskupem bývalý boleslavský probošt Heřman (ibid., lib. III., cap. 7, s. 168). 41 Diskuzi shrnuje M. Matla-Kozłowska, Qui a quo – wzajemne wpływy polskiego i czeskiego rocznikarstwa we wczesnym średniowieczu (X–XI w.), w: Causa creandi. O pragmatyce źródła historycznego, wyd. S. Rosik, P. Wiszewski, Wrocław 2005, s. 67–89. 37 38 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 245 Jednak nelze vyloučit, že ani v této době nebyly Přemyslovcům zcela cizí arcibiskupské aspirace.42 To již na pražském kamenném trůně sedával Vratislav II., kterému se krátkodobě podařilo získat královský titul a dosáhnout postavení, jež bylo v první třetině 11. století Praze upřeno. Bez vlivu na tyto Vratislavovy cíle ani nemuselo být, že určitou dobu v 50. letech 11. století trávil své vyhnanství na arpádovském dvoře, kde posléze jako zeť uherského krále Ondřeje I. mohl bezprostředně vnímat provázanost institutu arcibiskupského stolce a distinkce pomazaného krále.43 Zároveň právě tehdy, kolem roku 1058, se pokusil uherský panovník Ondřej I. prosadit na úkor svého bratra Bély (I.) nástupnictví svého malého syna Šalamouna, kterého za tím účelem nechal v raném dětském věku pomazat a korunovat.44 Byť se nakonec zmíněné kroky Ondřeje I. obrátily vniveč a dětským hrám ještě neodrostlý král Šalamoun neuspěl, je možné, že tato tchánova politika využívání autority církevní korunovace také v určité rovině ovlivnila cíle budoucího českéh knížete Vratislava v jeho cestě za královskou korunou. Stejně jako bylo přemyslovské prostředí, jak jsme už poukázaly, ovlivněno uherskými panovnickými listinami. Pokud budeme hledat vzájemnou inspiraci mezi jednotlivými panovnickými dvory, zprostředkovatelskou roli právě nejednou sehrály nejen vzájemné dynastické svazky, ale i vyhnanství, kdy nepohodlný příslušník panovnické dynastie trávil roky na sousedním panovnickém dvoře. Zdlouhavý by byl výčet takovýchto exulantů ať už přemyslovské, arpádovské či piastovské krve, kteří mohli po svém návratu do vlasti a uchopení moci zprostředkovat různé podněty.45 Přes patrnou inspiraci v uherském prostředí pojily Vratislava II. mnohem užší vazby k piastovské monarchii. Necelý rok po smrti uherské manželky 42 M. Wihoda, Pražské arcibiskupství svatého Vojtěcha, w: Kościół w monarchiach Przemyślidów i Piastów. Materiały z konferencji naukowej, Gniezno 21–24 września 2006 roku, wyd. J. Dobosz, Poznań 2009, s. 205–217; L. Reitinger, Vratislav, s. 213–228. 43 K Vratislavovu pobytu v Uhrách Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 15, 16, s. 106–107. Problematiku uherské královské distinkce s odkazy na další literaturu naposledy shrnul Z. Dalewski, Modele władzy dynastycznej, s. 126–146. 44 Výslovně to zmiňují ze starších kronik vycházející Chronici Hungarici compositio saeculi XIV, cap. 91, 92, s. 352–353, 355; srov. G. Kristó, Die Arpaden-Dynastie. Die Geschichte Ungarns von 895–1301, Budapest 1993, s. 91; D. Zupka, Rituály zmierenia v zápasoch o uhorský trón v druhej polovici 11. storočia, w: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, wyd. M. Nodl, M. Wihoda, Brno 2008, s. 58–59. 45 O celkové shrnutí tohoto fenoménu se pokusil J. Žemlička, Přemyslovští „emigranti“ a říšská politika. (K diplomacii Sálců a Štaufů ve střední Evropě), w: Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám Aleše Skřivana, wyd. F. Stellner, M. Kovář, Praha 2005, s. 513–524. Jak opakované vyhnanství mohlo zprostředkovat inspirace ohledně panovnické reprezentace a zároveň ukotvit v novém prostředí paměť vlastního rodu viz na konkrétním příkladu L. Reitinger, Král Vratislav v paměti kláštera Pegau, w: Memoria et damnatio memoriae ve středověku, wyd. M. Nodl, P. Węcowski, Praha 2014, s. 29–69; idem, Vratislav, s. 158–161. 246 Lukáš Reitinger Adleity se tento český kníže na přelomu let 1062 a 1063 oženil s dcerou polského knížete Kazimíra Obnovitele, Svatavou.46 Této svatby se ještě dožila Svatavina babička Rycheza († 21. března 1063), manželka druhého polského krále Měška II. Lamberta, jejíž druhá polovina života byla úzce svázána s říšským prostředím. Nadto do konce svého života užívala podle všeho královský titul. Distinkci korunované panovnice s vazbou na Polsko jí ve svých listinách přiznával i císař Jindřich III.47 Královnin odkaz a vzpomínky na respektovanou Rychezu, která ztělesňovala zaniklé polské království, mohly rezonovat i v Praze při Vratislavových královských aspiracích. Největší pozornost v této souvislosti samozřejmě poutá Vratislavův polský královský titul. Podle kronikáře Kosmy císař Jindřich IV. při odevzdání královské koruny českému knížeti během synody konané na jaře roku 1085 v Mohuči učinil věrného Přemyslovce zároveň vládcem „jak Čech, tak Polska“ a při následné církevní korunovaci v Praze měla být Vratislavovi provolávána sláva jako „králi českému a polskému“.48 Titul polského krále Vratislavovi II. přisuzují i dva listy z tzv. Pezovy sbírky z konce 11. století, které podle všeho byly dodatečně stylisticky upraveny na základě autentické korespondence, jež se dotýkala prvního korunovaného Přemyslovce.49 Přes zmínky těchto dvou pramenů však v posledních letech zazněly i pochybnosti o záhadné Vratislavově svrchovanosti na Polskem, Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 20, s. 112. Heinrici III. diplomata, wyd. H. Bresslau, P. Kehr, Berolini 1931, MGH Diplomatum regum et imperatorum Germaniae, sv. 5, č. 272, s. 366: „domina Richeza Bolemiae quondam regina“; č. 273, s. 371: „domina venerabilis Richeza nomine regina quondam Poloniae“, s. 372: „domine Richeze regine [– –] predicta regina Richeza“. I když listiny Jindřicha III. tvrdí, že Rycheza byla polskou královnou „jménem“ a „kdysi“, nezpochybňují, že tou královnou byla, a královský titul jí přiznávají i pro současnost (s. 372). Dosud však nebyla ukončena diskuze o autenticitě Rycheziny listiny a její královské pečeti hlásící se do roku 1054. Srov. G. Pac, Czy królowa Rycheza używała pieczęci?, KH 122, 2015, s. 5–38; idem, Horror dyplomatyczny. Problem autentyczności i datacji grupy dyplomów brauweilerskich, w tym rzekomego dokumentu Rychezy z datą 1054, St. Źr. 52, 2014, s. 91–101. K samoté Rycheze srov. S. Hałko, Richeza Königin von Polen, Gemahlin Mieczyslaws II., Freiburg 1914; M. Nikolay-Panter, Königin Richeza (um 1000–1063), „Rheinische Lebensbilder“ 12, 1991, s. 25–46; M. Delimata, Ucieczka z Polski i niemieckie losy królowej Rychezy (po 1031–1063), w: Docendo discimus. Studia historyczne ofiarowane Profesorowi Zbigniewowi Wielgoszowi w siedemdziesiątą rocznicę urodzin, wyd. K. Kaczmarek, J. Nikodem, Poznań 2000, s. 77–97; L. Reitinger, Král český a polský. Úvahy nad panovnickým titulem Vratislava II., „Studia historica Brunensia“ 57, 2010, s. 9–12. 48 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 37, 38, s. 135, 141: „cesar [– –] ducem Boemorum Wratizlaum tam Bohemie quam Polonie prefecit et inponens capiti eius manu sua regalem circulum [– –]. Interea Egilbertus Treverensis archiepiscopus [– –] unxit in regem Wratizlaum et imposuit diadema [– –] clericis et universis satrapis ter aclamantibus: Wratizlao regi quam Boemico tam Polonico“. 49 Briefsammlungen der Zeit Heinrichs IV., wyd. C. Erdmann, N. Fickermann, Weimar 1950, MGH Epistolae. Die Briefe der deutschen Kaiserzeit, sv. 5, s. 389–391, č. 2: „Significavit autem nobis rex Boloniorum“; s. 398–400, č. 10: „Glorioso Boloniorum regi“. K této sbírce dále srov. L. Reitinger, Vratislav, s. 275–296. 46 47 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 247 které vyslovil Krzysztof Benyskiewicz. Podle tohoto historika se první český král pánem svých severních sousedů nikdy nezval a základem údajné titulatury se stal jen pozdější písařský omyl. Kronikář Kosmas prý měl přístup ke vzpomínané Pezově sbírce listů, jež měla být vyhotovena v Mohuči tzv. Mohučským diktátorem, a zde pouze nalezl chybný opis, v němž bylo slovo „Bohemiorum“ zaměněno za „Boloniorum“. Pouze tímto pozdějším omylem se měl zrodit údajný Vratislavův polský titul, který svatovítský kanovník zasadil do své kroniky.50 Zde jednak Benyskiewicz přehlíží skutečnost, že Pezův soubor korespondence již dávno není v bádání spojován s Mohučí a tzv. Mohučským diktátorem,51 především však do celé sporné záležitosti výrazně vstupuje pramen, který doposavad zůstával zcela nepovšimnut. Již ve 2. polovině 19. století dospěli Oskar Breitenbach, Wilhelm Wattenbach a další k závěru, že na přelomu 11. a 12. století byly v klášteře St. Gallen finalizovány letopisy (či kronika) tzv. Annales Sangalenses deperditi, které byly tehdy považovány za ztracené. Gerold Meyer von Knonau želel jejich ztráty a označoval je za jeden z nejvýznamnějších pramenů k době sporu o investituru, neboť se jednalo o líčení událostí 2. poloviny 11. století z pera neznámého současníka z řad sanktgallenských mnichů.52 Roku 1878 se Gerold Meyer von Knonau dokonce pokusil tyto nezvěstné anály rekonstruovat, k čemuž využíval historiografická díla, jejichž autoři letopisy ještě měli v ruce.53 Ztracené sanktgallenské letopisy kolem roku 1190 čile využíval tzv. „Burkard“ pro sestavení letopiseckého svodu Casuum S. Galli continuatio secunda.54 Diskutovaný pramen ještě na počátku 16. století 50 K. Benyskiewicz, Książę Władysław I Herman. 1079–1102, Zielona Góra 2010, s. 239– 245. K této tezi odmítavě už V. Vaníček, Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století), w: Gnieźnieńskie koronacje królewskie i ich środkowoeuropejskie konteksty, wyd. J. Dobosz, M. Matla, L. Wetesko, Gniezno 2011, s. 171; M. Wihoda, První česká království, s. 326, pozn. 263. 51 K. Pivec, Studien und Forschungen zur Ausgabe des Codex Udalrici (1), MIÖG 45, 1931, s. 309–485; (2), MIÖG 46, 1932, s. 257–342; (3), MIÖG 48, 1934, s. 322–413; H. Koller, Zur Echtheitsfrage des Codex Udalrici, „Mitteilungen der Wiener Diplomata – Abteilung der MGH III. Anzeiger der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Klasse“ 25, 1952, s. 402–419; souhrnně C. Erdmann, Briefsammlungen, w: W. Wattenbach, R. Holtzmann, F.-J. Schmale, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter, sv. 2, č. 3–4, Weimar 1967, s. 415–442, 438–439. 52 W. Wattenbach, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter bis zur Mitte des dreizehnten Jahrhunderts, sv. 2, Berlin 1894 (první vyd. 1858), s. 59–60; O. Breitenbach, Die Quellen der Reichenauer Chronik des Gallus Öhem und der historische Werth dieses Werkes, „Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde“ 2, 1877, s. 183–185; G. Meyer von Knonau, Ekkehart’s IV. Casus Sancti Galli nebst Proben aus den übrigen lateinisch geschriebenen Abtheilungen der St. Galler Klosterchronik, Leipzig 1878, s. XXXV–XXXVI; idem, St. Gallische Geschichtsquellen, „Mitteilungen zur vaterländischen Geschichte“ 17, 1879, především s. IX–XIII. 53 G. Meyer von Knonau, Ekkehart’s IV. Casus Sancti Galli, s. 252–266. 54 Casuum S. Galli Continuatio secunda, wyd. I. von Arx, w: MGH SS, sv. 2, Hannoverae 1829, s. 148–163. 248 Lukáš Reitinger měl v ruce Gallus Öhem z Radolfzelle, kaplan v Reichenau, který jeho záznamy použil pro své kronikářské kompilace.55 K následné době byly letopisy však považovány za již nezvěstné. To ještě platilo roku 1976, kdy Franz-Josef Schmale o santgallenských análech mluví jako o ztracených.56 O několik let později byl ale tento nezvěstný pramen objeven a identifikován Aloisem Schützem v jednom z rukopisů státního a městského archivu v Augsburku.57 Alois Schütz na přelomu 80. a 90. let 20. století připravoval edici tohoto pramene, která však nebyla dokončena. Jediné částečné zpřístupnění některých záznamů ze St. Gallen poskytují poslední svazky edice Regesta imperii zahrnující vládu Jindřicha IV.58 Znovu objevený pramen se dochoval v manuskriptu o 23 foliích, který obsahuje částečný opis či kompilaci z kroniky Heřmana z Reichenau a tzv. Švábské světové kroniky (Chronicon Suevicum universale), jež se vztahují k letům 750–1054 (fol. 1r–4v, 5r–14v).59 Dále neznámý autor učinil výpisy o letech 1053–1063 z kroniky Bertholda z Reichenau (fol. 14v–16r),60 po čemž následují na foliích 16r–23r nově objevené záznamy mnichů ze St. Gallen zahrnující roky 1064–1102. Pro tento pramen začal být užíván nový název Sanktgalenské pokračování Heřmana z Reichenau (St. Gallener Fortsetzung Hermanns von Reichenau) či Sanktgallenská kronika (St. Galler Chronik).61 Manuskript s opisem nalezeného pramene vznikl kolem roku 1500, či případně v 1. čtvrtině 16. století, jak naznačuje písmo a vodotisk užitého papíru, přičemž musí zůstat otevřené, zda spojení těchto tří kronik bylo původní, či se jedná až 55 Gallus Öhem, Cronick des Gotzhuses Rychenowe, w: Die Chronik des Gallus Öhem, wyd. K. Brandi, Heidelberg 1893, s. 1–156. K Öhemovi a jeho historiografické činnosti E. Hillenbrand, Gallus Öhem, Geschichtsschreiber der Abtei Reichenau und des Bistums Konstanz, w: Geschichtsschreibung und Geschichtsbewußtsein späten Mittelalter, wyd. H. Patze, Sigmaringen 1987, s. 727–755; F. Heinzer, Die Reichenauer Inkunabeln der Badischen Landesbibliothek in Karlsruhe. Ein unbekanntes Kapitel Reichenauer Bibliotheksgeschichte, „Bibliothek und Wissenschaft“ 22, 1988, s. 1–132, zejména s. 25–39. 56 W. Wattenbach et al., Deutschlands Geschichtsquellen. Vom Tode Kaiser Heinrichs V. bis zum Ende Interregnum, sv. 1, Darmstadt 1976, s. 288. 57 Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, 2o Cod 254, fol. 16r–23r. Popis rukopisu podává W. Gehrt, Die Handschriften der Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, 2o Cod 251–400, Wiesbaden 1989, s. 2–3. 58 Regesta imperii III, sv. 2.3.2–4, wyd. T. Struve et al., Köln–Weimar–Wien 2010–2016. 59 Jako samostatné dílo chápe Chronicon Suevicum universale ve vztahu ke kronice Heřmana z Reichenau R. Pokorny, Das Chronicon Wirziburgense, seine neuaufgefundene Vorlage und die Textstufen der Reichenauer Chronistik des 11. Jahrhunderts, „Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters“ 57, 2001, s. 63–93, 451–499. 60 K místu toho spisu ve švábské historiografii I.S. Robinson, Die Chronik Hermanns von Reichenau und die Reichenauer Kaiserchronik, „Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters“ 36, 1980, s. 84–136. 61 K provázanosti objeveného pramene s ostatními díly tehdejší švábské analistiky R. Pokorny, Das Chronicon Wirziburgense, s. 64–65. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 249 o pozdější sdružení samostatných spisů.62 Byť se sanktgallenská kronika dochovala jen v podobě pozdního opisu, jeví se jako velmi věrohodné svědectví současníka sporu o investituru, jak bezmála na stovce příkladů naposledy doložili editoři Regest imperii pod vedením Tilmana Struveho a Gerharda Lubicha.63 Kromě konfliktu mezi římským králem Jindřichem IV., saskou opozicí a gregoriánským papežstvím neznámý současník sporu o investituru věnoval pozornost detailům z prostředí klášterů Reichenau a St. Gallen, což svědčí o autorově tamním původu. Zatímco ve sporu o investituru stálo opatství Reichenau na straně gregoriánského papežství, mniši ze St. Gallen byli příznivci císaře Jindřicha IV. a tato příslušnost se odrazila i v líčení tamnější – nově objevené – kroniky.64 Spolehlivost jediného dochovaného opisu raněstředověkého pramene ovšem zejména dokládá ještě jedna okolnost: tento opis náleží k pozůstalosti známého humanisty Konráda Peutingera z Augsburgu, který shromažďoval a zpřístupňoval antické a raněstředověké prameny, zejména starověké epigrafické památky65 a věhlasnou antickou mapu Tabula Peutingeriana (dochovanu v podobě, jakou měla ve 12. století). Tiskem jako první vydal Historii Gótů od Jordana a Historii Langobardů Pavla Diákona, či veršované pojednání Guntera z Pairis Ligurinus o činech císaře Fridricha I. v Itálii.66 Ostatně nedávno byl objeven i Peutingerův konvolut s opisy 33 listin kláštera Reichenau. Některé se dokonce hlásí ještě do karolínských časů a sedm listin bylo dosud zcela neznámých.67 B. Marxreiter, Eine noch unveröffentlichte St. Galler Chronik (1064–1102), w: Gesammeltes Gedächtnis. Konrad Peutinger und die kulturelle Überlieferung im 16. Jahrhundert. Begleitpublikation zur Ausstellung der Staats- und Stadtbibliothek Augsbug anlässlich der 550. Geburtstags Konrad Peutingers, wyd. R. Laube, H. Zäh, Luzern 2016, s. 156. 63 Regesta imperii III, sv. 2.3.2–4. 64 B. Marxreiter, Eine noch unveröffentlichte St. Galler Chronik, s. 156–158. 65 Romanae vetustatis fragmenta in Augusta Vindelicorum et eius diecesi, wyd. C. Peutinger, Augsburg 1505. 66 Ligurini de gestis Imp. caesaris Friderici primi augusti libri decem, wyd. C. Peutinger, Augsburg 1507. K samotnému Peutingerovi a jeho editorské činnosti H. Lutz, Conrad Peutinger. Beiträge zu einer politischen Biographie, Augsburg 1958; M. Ott, Die Entdeckung des Altertums. Der Umgang mit der römischen Vergangenheit Süddeutschlands im 16. Jahrhundert, Kallmünz 2002; S. Wirth, Zu Konrad Peutingers Druckeditionen römischer Inschriften, w: Gesammeltes Gedächtnis. Konrad Peutinger und die kulturelle Überlieferung im 16. Jahrhundert. Begleitpublikation zur Ausstellung der Staats- und Stadtbibliothek Augsbug anlässlich der 550. Geburtstags Konrad Peutingers, wyd. R. Laube, H. Zäh, Luzern 2016, s. 27–39; B. Marxreiter, Mittelalterliche Überlieferung in der Bibliothek Konrad Peutingers. Das Beispiel Reichenau, w: ibid., s. 53–59; M.U. Ferber, Römische Kartographie aus der Sammlung Konrad Peutingers. Die Tabula Peutingeriana, w: ibid., s. 124–131. 67 R. Pokorny, Augiensia. Ein neuaufgefundenes Konvolut von Urkundenabschriften aus Handarchiv der Reichenauer Fälscher des 12. Jahrhunderts, Hannover 2010, MGH Studien und Texte, sv. 48; B. Marxreiter, Ein Konvolut Reichenauer Urkunden. Neue Quellen zur Geschichte des Inselklosters, w: Gesammeltes Gedächtnis. Konrad Peutinger und die kulturelle Überlieferung im 62 250 Lukáš Reitinger Důkladnou péči věnoval Konrád Peutinger i nově objevenému opisu sankgallenských zpráv z 11. století. Vlastnoručně provedl kolaci jednotlivých záznamů s – tehdy ještě existující – předlohou a připisoval své opravy, které se týkaly i jednotlivých písmen.68 Opis měl nejspíše sloužit k přípravě Peutingerovy pramenné edice, jež mohla být završena i tiskem. Nutné je však uvést, že v dochovaném katalogu Peutingerovy knihovny a při nedávné snaze jeho sbírku rukopisu a tisků rekonstruovat se zatím nepodařilo původní středověký manuskript obsahující tento pramen a ani jeho Peutingerův opis identifikovat.69 Jako jisté se pouze jeví, že v Peutingerově znalosti tohoto pramene zjevně sehrály roli jeho ne zcela zmapované vazby ke klášterům St. Gallen, Reichenau a opatství sv. Oldřicha a sv. Afry v Augsburku.70 Sanktgallenští mniši se ve svém popisu událostí let 1064–1102 nevyhnuli ani monarchiím středovýchodní Evropy. Několik rozsáhlých a velmi cenných – dosud nereflektovaných – glos věnovali uherským záležitostem.71 16. Jahrhundert. Begleitpublikation zur Ausstellung der Staats- und Stadtbibliothek Augsbug anlässlich der 550. Geburtstags Konrad Peutingers, wyd. R. Laube, H. Zäh, Luzern 2016, s. 152–155. 68 Peutingerových korektorských zásahů si povšiml W. Gehrt, Die Handschriften, s. 3. 69 H.-J. Künast, H. Zäh, Die Bibliothek Konrad Peutingers. Edition der historischen Kataloge und Rekonstruktion der Bestände, sv. 1: Die autographen Kataloge Peutingers. Der nicht-juristische Bibliotheksteil, Tübingen 2003; H.-J. Künast et al., Die Bibliothek Konrad Peutingers. Edition der historischen Kataloge und Rekonstruktion der Bestände, sv. 2: Die autographen Kataloge Peutingers. Der juristische Bibliotheksteil, Tübingen 2005. 70 B. Marxreiter, Eine noch unveröffentlichte St. Galler Chronik, s. 158. K Peutingerovým vazbám k tamní humanistické historiografii a knihovně R. Schmidt, Reichenau und St. Gallen. Ihre literarische Überlieferung zur Zeit des Klosterhumanismus in St. Ulrich und Afra zu Augsburg um 1500, Sigmaringen 1985, s. 29–33, 144, ovšem ještě bez znalosti diskutovaného rukopisu (srov. ibid., s. 202). 71 V klášteře St. Gallen nejdříve zachytili dosazení krále Šalamouna na uherský trůn králem Jindřichem IV. (Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, 2o Cod 254, fol. 16r): „MLXIIII. Rex Salomonem in Ungariam regnum patris sui Andree regis cum copioso exercitu reduxit et aput Bresburc super regale solium Ungris sponte colla submitttentibus constituit. Idem Salomon regem sibi cum iuramento promissa et regiis muneribus donatum usque reliquit.“ Druhá zpráva spojuje s rokem 1072 povstání vévody Gejzy (ibid., fol. 17r): „MLXXII [– –] Maior pars Ungrorum contra regem suum Salomonem suo patrueli duce Iuts efficiente coniurationem inceperant.“ Třetí přehlížená relace o událostech v Uhrách je sice taktéž začleněna k roku 1072, nicméně se nachází až za zprávou o ustanovení papeže Řehoře VII. roku 1073 a před zápisy spojené s rokem 1074. Týká se následných bojů o uherský trůn, do kterého tatkéž zasahoval král Jindřich IV. (ibid., fol. 17v): „Rex Salomon contra ducem Iuts post multam deuastationem terre bis pugna adgressus, primum uictor post[ea] vix effugit, victus. In eodem bello quidam nobilis iuvenis filius domini Marquardi Carentanis ex parte regis pugnans postquam suos deficere prospexit, virtute animi sui motus et paterna agitatus medias acies hospium irrumpens, non paucis militibus vix perriculo mortis clapsus pertensivit. Dein per illam noctem inter hostes expes moratus et omnium rerum incertus ipsi Iutsani deditionem fecit, qui vix illum tribus annis in captione tenet. Rex Henricus, a Salomone in auxilium vocatus, Ungriam petiit. Sed predicto duce equo morte manum conferre non audente terra longe lateque vastata, inserto negocio rediit. Salomon Presburk et alia per pauca adhuc in sua potestate tenuit.“ Další zápis o zajetí Šalamouna králem Ladislavem I. Svatým je datován rokem 1080 (ibid., fol. 20r): „MLXXX. [– –] Salamon rex Ungrorum a suis per Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 251 Zvláště zasvěcené zprávy o uherských králích ukazují, jak ve svatohavelském opatství nestrácely ze zřetele východní periférii říše a země přilehlé. Stranou pochopitelně nezůstal ani věrný spojenec římsko-německého panovníka Jindřicha IV. Přemyslovec Vratislav II. Některé z nově objevených bohemikálních zápisů zpřístupnili editoři posledního svazku Regest imperii,72 některé ale zcela přehlédli. Naprosto zůstal opominut záznam, že roku 1086 „císař slavil Velikonoce v Řezně a zde povýšil tehdejšího českého knížete s královskou korunou“.73 Oproti Kosmovovi zcela odlišná lokalizace Vratislavova povýšení sice dokládá, že pozdější opis sanktgallenské kroniky nebyl dodatečně kontaminován kosmovským dějepisectvím, druhou otázkou ovšem je, které z obou relací dát přednost. Udělil Sálec Vratislavovi korunu v Mohuči, jak tvrdí Kosmas, či v Řezně, což uvádí sanktgallenský mnich? Jelikož Velikonoce, které roku 1086 připadaly na 5. dubna, podle jiných pramenů opravdu trávil Jindřich IV. v Řezně a tři týdny pote, 29. dubna, v témže městě vydal za Vratislavovy přítomnosti listinu pro pražského biskupa Jaromíra Gebharda, po čemž za pouhý měsíc a půl, 15. června 1086, následovalo královské pomazání českého panovníka v Praze, je velmi pravděpodobné, že stručná glosa mnichů ze St. Gallen je v dataci Vratislavova povýšení a lokaci této události do Řezna věrohodnějši než Kosmovo vyprávění, které událost spojuje s Mohučí. Zvláště když česky kronikař mohučskou synodu špatně datoval k roku 1086 a nepřesně s Mohučí spojil i vydání vzpomínané listiny pro biskupa Jaromíra Gebharda.74 insidias Ladisclavi tunc temporis tyranide sui fratris Iutsanis per ursupationem (!) regni hereditante captus et in carcerem retrusus.“ Mezi zápisy z následujícího roku je vzpomenuta uherské vojenská podpora markraběti rakouské marky Leopoldovi II. v jeho válce s Bavory a Čechy (ibid., fol. 20r): „MLXXXI. [– –] Poemites et Baioari cum Ungris et cum Luitpoldo marchione pugna congressi victores extiterunt.“ V sanktgallenském skriptoriu rovněž neopomněli zaznamenat smrt uherského krále Ladislava I. a nastolení jeho nástupce Kolomana, o němž i do švábského opatství rovněž došly zvěsti, že dříve byl knězem (ibid., fol. 22v): „MXCV. Ladisclavus rex Ungrorum universe carnis finem recepit. Cui in regnum quidam Cholmannus declerico successisse fertur.“ Uhry jsou stručně ještě zmíněny k roku 1096 při převyprávění počátku první křížové výpravy.“ 72 Regesta imperii III, sv. 2.3.2, s. 71, č. 509: k roku 1069 „Rex Leuticos duce Boemie auxilium prebente invadit et eorum terram preda et igne late devastat“; Regesta imperii III, sv. 2.3.3, s. 107–108, č. 886, 887: k roku 1077 „ostinato duce Boemie auxilium prebente Alamanniam invadens“. K další zprávě o boji Čechů a Bavorů proti Uhrům a rakouskému markraběti Leopoldovi II. roku 1081 viz předcházející poznámka. 73 Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, 2o Cod 254, fol. 21v: „Imperator pascha Radispone celebravit, ibi tunc temporis ducem Boemie cum regali coruna adaugens“. 74 Jindřichův dlouhodobý dubnový pobyt v Řezně roku 1086 (včetně Velikonoc) zachycují Annales Augustani, wyd. G.H. Pertz, w: MGH SS, sv. 3, Hannoverae 1839, s. 131–132: „1086 [– –] imperator [– –] in paschali sollemnitate capiunt [– –] Ratisponam, in qua imperator tunc temporis erat“; dále rovněž Heinrici IV. diplomata, sv. 2, wyd. D. von Gladiss, A. Gawlik, Weimar 1959, MGH Diplomatum regum et imperatorum Germaniae, sv. 6, s. 513–514, č. 388; s. 514–515, č. 389; Regesta imperii III, sv. 2.3.4, s. 13–14, č. 1238, 1239, 1240. O císařově v Řezně 29. dubna 1086 vydané listině pro pražského biskupa Jaromíra Gebharda (Heinrici IV. 252 Lukáš Reitinger Jeví se tudíž, že ke Kosmově relaci o Jindřichově vložení královské koruny na hlavu Vratislava je nutné přistupovat jinak, než činila dosavadní historiografie. Ta za věrohodné považovala Kosmovo spojení Vratislavova povýšení s Mohučí, ale zpochybnila kronikářovo vročení události k letopočtu 1086. Zpráva o císařském přidělení koruny Vratislavovi z pera sanktgallenského současníka však ukazuje, že věrohodnější je v Kronice Čechů právě datace události do roku 1086 a naopak Kosmovým konstruktem nejspíše bude umístnění Vratislavovy korunovace z rukou císaře do Mohuče, kde zrovna měla probíhat synoda.75 Pro nás je však zejména důležitá druhá část tohoto editory Regest imperii přehlíženého záznamu. Císař Jindřich IV. totiž podle mnicha ze St. Gallen nejenže povýšil Vratislava královskou korunou, ale zároveň mu uvázal Polany k podřízenosti („Imperator pascha Radispone celebravit, ibi tunc temporis ducem Boemie cum regali coruna adaugens Polannos sucdetioni destinavit“).76 Jedná se tedy již o třetí nezávislý pramen, který připomíná v souvislosti s Vratislavovým královským povýšením svrchovanost nad piastovskými zeměmi. K tomu nově objevená zmínka poskytuje svědectví soudobého pozorovatele nikoliv pouze z českého, ale rovněž z říšského prostředí. Stěží lze tudíž popírat, že císař Jindřich IV. potvrdil Vratislavovi roku 1086 určité podřízení Polska. Tyto nároky těžko mohly být jiné než víceméně formální, neboť prameny neposkytují prostor pro předpoklad, že by přemyslovský král nad državami svého švagra polského knížete Vladislava Heřmana vykonával nějakou přímou vládu. Otázkou jen zůstává, z jaké argumentace sebevědomý výklad vycházel a jaký význam měl Vratislavův královský titul v rámci tehdejší a pozdější panovnické sebeprezentace Přemyslovců. Víme, že tradice polské monarchie se napříč vzájemným válečným střetům a starým křivdám těšila na dvoře prvního českého krále určitému respektu a to přes přetrvávající válečné spory, které zaplnily 60. a 70. leta 11. století.77 Začít už můžeme tím, že nejstarší syn Vratislava a Piastovny Svatavy obdržel jméno Boleslav. Pokřtění kněžice se spíše odvolávalo na diplomata, sv. 2, s. 515–517, č. 390) pojednáme níže. K dataci Vratislavovy pražské církevní korunovace k 15. červnu 1086 a nikoliv k roku 1085 dále viz L. Reitinger, Vratislav, s. 99–101. Zde na s. 89–92 rovněž ke Komově nepřesnému tvrzení, že privilegium pro biskupa Jaromíra Gebharda bylo vydáno v Mohuči. 75 Ke Kosmovu možnému účelovému zdůrazňování mohučské synody viz L. Reitinger, Vratislav, s. 89–92. 76 Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, 2o Cod 254, fol. 21v. 77 K těmto válkám G. Labuda, Zatargi z Czechami i Pomorzanami w pierwszym okresie rządów Bolesława Śmiałego (1058–1073), ZH 50, 1985, s. 453–469; D. Kalhous, Koruna česká a polská? Střetávání Boleslava II. a Vratislava II. na cestě za královskou korunou, „Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity” C 48, 2001, s. 5–15; naposledy N. Delestowicz, Bolesław II Szczodry. Tragiczne losy wielkiego wojownika, 1040/1042–2/3 IV 1081 albo 1082, Kraków 2016, s. 35–51, 69–88, 140–149, 160–162. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 253 polské královské jméno než na jméno přemyslovského bratrovraha, které bylo od 11. století v Oráčově dynastii zcela zavrhnuto. Piastovskou inspiraci můžeme předpokládat i u jiných potomků Vratislava a Svatavy. Vedle užití jména Boleslav, jejich další synové obdrželi jména Vladislav a Soběslav. Polská knížata Boleslav II. Smělý a Vladislav Heřman byli Svatavinými bratry a jméno Soběslav původně příslušelo bratru sv. Vojtěcha, který byl v Polsku velmi ctěn.78 Na přelomu 70. a 80. let 11. století se Vladislav Heřman po svém nástupu na polský trůn stal chotěm Vratislavovy dcery z prvního manželství Judity († 1085/1086), avšak bez určitých přímých vazeb na pražský dvůr nebyl ani Heřmanův starší bratr a předchůdce na panovnickém stolci – vyhnaný polský král Boleslav II. Smělý. Záznam o jeho skonu roku 1081/1082 se napříč dřívějšímu Boleslavovu nepřátelství vůči Čechům objevuje v nekrologiu kláštera Ostrov.79 Gregorz Pac přesvědčivě vyloučil možnost, že by se tento vládce do ostrovského nekrologia dostal pouze prostřednictvím jakési výměny seznamů mrtvých s jiným zahraničním klášterem,80 lze tudíž stěží za tímto pamětním záznamem hledat jiný podnět než od Boleslavových současníků a příbuzných, zejména samotného Vratislava II. a jeho manželky Svatavy. A to nejen proto, že se ostrovský klášter nacházel v nemalé blízkosti jeho rezidence na Vyšehradě, ale zejména z důvodu, že Vratislav náležel k nejštědřejším donátorům tohoto opatství. Ještě jako kníže věnoval klášteru několik vesnic a po své královské korunovací obdařil klášter dalšími majetky a několika církevními ornáty, u nichž se dokonce uvažuje, že byly původně použity při Vratislavově korunovaci.81 Královské pomazání Boleslava Smělého bylo sice v říši vnímáno jako neoprávněná usurpace, která urážela práva říše, jak uvádí Lampert z Hersfeldu,82 avšak takovéto ostří postrádáme v přemyslovských Čechách. Zde byly památka Boleslava a jeho distinkce pomazaného krále zcela respektovány a v ostrovském nekrologiu je označován jako „Bolezlaus rex“. V tomto mnohovrstevnatém předivu vazeb mezi piastovským a přemyslovským dvorem, které zcela nezpřetrhaly ani dlouhodobé válečné střety, patrně mají své místo i teze L. Reitinger, Nekrologia kláštera Pegau. Pozapomenuté svědectví o Přemyslovcích (nejen) Kosmova věku, w: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, wyd. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 377–379. Na možné pokřtění Svataviných synů piastovskými jmény už upozornila B. Krzemieńska, Břetislav I., s. 107. 79 Ein Necrologium des ehemaligen Klosters Ostrow, wyd. J. Emler, „Věstník Královské české společnosti nauk“ 1878, s. 350; srov. Z. Kozłowska-Budkowa, Który Bolesław?, w: Prace z dziejów Polski feudalnej. Oferowane Romanowi Grodeckiemu w 70 rocznicę urodzin, wyd. eadem, Warszawa 1960, s. 81–89, zvláště s. 83–84. 80 G. Pac, Kobiety w dynastii Piastów, s. 363–365. 81 CDB, sv. 1, s. 89–90, č. 83, s. 98, č. 91; CDB, sv. 2, s. 381, č. 359. K úvahám nad původem darovanýh ornátů M. Wihoda, První česká království, s. 147–148. 82 Lamperti Hersfeldensis Annales, wyd. O. Holder-Egger, Hannoverae–Lipsiae 1894, MGH SrG in usum scholarum, sv. 38, s. 284–285. 78 254 Lukáš Reitinger o spojení tzv. Krakovského evangeliáře z Plocku a Zlatého evangelistáře z Hnězdna s Vratislavem II., o němž se uvažuje jako o objednavateli těchto kodexu. Rukopisy mohly být přemyslovským panovníkem objednány a přímo jím, či zprostředkovaně jeho dcerou polskou kněžnou Juditou, darovány polským kapitulám v centrech piastovské moci, jak naposledy připustila Marzena Matla.83 U všech uvedených střípků vazeb, inspirací a reminiscencí pražského dvora vůči piastovské monarchii v 11. století (a její originalitě) jsou pro jejich kontext ale zásadní dvě vzájemně provázané otázky: a to podoba raněstředověké české paměti na polského krále Boleslava I. Chrabrého a interpretace nejednou diskutovnané relace pegavských letopisů. Annales Pegavienses získaly svou definitivní podobu až krátce po roce 1156, avšak benediktini klaštera Pegau byli zevrubně informováni o reáliích přemyslovského dvora. Nejen proto, že fundátory tohoto opatství byli s českým dvorem úzce svázaný saský urozenec Wiprecht II. z Grojče († 1124) a jeho choť dcera Vratislava II. z druhého manželství s Piastovnou Svatavou Judita z Grojče († 1108), ale rovněž z důvodu, že také synové českého krále knížata Bořivoj II. a Soběslav I. trávili v první čtvrtině 12. století dlouhé měsíce ve vyhnanství na grojčském hradě a právě v přilehlém pegavském opatství.84 Hlavním tématem klášterních análů byl život zakladatele Wiprechta z Grojče, jenž v jejich podání zavítal na přemyslovský dvůr a vybídl knížete Vratislava, aby se ucházel o královský titul. „Přiznám se, že se nemohu dosti vynadivit, že ty, takový muž, takového jména a moci lhostejně snášíš újmu a zavržení královského jména i autority. To se dosti projevuje v tom, že hrabata a urození, obdařeni velikou mocí a poctami, tvým předkům zachovávajíce pod přísahou věrnost a poddanství, odmítají se podřídit tvému panování. Ukážu ti, jak je to nenáležité a nevhodné. Vzpomínám si, že se vypravuje o jednom z tvých předchůdců Bougovi, pod jehož vládou urozeně sloužili nejen hrabata a jiní mocní vynikající urozeností a bohatstvím, ale také knížata a markrabata. Ten přijal panství a jméno královské, rozšířil svou moc až do provincie Seringů a zaskvěl se znamenitěji a vyvýšeněji nad jinými stejně mocnými knížaty. A proto, toužíš-li napravit ztrátu jména královského, uvědom si, že již nastal vhodný čas a že zmatek věcí veřejných nabízí M. Matla, Czy Bolesław Śmiały uświetnił swoją koronację fundacją złotego kodeksu?, w: Gnieźnieńskie koronacje królewskie i ich środkowoeuropejskie konteksty, wyd. J. Dobosz, M. Matla, L. Wetesko, Gniezno 2011, s. 115–140. K dalším pohledům na tyto rukopisy R. Michałowski, Princeps fundator, s. 97nn; P. Brodský, Iluminované rukopisy českého původu v polských sbírkách, Praha 2004, s. 39–41, 90–92. 84 H. Patze, Die Pegauer Annalen, die Königserhebung Wratislaws von Böhmen und die Anfänge der Stadt Pegau, „Jahrbuch für Geschichte Mittel- und Ostdeutschlands“ 12, 1963–1964, s. 1–62; L. Reitinger, Král Vratislav v paměti kláštera Pegau, s. 29–69; idem, König Vratislav II. von Böhmen († 1092) in der Erinnerung des Klosters Pegau, „Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters“ 73, 2017, s. 481–526. 83 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 255 užitečnou a vhodnou příležitost. Já také, pokud budu moci, jak radou, tak pomocí jsem k službě.“85 Největší pozornosti historiků se ve fiktivní Wiprechtově řeči těšil mocný král Bougo a otázka, kdo se za záhadným vládcem skrývá. Jedná se o mýtickou postavu, jako zjevně byli nekteří v letopisech zmínění Wiprechtovi předci? Konkrétně „Emelrik král Německá“ – „Emerlicus rex Teutonie“ či dcery králů z „Urwege“ a z Dánska, které se měly provdat za Wiprechtova praděda Herlibona a děda Wolfa? Thomas Vogtherr předpokládá, že tito urození příbuzní byli do fundátorova rodokmenu začleněni, jen aby hrdina letopisů nebyl zastínen královským původem své české manželky.86 Mocný Bougo totiž náležel k předkům Přemyslovny Judity a jejího otce krále Vratislava. V jejich žilách vskutku kolovala krev takto slavných panovníků, či se minimálně mohli za jejich pokračovatele prohlašovat, což vede historiky k identifaci Bouga se skutečnou historickou osobností. Starší názory už roku 1778 shrnul František Pubička, jenž se na základě pozdějšími kronikáři zmiňované tradice o přenesení království z Moravy do Čech přiklonil k možnosti, že se za Bougem skrývá moravský kníže Svatopluk, později chápaný jako král.87 Zde ale chybí zřejmá podobnost 85 Annales Pegavienses et Bosovienses, wyd. G.H. Pertz, w: MGH SS, sv. 16, Hannoverae 1859, s. 236: „innotuerat, ita cum erga alios cuncta sagaciter perpendendo crebrius animadvertisset, inter alia cum duce colloquia: Mirati satis, inquit, non posse me fateor, quod tantus vir, tanti nominis ac potestatis aequanimiter feras detrimentum et abiectionem regii nominis et auctoritatis. Quod in hoc satis apparet, quia comites et ingenui, magna potestate vel honore praediti, antecessoribus tuis sub iureiurando fidem et hominium servantes, tuo recusant dominio subici. Hoc quam indecens et incongruum sit, aperiam. Memini quendam antecessorum tuorum Bougonem dici, cuius principatui non dicam comites aliosve nobilitate opibusque pollentes, immo duces et marchiones militabant. Is adeptus dominium nomenque regium, in provinciam Seringorum suum dilataverat imperium, aliisque principibus aeque potentibus famosior et eminentior claruit. Quare si regii nominis detrimenta recuperare desideres, considera iam oportunum tempus adesse, turbataque res publica utilem et efficacem dabit occasionem. Ego quoque, quoad potero, sicut consilio ita praesto sum auxilio. Haec et alia prosecutus, que arbitraretur utilia patefecit, eique dux in omnibus obtemperaturum se spopondit.“ 86 Ibid., s. 234–235; T. Vogtherr, Wiprecht von Groitzsch. Bemerkungen zu Figur des sozialen Aufsteigers im hohen Mittelalter, w: Figuren und Strukturen. Historische Essays für Hartmut Zwahr zum 65. Geburtstag, wyd. M. Hettling et al., München 2002, s. 166–169. K Wiprechtovu vybájenému a skutečnému rodokmenu dále srov. J. Schultze, Der Balsamgau in den Pegauer Annalen. Ein Beitrag zu deren Kritik, „Jahrbuch für Geschichte Mittel- und Ostdeutschlands“ 13–14, 1965, s. 370–378; J. Strzelczyk, Legenda o słowiańskim pochodzeniu rodu Wiprechta z Grójca (Groitzsch nad Białą Elsterą), w: Słowianie w dziejach Europy. Studia historyczne ku uczczeniu 75 rocznicy urodzin i 50-lecia pracy naukowej profesora Henryka Łowmiańskiego, wyd. J. Ochmański, Poznań 1974, s. 63–75; o genealogických fikcích obecně G. Althoff, Genealogische und andere Fiktionen in mittelalterlicher Historiographie, w: idem, Inszenierte Herrschaft. Geschichtsschreibung und politisches Handeln im Mittelalter, Darmstadt 2003, s. 25–51; D. Bagi, Genealogische Fälschungen und Fiktionen als Legitimierungsmittel in narrativen Quellen des östlichen Europas im 11.–13. Jahrhundert, „The Medieval Chronicle“ 8, 2013, s. 75–92. 87 F. Pubitschka, Chronologische Geschichte Böhmens von den ersten Königen bis auf Karl den IVten, sv. 4, č. 1: Von Wratislaws Krönung bis auf Ottokarn den Iten, Prag 1778, s. 10–12. 256 Lukáš Reitinger jmén obou vládců. Tu stěží může doložit vzdálený oslí můstek mezi jmény Svatopluk a Bougo (Zuendibo(u) lch ˃ Bo(u)lch ˃ Bougo), který předložil Martin Homza, jenž tuto tezi hájí dnes, aniž by mu však bylo známo Pubičkovo prvenství.88 Dohledávání určité podobnosti jména se pokoušel držet i editor pegavských letopisů Georg Heinrich Pertz, který Bouga spojil s prvním pokřtěným Přemyslovcem knížetem Bořivojem I., jemuž však nepříslušel královský titul a v tehdejším historickém povědomí ani nebyl počítán k mocným vládcům.89 Nabízený výklad odmítl Dušan Třeštík, který také prokázal, že provincie Seringů, do níž dosahovala moc krále Bouga, je jen dobové literární přirovnání pro daleké končiny na východě. Zároveň Třeštík přesvědčivě ve jménu dávného krále nalezl zkrácenou verzi jména Boleslav (Bolko), která je záhadnému „Bougovi“ nezčetněkrát bližší než vzpomínané snahy o hledání podobnosti se jmény Svatopluk či Bořivoj.90 Ze slavných vládců toho jména připadají v úvahu přemyslovská knížata Boleslav I. a Boleslav II. či polský král Boleslav I. Chrabrý.91 Samozřejmě v proměnlivém světě vzpomínek se více historických postav mohlo slévat v představu slavného dávného krále, jenže, jak ještě poukážeme, M. Homza, Niekoľko slov o identite Slovanov, včera, dnes i zajtra, w: Zborník k nedožitému životnému jubileu Alexandra Avenaria, wyd. M. Hurbanič, V. Zervan, Bratislava 2017, Byzantino-Slovaca, sv. 6, s. 108–109. Homza své závěry o spojení Bouga se Svatoplukem (s několika nepřesnostmi) neúnosně dokládá ideou translace království z Moravy do Čech, která je však doložena až ve 14. století. Celý konstrukt autor zároveň zasazuje do svých někdy až fantaskních výkladů o „ríšskej svätoplukovsko-slovanskej antitézy“. Z řady polemik jen citujme M. Lysý, rec. M. Homza, Svätopluk v európskom písemnictve. Štúdie z dejín svätoplukovkej legendy, „Studia mediaevalia Bohemica“ 9, 2017, s. 268–270. 89 Annales Pegavienses et Bosovienses, s. 744 (v rámci rejstříku). 90 D. Třeštík, Historické povědomí českého raného středověku, w: Dawna świadomość historyczna w Polsce, Czechach i Słowacji. Prace polsko-czechosłowackiej komisji historycznej, wyd. R. Heck, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1978, s. 5–21, konkrétně s. 17–18; idem, „Gloria regni“ Vratislava II. Hymnus „Versus post missam“ a kronikář Kosmas, w: Verba in imaginibus. Sborník k 70. narozeninám Františka Šmahela, wyd. M. Nodl, P. Sommer, E. Doležalová, Praha 2004, s. 286–287. 91 Ke spojitosti s českými Boleslavy se naposledy přiklonil D. Kalhous, Anatomy of a Duchy, s. 47–48. Druhou možnost už nadhodili W. Mischke, Polska korona królów czeskich. Rec. M. Wihoda, „Polská koruna českých králů”, St. Źr. 44, 2006, s. 156–157; V. Vaníček, Polský královský titul, s. 149; a svého času M. Wihoda, Kosmas a Vratislav, w: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, wyd. H. Krmíčková et al., Brno 2006, s. 375–376. Přestože bylo spojení Bouga s panovníky se jménem Boleslav již diskutováno i v anglickojazyčných a německojazyčných pracích českých historiků (D. Kalhous, Anatomy of a Duchy, s. 47–48; M. Wihoda, Die Sizilischen goldenen Bullen von 1212. Kaiser Friedrichs II. Privilegien für Přemysliden im Erinnerungsdiskurs, Wien–Köln–Weimar 2012, s. 147–148), tento výklad zcela uniká Jonathanu Lyonovi a Lise Wolverton, kteří konstruují velmi diskutabilní interpretaci, podle níž se za Vratislavovým předchůdcem/předkem Bougem skrývá sám Bůh – „Bog“. Oběma autorům rovněž uniká Třeštíkova interpretace obratu provincia Serignorum. J. Lyon, L. Wolverton, The Deeds of Margrave Wiprecht of Groitzsch (d. 1124), w: Noble Society. Five Lives from TwelfthCentury Germany, wyd. J. Lyon, Manchester 2017, s. 38, pozn. 29, 30. Těžko udržitelný se taktéž jeví výklad P. Charváta, Zrod českého státu. 568–1055, Praha 2007, s. 161–163. 88 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 257 takto jednoduše celý problém odbít nemůžeme. Údajnou Wiprechtovu řeč bychom mohli ještě přejít s poukazem na to, že pegavský letopisec zde jen rozvíjel stručné věty, které se o českých Boleslavech a polském „Chrabrém“ dočetl v kronice Frutolfa a jeho pokračovatelů. Ta totiž byla souběžně opsána v polovině 12. století v písařské dílně pegavského opatství stejnou rukou do kodexu, jenž obsahoval klášterní anály. Problémem ale je, že v pegavském opisu zmíněné kroniky tito panovníci výhradně vystupují se jménem „Bolizlaus“.92 Pokud by náš vypravěč v uvedených postavách nalezl onoho věhlasného vládce, jehož slávu vkládá do Wiprechtových úst, proč by mu v působivém proslovu grojčského hraběte nepřisoudil jméno „Bolizlaus“? Náš relátor tak naučinil a věhlasného předka nazývá „Bougo“, čímž mimoděk prokázal, že zde vskutku nevytvářel na základě starší říšské historiografie nějaké své konstrukce, ale opravdu zaznamenal jakési zkazky původem z přemyslovského dvora. Už i proto je nutné se Bougem podrobněji zabívat, neboť jiné takovéto dovolávání se věhlasných dědů u Vratislavovy rodiny dochováno nemáme. Dušan Třeštík viděl v Bougovi tradici o českých Boleslavech, což ale není prosté určitých nesrovnalostí. Ani Boleslav I., ani Boleslav II. nepřijali královské jméno jako Bougo pegavských letopisů. Tento rozpor se Třeštík snažil vysvětlit tvrzením, že Bougova královská hodnost zde byla chápána obecně ve významu „velkého mocného panovníka“, pro nějž zvláště prameny 9. a 10. století užívají i označení „rex“.93 Tak by tomu vskutku mohlo být, pokud by pegavský mnich psal v 9. či 10. století, jenže on k písařskému pultíku přistoupil až ve 12. století, kdy byl v říši titul krále již převážně úzce spojen s korunovačními rituály a insigniemi. Autor letopisů zde stěží bude výjimkou, neboť titul krále Bouga předkládá jako vzor pro Vratislavovo královské povýšení a korunovaci, tudíž „rex Bougo“ zde může být chápán jen v užším slova smyslu pomazaného vládce s diadémem.94 V neposlední řadě středověká historická tradice českých zemí výhradně chápe Přemyslovce Boleslav I. a Boleslav II. jen jako knížata a nikoli jako krále. Třeštíkova snaha identifikovat Bouga s těmito vládci nemůže obstát ani před výslovnou zmínkou pegavského letopisce, podle kterého se před Vratislavem v Čechách žádný z jeho přemyslovských předků nehonosil královským titulem. Král Vratislav prý převyšoval „ve svém knížectví všechny své předchůdce důstojností hodnosti“.95 O pár řádků níže se lze také dočíst, že Vratislav byl „královskou korunou 92 Universitätsbibliothek Leipzig, Ms. 1325, fol. 161r, 162v, 165v, 168r, 168v; srov. Ekkehardi Uraugiensis Chronica, wyd. G. Waitz, w: MGH SS, sv. 6, Hannoverae 1844, s. 182, 184, 188, 192, 193. 93 D. Třeštík, „Gloria regni“, s. 287. 94 K tehdejšímu chápání královského titulu P. Boroń, Kniaziowie, królowie, carowie… Tytuły i nazwy władców słowiańskich we wczesnym średniowieczu, Katowice 2010, s. 101–176. 95 Annales Pegavienses et Bosovienses, s. 245: „vir utique in suo principatu omnibus anteccessoribus suis honoris [– –] dignitate incomparabilis“. 258 Lukáš Reitinger a kopím vyznamenán jako první v tomto národě“.96 Pokud autor klášterních záznamů výslovně tvrdí, že před Vratislavem mezi Přemyslovci v Čechách žádný král nebyl, nemohl tedy současně odkazovat zmínkou o králi Bougovi na tradici nějakého dávného českého panovníka s titulem krále, byť by mu letopisec přisoudil královskou hodnost jen omylem. Pokud bychom hájili spojení Bouga s českými Boleslavy, dostáváme se do rozporu nejen s historickou skutečností a s převažujícím chápáním královské hodnosti ve 12. století, ale především by si vzájemně odporovaly i jednotlivé pasáže pegavských análů. Sice ani takovéto selhání vypravěčů nemůžeme vyloučit, ale možná to nebude nutné. Nabízí se totiž ještě třetí kandidát, polský král Boleslav Chrabrý. Ten totiž splňuje všechny charakteristiky Bouga, jenž přijal „jméno královské“, opanoval i daleké končiny na východě a zároveň nebyl prvním český králem, neboť podle klášterních letopisů jím byl až Vratislav. Korunovaný Piastovec právě dobyl daleké končiny na východě (Kyjev) a jeho vláda dosahovala po řeky Bug a Styr. Při nabízené identifikaci by ani literární příkrasou nemusela být věta, jak Bougově vládě podléhali i „vévodové a markrabata“.97 Vzpomeňme, jak Boleslav Chrabrý dosazoval a sesazoval české vévody a pak krátce ovládl jejich zem, a jak udržoval úzké vazby k míšenským markrabatům, do jejichž držav stejně jako do lužické marky následně směřovala jeho územní expanze.98 Spojení přemyslovské tradice o králi Bougovi s Boleslavem Chrabrým v zásadě ani neodporuje to, že je v pegavských análech označen za Vratislavova předka či předchůdce (antecessor). Potomkem a pokračovatelem Chrabrého první korunovaný Přemyslovec v určitém slova smyslu byl jako manžel jeho pravnučky Svatavy a jako nositel diskutovaného titulu krále českého a polského. Jak mohl být královský předek Boleslav Chrabrý za časů Vratislava II. jedním z pilířů tehdejší přemyslovské genealogie, naznačuje i jiná stirps regia Oráčova rodu, kterou na stránkách Kroniky Čechů připomíná děkan Kosmas. O původu manželky Břetislava I. Jitky ze Schweinfurtu uvádí, že byla „nejušlechtělejšího rodu“ a její předci „pocházeli podle otcovské posloupnosti z královské krve“.99 Na Jitčin původ sahající až Karlovcům poukázal již Peter Hilsch, nejedná se ale o jedinou pokrevní posloupnost.100 Budeme-li Ibid.: „regali quoque circulo et lancea primus in ea gente insignatus est“. Ibid., s. 236: „duces et marchiones militabant“. 98 W. Korta, Milsko i Łużyce w polityce pierwszych Piastów, „Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka“ 45, 1990, s. 141–184; A. Pleszczyński, Bolesław Chrobry w Czechach. Realizacja idei Sklawinii czy zwykła ekspansja?, w: Polacy w Czechach, Czesi w Polsce, wyd. H. Gmiterek, W. Iwańczak, Lublin 2004, s. 133–146. 99 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 40, s. 73: „sanguine de regio prodiens stemmate patrio“; ibid., lib. II, cap. 1, s. 82: „nobilissima genere“. 100 P. Hilsch, Familiensinn und Politik bei Přemysliden. Jaromir-Gebehard, Bischof von Prag und Kanzler des Königs, w: Papsttum, Kirche und Recht im Mittelalter. Festschrift für Horst Fuhrmann zum 65. Geburtstag, wyd. H. Mordek, Tübingen 1991, s. 220–222. 96 97 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 259 se podle Kosmovy věty držet Jitčina rodokmenu v mužské linii, dojdeme k matné a ne zcela zřejmé stopě, která vede ke Kunhutě Švábské choti hraběte Luitpolda (†907), následně manželce krále Konráda I. (†918) a zároveň možná vnučce Ludvíka II. Němce (†876).101 Tato královská krev je nejen velmi nejistá, ale především vzdálená zhruba čtyři až šest pokolení. Pokud však byla vzpomínka na stirps regia Jitky ze Schweinfurtu uchovávána až do Kosmových časů, o to více musel být v přemyslovském rodě ceněn mnohem bližší a zcela přímý královský původ Vratislavových manželek. Královské předky měla už jeho druhá choť Adleita, dcera uherského krále Ondřeje I. Jenže tato větev Arpádovců byla už nejedno desetiletí v Uhrách zapuzena a původ od arpádovských panovníků mohl odvozovat pouze nejstarší syn Břetislav (II.), který se u Vratislava netěšil valné přízně.102 Pro Vratislava důležitějšími korunovanými předky se mohla pochlubit jeho třetí manželka, královna Svatava, která se mohla dovolávat královského titulu svého praděda Boleslava Chrabrého, případně svých prarodičů krále Měška II. Lamberta a královny Rychezy a jejím prostřednictvím i krve otonských a byzantských císařů. Taktéž jsme už připomněli, že úctu k prvnímu piastovskému králi na českém dvoře by mohlo dokládat i pojmenování Vratislavova a Svatavina nejstaršího syna jménem Boleslav. Tyto okolnosti sice poukazují, že Boleslav Chrabrý by mohl být Bougem pegavských letopisů a sloužit jako jeden z velmi potřebných pilířů královského původu a aspirací Přemyslovců. Vzpomínaný panovník byl ale zároveň spojen s řadou zločinů, kterých se Poláci dopustili na Češích a které ani v časech kronikáře Kosmy, v první třetině 12. století, nebyly zapomenuty.103 Pokud se však pozorněji začteme do Kosmova díla, zjistíme, že případný rozpor je zde elegantně vyřešen. Ne král Boleslav Chrabrý dobyl roku 999 na Češíš Krakov a přítomnou přemyslovskou posádku dal pobít, nýbrž lstivý polský kníže Měšek se na stránkách kroniky dopustil tohoto zločinu. Ne král Boleslav Chrabrý, ale kníže Měšek uskočně zajal a připravil o zrak Přemyslovce Boleslava III. Ryšavého a jeho doprovod nechal pobít, či zmrzačit 101 Diskuzy o původu schweinfurtské a rakouské větvě Babenberků a jeho významu ve středověkých genealogiích shrnul K. Lechner, Die Babenberger. Markgrafen und Herzoge von Österreich (976–1246), Wien–Köln–Graz 1976, s. 40–45. Na význam královských předků v obecné rovině i na konkrétních příkladech poukázali K.F. Werner, Die Legitimität der Kapetinger und die Entstehung des „Reditus regni Francorum ad stirpem Karoli“, „Die Welt als Geschichte“ 12, 1952, s. 203–225; E. Hlawitschka, Stirps regia. Forschung zu Königtum und Führungsschichten im frühen Mittelalter. Ausgewählte Aufsätze, wyd. G. Thoma, W. Giese, Frankfurt am Main– Bern–New York–Paris 1988, a samozřejmně mnoho dalších. 102 L. Reitinger, Vratislav, s. 70–83. 103 B. Krzemieńska, Polska i Polacy w opinii czeskiego kronikarza Kosmasa, „Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Łódzkiego“ 15, 1960, serie I, s. 81–82; eadem, Češi a Poláci v mínění svých nejstarších kronikářů, w: Tisíc let česko-polské vzájemnosti. Materiály z vědecké konference, pořádané na Hradci u Opavy ve dnech 9.–10. září 1965, sv. 1, Opava 1966, s. 57–58. 260 Lukáš Reitinger a uvrhnout do vězení. Nikoli Boleslav Chrabrý na dva roky ovládl Prahu a úplatkem přiměl císaře, aby zajal kněžice Jaromíra, ale opět „dux Mesco“ se tatko provinil na Přemyslovcích. Když se v podání Kosmy za všechna tato příkoří pomstil Břetislav I. vpádem do Polska, týkala se jeho odplata zločinů knížete Měška a nikoli krále Boleslava Chrabrého, kterému ve skutečnosti všechny tyto hříchy příslušely.104 Byť se ohledně rodové posloupnosti první poloviny 11. století Kosmas dopouští řady nepřesností, piastovský rod nevyjímaje, za pouhý omyl tuto záměnu jednoznačně označit nelze, neboť Kosmovi byla existence Boleslava I. Chrabrého velmi dobře známa. V memorii přemyslovských Čech mělo své místo přesné datum jeho smrti. Kosmas a duchovní elita přemyslovslovských Čech dobře znali nejen mezník konce vlády a života Boleslava Chrabrého, ale zároveň byli z vojtěšských legend velmi zasvěceně obeznámeni, že Boleslav v Polsku panoval už za časů svatého biskupa v 90. letech 10. století. Tudíž stěží jim mohla uniknout okolnost, že právě tento Piastovec vládl v letech, kdy se Poláci na Češích dopustili oněch nezapomenutelných přečinů. Avšak v memorii přemyslovských Čech na polském Boleslavovi neutkvěla ani špetka sebemenší výtky, s úctou zde byla uchovávána vzpomínka na den i rok jeho smrti a Kosmas mu přiznává královský titul: „Anno dominice incarnationis MXXV. XV. kal. Iulii obit rex Bolezlaus“.105 V českém prostředí patrně někdy ve druhé polovině 11. století či na počátku 12. věku vznikla veršovaná legenda Versus de passione sancti Adalberti rovněž podle prvních slov nazývaná Quatuor immensi. Tento text znal či možná přímo sepsal kanovník Kosmas. Ať už je zmíněná doměnka oprávněná či nikoli, Dušan Třeštík přesvědčivě poukázal, že veršovaná legenda je úzce propojena s následnou krátkou skladbou Versus post missam a jedná o dílo jednoho autora. Na závěr připojené verše určené k příchodu krále ke stolu jsou kladeny do časů Vratislavovy královské vlády a podle Dušana Třeštíka i Quatuor immensi taktéž vznikla snad někdy v letech 104 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 34, s. 60–61: „Nam dux Poloniensis Mesco, quo non fuit alter dolosior homo, mox urbem Kracov abstulit dolo, omnibus quos ibi invenit Boemiis extinctis glaudio. [– –] Boleslaus [– –] intrat urbem Kracov sinistro omine perfidi ducis Mesconis ad convivium. Nam mox inter prandendum pax, fides, ius hospitale rumpitur, dux Bolezlaus capitur atque oculis privatur suosque omnes alios trucidant, alios obtruncant, alios carceri trudunt“; ibid., lib. I., cap. 35–36, s. 63–65: „dux Mesco veniens cum valida manu Polonica invasit urbem Pragam et per duo spacia annorum, scilicet anno dominice incarnationis M, anno dominice incarnationis MI, obtinuit eam. [– –] Isdem vero diebus idem dux Mesco mittit legatos ad imperatorem dans ei et promittens infinitam pecuniam, quo filium ducis Bolezlai, nomine Odalricum, qui erat eius in obsequio, catenatum mitteret in custodiam“; ibid., lib. II., cap. 2, s. 83: „Bracizlaus [– –] ne differet oblatam occasionem calumpniandi suis inimicis, immo ulciscendi de illatis iniuriis, quas olim dux Mesco intulerat Boemiis“. 105 Ibid., lib. I., cap. 41, s. 76. Názory na původ tohoto zápisu shrnuje M. Matla-Kozłowska, Qui a quo, s. 86–87. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 261 1086–1092.106 Boleslav Chrabrý je v této české legendě z Vratislavových časů či doby krátce poté připomínán s úctou, je mu rovněž přiznán – na rozdíl od starších legend – titul krále (rex Boleslaus Poloniensis) a vystupuje zde jako zanícený příznivec sv. Vojtěcha.107 Líčení vychází z Brunovovy a tzv. Kanapariovy legendy, které znal či přímo ve své kronice užil i Kosmas. Ten se v nich dočetl, jak Boleslav Chrabrý na svém dvoře hostil Vojtěchova zapuzeného bratra a samotného světce podporoval v jeho misijní činnosti. V přemyslovských zemích tehdy známa legenda Bruna z Querfurtu obšírněji uvádí, že sv. Vojtěch „zamířil k tomu, koho mu bůh přichystal jako pomocníka v jeho díle, k polskému knížeti Boleslavovi, otci sluhů božích“. Níže se lze dočíst, jak „Vojtěch vyzval (polského) knížete Boleslava, který ho miloval, aby mu pomohl a postaral se o to, jak by přeplul moře a dostal se do pruské země. [– –] Kníže vyplnil příkazy duchovního otce; ačkoli si převelice přál, aby zůstal s ním.“. Českým čtenářům této legendy, zvláště ve svatovítské kapitule, stěží mohl uniknout i odstavec, v němž jsou líčeny klíčové zásluhy „nejkřesťanštějšího pána“ Boleslava Chrabrého na záchraně ostatků sv. Vojtěcha, které už řadu let spočívaly právě v pražské bazilice.108 Srov. J. Vilikovský, Versus de passione s. Adalberti, „Sborník Filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě“ 6, 1929, s. 317–351. K možné užší dataci vzniku legendy do časů Vratislavovy královské vlády s. 350. Na další argumenty poukázal D. Třeštík, Kosmova kronika, s. 45–46; idem, Radim, Kristián, vojtěšské legendy a textologie, „Československý časopis historický“ 15, 1967, s. 691–704; idem, „Gloria regni“, s. 288–293. Ke snahám o datování tohoto veršovaného života do jiné doby, které se však na rozdíl od Vilikovského pohledu nedočkaly obecnějšího přijetí, J. Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 55–57. 107 Versus de passione sancti Adalberti, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 1, Praha 1873, s. 330–331: „Peruenit ad regem Boleslaum Poloniensem. / Quem rex ex more pro sancti fratris amore / Magnis promissis et donis uicit amicis [– –] Presulis (Adalbertus). [– –] Tendit prefatum mox ad regem Boleslaum. [– –] Spargat ut eterne Prusensis semina uite; / Nam fuit hec regio jam regi proxima docto. / Mox iter inceptum, cui rex ad perficiendum / Dat pro pace viros abeunti bis duodenos, / Ut sulcet medium puppis secura profundum. / Et cum finalem properando ueniret ad urbem, / Regnum Polonie qua pontus terminat arce, / Purguauit multas Cristi batismate turbas.“ 108 Sancti Adalberti episcopi Pragensis et martyris Vita prior. Redactio imperialis vel Ottoniana, wyd. J. Karwasińska, Warszawa 1962, MPH s.n., sv. 4, č. 1, cap. 35–36, s. 38–39, 40; Sancti Adalberti episcopi Pragensis et martyris Vita prior. Redactio Aventinensis altera, ibid., cap. 36–37, s. 64; Sancti Adalberti episcopi Pragensis et martyris Vita prior. Redactio Cassinensis, ibid., cap. 26–27, s. 81–82; S. Adalberti Pragensis episcopi et martyris vita altera auctore Brunone Querfurtensi, redactio longior, wyd. J. Karwasińska, Warszawa 1969, MPH s.n., sv. 4, č. 2, cap. 21, 23, 24, 34, s. 26, 28, 29, 40. V českých zemích byla rozšířena kratší redakce S. Adalberti Pragensis episcopi et martyris vita altera auctore Brunone Querfurtensi, redactio brevior, ibid., cap. 22, s. 60: „Ergo quem suo labori adiutorem Deus preparauit, ducem Polonorum, Dei seruorum matrem Boleslaum rerum dubius petit“; ibid., cap. 24, s. 62: „Dux itaque Bolizlauus diligebat eum; quem monet, ut se adiuuet, uidens uideat, quomodo in terram Pruzorum nauigio maris iter exponat. [– –] Complet dux iussa spiritualis patris; quamuis ut secum staret diuitem uoluntatem haberet“; ibid., cap. 25, s. 63: „De terra Polonorum quam Bolezt princeps christianissimus 106 262 Lukáš Reitinger Vzhledem k tomu, že tyto legendy zahrnující chválu zbožného Boleslava byly každého roku na Vojtěchův svátek čteny v pražské bazilice a kapitule (rovněž i v dalších duchovních centrech pražské diecéze), nelze se podivovat nad tím, že žádný jiný piastovský panovník se v oněch časech netěšil v českém prostředí takovému respektu jako tento kníže a král. Bylo však možné jednoho z prvních ctitelů sv. Vojtěcha a zachránce jeho ostatků, jenž vystupuje v legendách, a zároveň byl podle všeho jedním z hlavních královských předků Přemyslovců, současně osočovat ze lstivého obsazení českého Krakova, oslepení a zajetí Přemyslovce Boleslava III. Ryšavého, pobytí jeho družiny, následného obsazení Prahy a dočasného vyhnání Oráčova rodu z Čech? Zde se patrně skrývá smysl konstruktu, ve kterém jsou všechny polské zločiny svaleny na démonizovaného knížete Měška. Tím byl král Boleslav jako důležitý článek svatovojtěšského kultu a královské rodokmenu Přemyslovců očištěn, neboť v obou těchto rovinách byl zcela nepostradatelný. Kosmas ani neuvádí jeho vazbu k Polsku a označuje jej pouze jako krále. V této souvislosti se Kosmův „rex Bolezlaus“ ve své podstatě nejvíce podobá „králi Bougovi“, u kterého taktéž chybí vazba ke konkrétní zemi. Chronica Bohemorum a Annales Pegavienses se i v této záležitosti vzájemně doplňují. Teprve když přiznáme váhu zprávě pegavských mnichů, jak se Vratislav odvolával na královský titul svého předchůdce Bouga, a když za tímto vládcem budeme hledat Boleslava Chrabrého, získává Kosmou zachycené přenesení všech Chrabrého hříchů na knížete Měška svůj smysl. Případné vylepšení vzpomínek na tohoto přímého královského předka českých panovníků patrně nemuselo být konstruktem samotného Kosmy. Pražský děkan jej spíše jen převzal z prostředí přemyslovského dvora. Od zločinů očištěný král Boleslav byl potřebný už za Vratislavových časů a v době rozvoje svatovojtěšského kultu v Čechách.109 Pozornosti uniká, že král Bougo hraje na stránkách pegavských análů mnohem větší roli, než je mu dnes přiznávána. Wiprecht jej ve své řeči nepředkládá pouze jako vzor Vratislavovi. Celá relace o povýšení přemyslovského vládce před čtenářem rozvíjí ohledně Bouga ještě jeden kontext. Pegavský mnich klade do Wiprechtových úst dotaz směřovaný na Vratislava, jak může snášet „lhostejně újmu a zavržení královského jména i autority“ – „aequanimiter feras detrimentum et abiectionem regii nominis et autoritatis“. Poté Wiprecht připomene dávného Bouga, jenž „přijal vládu i jméno královské“ – „is adeptus dominium nomenque regium“, a následně grojčský pán vybídne českého panovníka, ať napraví „ztrátu jména královského“ – dominus procurat“; ibid., cap. 34, s. 69. K reflexi Boleslava Chrabrého ve vojtěšské hagiografii P. Wiszewski, Domus Bolezlai. W poszukiwaniu tradycji dynastycznej Piastów (do około 1138), Wrocław 2008, s. 49–59. 109 K vítkám vůči nabízenému výkladu ze strany M. Wihody, První česká království, s. 41–46, 51–52, srov. L. Reitinger, Vratislav, s. 456, pozn. 356. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 263 „regii nominis detrimenta“.110 Pokud se přesně budeme držet slov klášterních letopisů, Vratislav nedostal pouze radu, aby se ucházel o „nomen regium“, ale aby obnovil zaniklý královský titul, který před ním nosil slavný Bougo. Takovéto chápání Vratislavova povýšení nezaznívá pouze ve Wiprechtově řeči, ale zřejmě i později, když je zmíněno udělení královského titulu přemyslovskému panovníkovi. Pegavský mnich zde neužil slov o povýšení či přidělení nové hodnosti, nýbrž zisk královského titulu Vratislavem II. opakovaně považoval za „znovunabytí“ či „obnovení důstojnosti i titulu“ (recuperatione dignitatis et nominis), rovněž za „znovunabytí hodnosti“ (recuperationem honoris). I později je připomenuto, že Vratislavovo povýšení bylo obnovením královského titulu.111 Pokud tuto ideovou interpretaci pegavským mnichům přímo zprostředkoval Wiprecht, Přemyslovna Judita, jejich synové Wiprecht Václav a Jindřich, či na grojčském dvoře v exilu hojně pobývající přemyslovská knížata, může se jednat o zajímavé svědectví, jak Vratislavova hodnost navazovala na dávné království Boleslava Chrabrého, které by bylo přeneseno do Čech a které mohlo být ideově provázáno s Vratislavovým polským titulem.112 Pokud naše úvahy směřují zprávným směrem, nerýsuje se před námi pouze matný obraz, že Vratislav pouze nalezl inspirace ve specifické originalitě polského královského majestátu Boleslava Chrabrého, ale že se jeho královskou hodnost přímo snažil obnovit a kontinuálně na ni navázat. V každém případě reminiscence na tohoto panovníka byly pro prvního korunovaného Přemyslovce v rámci budování jeho vlastní reprezentace královského majestátu v 80. letech 11. století důležitým tématem, jež mohla zprostředkovat i pravnučka Chrabrého Svatava. Počátky těchto tendencí však patrně budou staršího data. Obdobnou inspirací ovšem s příchutí čiré usurpace byl i vzpomínaný nezdařený pokus Břetislava I. přesunout arcibiskupství sv. Vojtěch z Hnězdna do Prahy. Souhrně řečeno, byť lesk královských Annales Pegavienses et Bosovienses, s. 236. Ibid., s. 237, 240: „immemor proprii honoris et nominis, Wicperto fideliter ac sagaciter amministrante, nuper recuperati“. 112 Obdobně na polský titul Vratislava nahlíželi už Wolfgang H. Fritze a Rostislav Nový, byť jími přijímaný konstrukt Sklavinie Boleslava Chrabrého se dnes setkává s výhradami. W.H. Fritze, Corona regni Bohemiae. Die Entstehung des böhmischen Königtum im 12. Jahrhundert im Widerspiel von Kaiser, Fürst und Adel, w: idem, Frühzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewählte Beiträge zum geschichtlichen Werden im östlichen Mitteleuropa vom 6. bis 13. Jahrhundert, Berlin 1982, s. 209–296, zvláště s. 224, pozn. 63; R. Nový, Královská korunovace Vratislava II., „Numismatické listy“ 43, 1988, s. 125–142; idem, Český král Vratislav II., w: Královský Vyšehrad. Sborník příspěvků k 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava II. (1061–1092), wyd. J. Huber, B. Nechvátal, Praha 1992, s. 11–21. Do představy, že Vratislav chápal svůj titul českého a polského krále jako obnovu královské hodnosti Boleslava Chrabrého, by za určitého předpokladu mohla zapadat hypotéza Martina Wihody o polském původu koruny prvního českého krále (M. Wihoda, Polská koruna českých králů, „Český časopis historický“ 102, 2004, s. 721–743), Tento výklad však nepostrádá určitá úskalí Dále viz L. Reitinger, Vratislav, s. 105–109. 110 111 264 Lukáš Reitinger korun polských králů během 11. století nezvratně bledl a monarchii Piastovců a jejich arcibiskupskou církevní organizaci zasáhla nejednou krize v samotných základech, z pražského pohledu (nejméně Břetislava I. a Vratislava II.) byl mocenský útvar Piastovců a jeho specifická originalita v časech svého vrcholu zdrojem inspirace a zejména vytýčením met, jichž lze dosáhnout. První český král se zval i králem Polska a dokonce se podle pegavských vzpomínek patrně prezentoval jako obnovitel královského hodnosti Bouga (Boleslava Chrabrého). Zároveň tímto jménem nechal pokřtít svého nejstaršího syna, jehož měl s Piastovnou Svatavou, přičemž mniši Vratislavova ostrovského kláštera se modlili za spásu jiného polského krále Boleslava II. Smělého, donedávna Vratislavova nepřítele. Taktéž možná za vlády Vratislavova zetě a švagra Vladislava Heřmana vybavoval přemyslovský král přímo či zprostředkovaně vzácnými rukopisy centrální duchovní instituce v Polsku. Tato provázanost byla v českém prostředí výrazně setřena až během řetězení válek Piastovců a Přemyslovců a opakovaných vzájemných zásahů do dynastických sporů na počátku 12. století, jež měly za následek vyostření česko-polských animozit, které se staly námětem nejedné stránky kronik Kosmy a Galla Anonyma.113 Určitý polský segment z nebývalé provázanosti českého a polského dvora v 80. letech 11. století však v panovnické sebeprezentaci Přemyslovců zůstal nadále. Poplatníci a mečonoši Podstata Vratislavova titulu polského krále podle všeho nestála pouze na případném sentimentu přemyslovského dvora vůči dávnému králi Boleslavovi Chrabrému. Jeho odkaz mohl za Vratislavovy vlády asi sehrát nanejvýše roli zastřešujícího ideového svorníku a pro tvrzení, že první český král byl pánem Polska, nejspíše existovala pádnější argumentace. Tuto otázku se již pokoušela osvětlit řada hypotéz.114 Jako klíčové se však jeví nedoceněné Kosmovy pasáže, které poukazují, že hlavní argument pro kontrukt o české svrchovanosti nad Polskem tkvěl patrně v poplatku 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata, jenž měli Piastovci odesílat do Čech. Autor Kroniky 113 B. Krzemieńska, Polska i Polacy, s. 75–95; eadem, Češi a Poláci, s. 53–83; V. Vaníček, „Bohemi, infestissimi Polonorum inimici“? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie, w: Klio viae et invia. Opuscula Marco Cetwiński dedicata, wyd. A. Odrzywolska-Kidawa, Warszawa 2010, s. 27–62; M. Wihoda, Fides Bohemica volubilis est sicut rota: obraz Čechů v díle Galla Anonyma, „Historia Slavorum Occidentis“ 1(2), 2012, s. 167–179. 114 V posledních dekádách M. Wihoda, Polská koruna, s. 721–743; J. Žemlička, „Polská koruna“ Vratislava II. aneb čím ho (ne)mohl obdařit Jindřich IV. Glosy ke středověké korunovační symbolice, „Český časopis historický“ 104, 2006, s. 1–45; V. Vaníček, Polský královský titul, s. 141–174; L. Reitinger, Král český a polský, s. 3–28; idem, Vratislav, s. 105–109. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 265 Čechů totiž považoval ustanovení tohoto tributu roku 1054 za „podrobení celého Polska“.115 Rovněž i rituální podřízení polského kněžice Boleslava III. Křivoústého v podobě mečonošství roku 1099 mělo být podmíněno piastovským tributem. Podle Kosmy se Křivoústý zavázal vykonávat subordinační akt nošení meče pražských vládců, pokud bude dostávat část tributu, který Čechům zašle jeho otec kníže Vladislav Heřman. Z jiného úhlu pohledu se Přemyslovci zříkali části tributu od Polanů, jen aby se jejich knížata veřejně pokořovala před českými vládci.116 Velmi sebevědomá představa, jak poplatní Poláci měli být podřízení přemyslovským panovníkům a zvláště Vratislavovi II., jenž si víceméně jako jediný v 80. letech 11. století vymohl na polské straně trvalejší placení tributu, nebyla však pouze omezena hranicemi přemyslovských zemí.117 Českou svrchovanost roku 1086 zřejmě opravdu potvrdil císař Jindřich IV. neboť to ve shodě s Kosmovým vyprávěním uvádějí vzpomínané soudobé záznamy z kláštera Sankt Gallen („imperator [– –] Polannos sucdetioni destinavit“). Jak i samotný císař mohl mít v polovině 80. let 11. století zájem na potvrzení Vratislavovy tributární svrchovanosti nad Polskem, napovídají i tehdejí říšsko-polské vztahy a některé sporé pramenné zmínky. Ty naznačují, že Vladislav Heřman sice platil tribut do Čech, ale odvěký polský poplatek do říše sálskému imperatorovi Jindřichovi IV. neodváděl. Císař si tribut od nově nastoupivšího piastovského panovníka Vladislava Heřmana ostatně nemohl vymoci ani vojenským a ani politickým nátlakem. Na přelomu 70. a 80. let 11. století se utápěl ve střetu s vnitřní opozicí a léta 1081–1084 se nacházel v Itálii. Zejména však jeho postavení v Sasku a dalších severovýchodních oblastech římsko-německé říše bylo po většinu 80. let 11. století 115 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 13, s. 101: „Anno dominice incarnacionis MLIIII. Urbs Wratizlau et alie civitates a duce Bracizlao reddite sunt Poloniis ea conditione, ut quam sibi tam suis succesoribus quingentas marcas argenti et XXX auri annuatim solverent. Anno dominice incarnationis MLV. Dux Bracizlaus [– –], cum adiuvente Deo totam sibi subiugasset Poloniam, [– –] Hrudim in urbe acri pulsatur egritudine.“ Dále viz L. Reitinger, „Tributum olim duce Bracizlao constitutum“ – důvod přemyslovské svrchovanosti nad Polskem?, w: Trzecie polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Commemoratio praeteritorum – społeczności średniowieczne wobec przeszłości, wyd. H. Krzyżostaniak, J. Kujawiński, M. Matla, Poznań 2012, s. 185–219. Zde na s. 211–217 se vyjadřuji k výhradám V. Vaníčka, Polský titul, s. 150–151, 171–174. 116 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 9, s. 170: „Item eodem anno dux Bracizlaus in nativitate Domini Bolezlaum per sororem sibi propinquum invitat ad convivium, quod erat in urbe Satc dispositum, ubi in ipso festo consentientibus omnibus comitibus Bohemie factus est Bolezlaus ensifer avunculi sui. Quem post festum dux remittens ad propria dono dat sibi et constituit, quatenus ensifere dignitatis pro ministerio ex tributo, quod pater suus Wladizlaus solvebat, annuatim semper C marcas argenti et X auri talenta habeat.“ Dále viz L. Reitinger, Vratislav, s. 124–126. Zde rovněž na s. 116–117 k výtkám M. Wihody, První česká království, s. 154–155. 117 K obnovení poplatnosti Vratislavem II. L. Reitinger, „Tributum olim duce Bracizlao constitutum“, s. 201–203. 266 Lukáš Reitinger zcela v troskách, kvůli čemuž faktiky nemohl vést jakoukoliv důraznější politiku vůči Polsku, jež by vedla k obnově piastovské poplatnosti do říše. Jediným výsledkem mohlo pouze být navázání spojeneckých svazků, které bylo spečetěno svadbou Vladislava Heřmana s Jindřichovu sestrou Juditou Marií kolem roku 1088.118 Tudíž je vskutku nutné počítat s nezvyklou situací, že Vladislav Heřman zřejmě neodesílal poplatek do říše, ale nejspíše jen do Čech. Ne Jindřich IV., ale pouze Vratislav dosáhl své tributární svrchovanosti nad Polskem. Určité podřízení Vladislava Heřmana císaři z této situace ale plynout mohlo. Polský kníže sice neodváděl tribut německému panovníkovi, ale byl poplatníkem císaři podřízeného krále. Jen zprostředkovaně přes Vratislava si mohl Jindřich osobovat svrchovanost nad Polskem. Pokud opravdu císař potvrdil roku 1086 českou tributární svrchovanost nad Vladislavem Heřmanem, hájil tím i své vlastní zájmy, neboť polský poplatek do Čech byl v 80. letech 11. století asi jediným naplňovaným podřizujícím vztahem mezi Piastovci a sálským impériem. Po Vratislavově smrti na počátku roku 1092, kdy již polský a říšský dvůr několik let spojovaly úzké dynastické svazky, císař Jindřich IV. k opětovnému udělení vlády nad polskými poplatníky českým panovníkům ochoten nebyl. Ke všemu tehdy přestala být knížecí komora Přemyslovců zhruba po deseti letech plněna polskými hřivnami. Vladislav Heřman odmítl do Čech poslat tribut už za rok 1092.119 Dosud neznámá sanktgallenká relace o Vratislavově královském povýšení a podřízení Poláků, která tento akt spojuje – patrně věrohodněji než Kosmas – s Řeznem a Velikonocemi roku 1086, nám rovněž poskytuje bližší kontext k okolnostem vydání listiny Jindřicha IV. pro pražského biskupa Jaromíra Gebharda, jež měla být podle Kosmy posléze potvrzena i papežem Klimentem III. U privilegia poutá pozornost zejména popis potvrzovaných hranic pražského biskupství, které kromě Čech a Moravy zahrnovaly i Pováží, Slezsko, Krakovsko a Červeňské hrady až po řeky Bug a Styr.120 Dané nároky vůbec nerespektovaly tehdejší hranice polských a uherských diecézí, ale zjevně pouze opakovaly rozsah pražského biskupství z poslední čtvrtiny 10. století, který byl zjevně popsán v údajném privilegiu z časů sv. Vojtěcha, na něž se v privilegiu z roku 1086 a v Kosmově relaci o vydání této listiny odkazovalo.121 V případě údajné listiny z časů sv Vojtěcha, na Ibid., s. 204–205; idem, Vratislav, s. 122. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 1, s. 161–162; L. Reitinger, Vratislav, s. 119–121. 120 Heinrici IV. diplomata, sv. 2, s. 515–517, č. 390. Nechyběly ani snahy hledat ve vylíčeném rozsahu pražského biskupství doklady Vratislavovy územní expanze na východ, které se ale dočkaly celkového odmítnutí. Srov. L. Reitinger, Král český a polský, s. 6. 121 Heinrici IV. diplomata, sv. 2, s. 515–517, č. 390: „quod Bragensis episcopatus, qui ab inicio per totum Boemię ac Marauię ducatum unum et integer constitutum et tam a papa Benedicto 118 119 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 267 níž se císařský diplom z roku 1086 odvolává, je těžké se dobrat jednoznačného závěru, zda se jednalo o autentický dokument, jenž by byl v poslední třetině 10. století potvrzen na císařském a papežském dvoře. Jinak tomu ale je u samotného privilegia z roku 1086, u kterého je nutné označit za neudržitelnou nedávnou snahu Dariusza A. Sikorského. Ten se nepřesvědčivě snažil doložit, že rovněž tato listina císaře Jindřicha IV. pro pražského biskupa Jaromíra Gebharda je falzem.122 Zjevně pravé řezenské privilegium z roku 1086 rozhodně není jedinou císařskou či papežskou listinou, jež biskupům a arcibiskupům opětovně přiznává staré, často vyhaslé nároky na sousední země, které již dávno měly své vlastní duchovní správce. Vzpomenout například můžeme na dvě listiny papeže Inocence II. z let 1131 a 1133. Ty potvrzovaly magdeburskému arcibiskupovi Norbertu z Xanten nárok na svrchovanost nad polskými diecézemi.123 Podobně roku 1133 papež Inocenc II. vydal privilegium, které přiznávalo brémsko-hamburskému arcibiskupu Adalbertovi do značné míry vyhaslá metropolitní práva na skandinávské země a některá slovanská území.124 Jeho nástupci hamburskému arcibiskupovi Hartwigovi ještě roku 1158 potvrdil císař Fridrich Barbarossa v naprostém rozporu s tehdejším reálným stavem opět církevní svrchovanost nad severskými zeměmi a slovanským územím na východ od Labe, a to v dávných hranicích, jejichž popis byl převzat z falešného privilegia císaře Ludvíka Pobožného a listiny císaře Oty I.125 Snahy duchovních pastýřů přivést dávno ztracené země opět pod svou církevní správu rozhodně nebyly výjimkou, avšak jednalo se o úsilí krátkodobé quam a primo Ottone imperatore sic confirmatus est“; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. II., cap. 37, s. 135: „privilegium [– –] olim a sancto Adalberto episcopo, suo antecessore, confirmatum tam a papa Benedicto quam a primo Ottone imperatore“. 122 D.A. Sikorski, Początki Kościoła w Polsce. Wybrane problemy, Poznań 2012, s 50–75. K neudržitelnosti Sikorského argumentace L. Reitinger, Vratislav, s. 92–99. 123 Urkundenbuch des Erzstifts Magdeburg, sv. 1, wyd. F. Israel, Magdeburg 1937, s. 283, č. 227, s. 289, č. 229; dále viz H. Beumann, Das päpstliche Schisma von 1130, Lothar III. und die Metropolitanrechte von Magdeburg und Hamburg-Bremen in Polen und Dänemark, w: Deutsche Ostsiedlung im Mittelalter und Neuzeit, Köln–Wien 1971, s. 20–21; M.-L. Crone, Untersuchungen zur Reichskirchenpolitik Lothars III. (1125–1137) zwischen reichskirchlicher Tradition und Reformkurie, Frankfurt am Main–Bern 1982, s. 232–233; J. Dobosz, Monarchia i możni wobec Kościoła w Polsce do początku XIII wieku, Poznań 2002, s. 222–226; S. Rosik, Conversio gentis Pomeranorum. Studium świadectwa o wydarzeniu (XII wiek), Wrocław 2010, s. 496–497; idem, Bolesław Krzywousty, Wrocław 2013, s. 228–231. 124 Hamburgisches Urkundenbuch, sv. 1, wyd. J.M. Lappenberg, Hamburg 1842, s. 132–133, č. 144. O této listině a dalších souvislostech W. Seegrün, Das Papsttum und Skandinavien bis zur Vollendung der nordischen Kirchenorganisation (1164), Neumünster 1968, s. 133–137. 125 Friderici I. diplomata, sv. 1, wyd. H. Appelt, Hannoverae 1975, MGH Diplomatum regum et imperatorum Germaniae, sv. 10, č. 1, s. 350–351, č. 209. K okolnostem vydání této listiny H. Kluger, Die neue Ordnung im Norden. Hamburg-Bremen und das Integrationszentrum Lund, w: Salisches Kaisertum und neues Europa. Die Zeit Heinrichs IV. und Heinrichs V., wyd. B. Schneidmüller, S. Weinfurter, Darmstadt 2007, s. 291–305, zejména s. 291–292. 268 Lukáš Reitinger a vesměs neúspěšné, jak ostatně ukazují i všechny uvedené doklady. Bez úspěchu například také zůstal pokus brémko-hamburkého arcibiskupa Adalberta, který toužil zejména v 60. letech 11. století přivést pod svá metropolitní práva sousední verdenské biskupství, aby mohl lépe aspirovat na postavení patriarchy.126 Zda si pražský biskup Jaromír Gebhard sliboval z potvrzení sto let starých nároků na církevní správu částí Polska a Uher něco více, či se zde řezenský diplom jen formálně držel hranic (ať už pravého či podvrženého) vojtěšského privilegia, nevíme. Jestli byl v Praze přikládán nějaký aktuálný význam potvrzeným hranicím pražské diecéze, zahrnující Slezsko, Krakovsko a Pováží, patrně by to mohlo být pouze v souvislosti s Vratislavovi přiznanou svrchovaností nad Polskem, zvláště když podle sanktgallenské kroniky císař Jindřich IV. tehdy podřídil Polany českému panovníkovi v Řezně 5. dubna 1086 a zhruba o tři týdny později 29. dubna stále za přítomnosti Vratislava svým privilegiem potvrdil příslušnost mimo jiné Slezska a Malopolska k pražské diecézi. Na každý pád tyto případné nerealistické reminiscence z roku 1086 mohly mít jen jepičí trvání. Zvláště když se kolem roku 1088 stal polský kníže Vladislav Heřman švagrem císaře Jindřicha IV. Tehdy začal pohasínat i český konstrukt o polské podřízenosti Přemyslovcům a po smrti českého a polského krále Vratislava přes nemalé úsilí Břetislava II. postupně skomíralo placení polského tributu do Prahy. Ještě roku 1103 odevzdali Piastovci Čechům jakousi částku, ale záhy mezi léty 1103–1107 tíživé jho poplatku serval Boleslav III. Křivoústý. Tehdy se tribut stal minulostí a jen prázdným stěží vymahatelným právem.127 Zhruba o dekádu později si pražský děkan Kosmas už jen stěžuje nad neodvádění piastovského poplatku a ohledně 126 Magistri Adam Bremensis Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum, wyd. B. Schmeidler, Hannoverae–Lipsiae 1917, MGH SrG in usum scholarum, sv. 2, lib. III., cap. 33, s. 175; srov. H. Fuhrmann, Studien zur Geschichte mittelalterlicher Patriarchate 3, „Zeitschrift der SavignyStiftung für Rechtsgeschichte: Kanonistische Abteilung“ 41, 1955, s. 95–183, zejména s. 120–170. 127 Ještě roku 1103 nutil konflikt s bratrem Zbyhněvem Boleslava Křivoústého ke spojenectví s Bořivojem II., tedy zřejmě i k odvádění poplatku. Kosmas zmiňuje, že oba piastovští vládcové tehdy nabízeli českému knížeti za spojenectví odvést určitou sumu. Bořivoj nakonec přijal tisíc hřiven od Boleslava Křivoústého (Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 16, s. 178–179). V následujících letech však Boleslav Křivoústý upevnil své postavení a naopak zasahoval do sporů mezi českým knížetem Bořivojem II. a moravským údělníkem Svatoplukem. Roku 1105 či 1107 uzavřel s Čechy nový mír. Podle Galla Anonyma musel Bořivoj Boleslavovi odevzdat pohraniční hrad Kamenec. K ústupkům byli nuceni rodinnými sváry oslabení Přemyslovci, tehdy již pravděpodobně polská poplatnost plněna nebyla. Srov. Galli Anonymi Cronicae, lib. III., cap. 16, s. 142–143. K roku 1107 tento smír datuje V. Novotný, České dějiny, sv. 1, č. 2: Od Břetislava I. do Přemysla I, Praha 1913, s. 429, pozn. 2, s. 434; o dva roky zpět celou událost posouvá K. Maleczyński, Bolesław Krzywousty. Zarys panowania, Kraków s. d., s. 58–60. O podrobný rozbor se pokusil J. Sochacki, Kwestia trybutu śląskiego w XII wieku, w: Abiit non obiit. Studia historyczne poświęcone pamięci profesora Andrzeja Czarnika, wyd. Z. Romanow, Słupsk 2006, s. 14–21. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 269 Poláků klade do úst jedné z postav svého vyprávění lamentaci: „vaši poplatníci se vám smějí“.128 Přesto však nekončí snahy pražských knížat o prosazování nároků na tribut a na podřízenost Piastovců. Břetislav II., jenž z Piastovců učnil své podřízené mečonoše, totiž nebyl jediným synem krále Vratislava, s nímž kronikáři spojují tyto sebevědomé vize. Dalším Přemyslovcem, jemuž jsou přičítány zmíněné aspirace, je kníže Soběslav I. Výklady směřující tímto směrem zdůrazňuje První Kosmův pokračovatel, který byl tradičně považován za člena vyšehradské kapituly a v literatuře nazýván Kanovník vyšehradský. Tento Kosmův následnovník podle všeho spíše psal stejně jako autor spisu Chronica Boemorum ve svatovítské kapitule na Pražském hradě a nikoliv na Vyšehradě, nelze však rozporovat, že byl současníkem knížete Soběslava I. a náležel do jeho nejbližšího okruhu.129 Zmíněný zpravodaj věnuje zvláštní pozornost dvorskému sjezdu císaře Lothara III. konanému v Merseburku během srpna roku 1135, jehož se účastnil i polský kníže Boleslav III. Křivoústý. V předcházejcích letech byly vztahy tohoto Piastovce téměř se všemi sousedy velmi napjaté, nevyjímaje českého knížete Soběslava I.130 Pražský vládce v září roku 1132 zpustošil Slezsko, za čtyři měsíce plení zbraně jeho bojovníků opět polské území až k břehům Odry. Tytéž oblasti padly za oběť českému útoku i po Vánocích roku 1133. Ke konci února následujícího roku přišel nečekaně i další vpád. První Kosmův pokračovatel se zmiňuje o opakovaném rozsáhlém drancování a množství kořisti, terorizovaní Poláci u něj dokonce budí i lítost.131 Z protipolské koalice vystupuje proti Křivoústému Soběslav v podstatě nejintenzivněji. Zajímavá okolnost neunikla ani erfurtským záznamům, které mluví o českém knížeti jako o „největším nepříteli“ Boleslava Křivoústého.132 Situaci teprve uklidnilo setkání několika panovníků na vzpomínaném dvorském Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 36, s. 207: „O Bohemii, inquit, olim fama terra marique incliti, virtutibus egregii, triumphis exemii, nunc vestri tributarii, quibus semper fuistis timori, vobis adhuc spirantibus insultant et terram vestram devastant.“ 129 L. Reitinger, Psal tzv. Kanovník vyšehradský opravdu na Vyšehradě? První Kosmův pokračovatel v kontextu dějepisectví přemyslovského věku, „Český časopis historický“ 113, 2015, 3, s. 635–668. Edici tohoto pramene Kanovník vyšehradský, s. 201–237, zde nadále cituji pod neutrálním názvem První Kosmův pokračovatel. 130 W. Bernhardi, Lothar von Supplinburg, „Jahrbücher der deutschen Geschichte“ 17, 1879, s. 529–530; K. Maleczyński, Bolesław Krzywousty, s. 148–149, 161–162; T. Grudziński, Pertraktacje merseburskie z 1135 roku, KH 75, 1968, s. 290–291. 131 První Kosmův pokračovatel, s. 216, 217, 218; Annales Gradicenses et Opatovicenses, s. 395; srov. V. Novotný, České dějiny, sv. 1, č. 2, s. 624–625, 627. V. Novotný však opomíjí zápis polské analistiky Rocznik małopolski, wyd. A. Bielowski, w: MPH, sv. 3, Lwów 1878, s. 152 (Kuropatnického kodex): „Bohemi in Polonia ecclesias succederunt“. 132 S. Petri Ephesfurtensis auctarium et continuatio chronici Ekkehardi, wyd. O. Holder-Egger, Hannoverae–Lipsiae 1899, MGH SrG in usum scholarum, sv. 42, s. 42: „dux Boemiorum Uodalricus, qui cum esset ducis Polenorum infestissimus inimicus“. 128 270 Lukáš Reitinger sjezdu v Merseburku v létě roku 1135. Císař Lothar III. ze Supplinburku mimo jiné uznal piastovské aspirace v západních Pomořanech a na Rujáně, které Boleslavovi III. udělil v léno, a ten se uvázal k placení tributu do říše.133 Polský kníže Boleslav Křivoústý demonstroval uznání císařské svrchovanosti veřejným aktem o svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna, během kterého vystupoval v čestné – avšak zároveň subordinační (in signum subiectionis) – hodnosti Lotharova mečonoše, jak nás o této události informuje několik říšských pramenů.134 Tomuto aktu věnuje značnou pozornost i První Kosmův pokračovatel, který jej však do určité míry zkresluje a klade klíčový akcent na český úhel pohledu. Soběslav měl do Merseburku na císařův příkaz dorazit ještě před Boleslavem Křivoústým. Lothar „to učinil hlavně proto, že chtěl ponechat Soběslavovi rozhodnutí o tom, se kterou nebo jakou poctou by měl knížete Boleslava přijmout. Když tedy přicházel kníže Boleslav a císař konal se svými 133 Základní přehled pramenů podávají Regesta imperii IV, sv. 1.1, wyd. W. Petke, Köln–Weimar–Wien 1994, s. 287–290, č. 453. K jednotlivým výkladům merseburského sjezdu K. Maleczyński, Uwagi nad przekazem roczników magdeburskich o hołdzie Krzywoustego z 15 sierpnia 1135 r., „Sprawozdania z Czynności i Posiedzeń Polskiej Akademii Umiejętności“ 43, 1938, s. 329–332; idem, Bolesław Krzywousty, s. 170–183; T. Grudziński, Pertraktacje merseburskie, s. 273–298; G. Labuda, O stosunkach prawnopublicznych między Polską a Niemcami w połowie XII wieku (Merseburg – 1135, Kaina – 1146, Krzyszkowo – 1157), CPH 20, 1973, s. 29–40; J. Petersohn, Der südliche Ostseeraum im kirchlich-politischen Kräftespiel des Reichs, Polens und Dänemarks vom 10. bis 13. Jahrhundert, Köln–Wien 1979, s. 50nn, 219nn; B. Zientara, Polityczne i kościelne związki Pomorza Zachodniego z Polską za Bolesława Krzywoustego, PH 61, 1971, s. 192–232, zejména s. 223; Z. Dalewski, Lictor imperatoris. Kaiser Lothar III., Soběslav I. von Böhmen und Bolesław III. von Polen auf dem Hoftag in Merseburg im Jahre 1135, „Zeitschrift für Ostmitteleuropa – Forschungen“ 50, 2001, s. 317–335; idem, Zjazd w Merseburgu w 1135 roku, w: Ludzie – Kościół – wierzenia. Studia z dziejów kultury i społeczeństwa Europy Środkowej (średniowiecze – wczesna epoka nowożytna), wyd. W. Iwańczak, S.K. Kuczyński, Warszawa 2001, s. 430–443; S. Rosik, Bolesław Krzywousty, s. 242–243. 134 Annales Magdeburgenses, wyd. G.H. Pertz, w: MGH SS, sv. 16, Hannoverae 1859, s. 185: „Illuc confluebant cum primariis regni Bolizlavus atque Othelricus [– –] Bolizlaus vero post sacramenta in die sancto manibus applicatis miles eius efficitur et cesari ad ecclesiam processuro gladium illius ante ipsum portavit“; Die Reichschronik des Annalista Saxo, wyd. K. Nass, Hannover 2006, MGH SS, sv. 37, s. 599: „Dux Polonie Bolizlaus in die sancto manibus applicatis miles eius efficitur et ad ecclesiam processuro gladium eius ante ipsum portavit“; Chronicon Montis Sereni, wyd. E. Ehrenfeuchter, w: MGH SS, sv. 23, Hannoverae 1874, s. 144: „Imperator assumpcionem sancte Marie in Merseburg celebrat, ubi Bolizlaus dux Polonie et Othilricus dux Boemie cum ceteris principibus affuerunt, ubi eciam Bolizlaus gladium imperatori preportavit“; Ottonis episcopi Frisingensis Chronica sive Historia de duabus civitatibus, wyd. A. Hofmeister, Hannoverae–Lipsiae 1912, MGH SrG in usum scholarum, sv. 45, lib. VII., cap. 19, s. 336. K podřizujícímu významu rituální služby mečonoše G. Althoff, Ch. Witthöft, Les services symboliques entre dignité et contrainte, „Annales, Histoire, Science sociales“ 58, 2003, s. 1293–1318, zvláště s. 1301–309; v dalších pracích se této problematiky dotkli G. Althoff, Die Macht der Rituale. Symbolik und Herrschaft im Mittelalter, Darmstadt 2003, s. 82, 93–97, 131–132, 163–164; idem, Symbolische Kommunikation zwischen Piasten und Ottonen, w: idem, Inszenierte Herrschaft. Geschichtsschreibung und politisches Handeln im Mittelalter, Darmstadt 2003, s. 231–250, zde především s. 238– 239; Z. Dalewski, Lictor imperatoris, s. 321–324; S. Rosik, Bolesław Krzywousty, s. 235–237. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 271 knížaty o té věci poradu, kníže Soběslav povstav pravil, aby to všechno přítomní slyšeli, že knížeti Boleslavovi nepřísluší od Boha žádná pocta, leda aby se stal císařovým biřicem.“135 Letopisec ještě umocňuje Soběslavovu důležitost a ponížení polského knížete při popisu samotného ceremoniálu: „Přišel tedy Boleslav, a když se zasedlo v radě, seděl kníže Soběslav po pravici císařově a z druhé strany jiná knížata, kdežto Boleslavovi byla postavena stolice před tváří císařovou jako biřici.“136 Zbigniew Dalewski hledá v zaujetí českého vypravěče žárlivost na prioritní postavení, které polský kníže mezi císařskými vazaly a spojenci zaujal.137 Tato rovina sice mohla sehrát svou roli, nicméně zásadnější patrně je, že náš zpravodaj byl v první řadě pokračovatelem Kosmovy Kroniky Čechů, na kterou svými prvními slovy bez jakéhokoliv vlastního úvodu přímo navázal.138 Prvnímu pokračovateli samozřejmě nemohlo uniknout Kosmovo vyprávění, podle kterého stejnou podřizující mečonošskou službu, kterou Boleslav Křivoústý vykonával v Merseburku roku 1135, plnil tentýž Piastovec už v Žatci roku 1099 před českým knížetem Břetislavem II.139 Pokračovatel zřejmě na tyto okolnosti a příslušnou Kosmovu relaci právě odkazuje, zdůrazňuje-li, že o podobě Boleslavovy merseburské rituální služby rozhodl na císařovo přání český panovník, jehož bratru českému knížeti již Křivoústý podřízeně sloužil. Měl to být právě Soběslav, který jako jediný prý věděl že „Boleslavovi nepřísluší žádná pocta od Boha, leda aby se stal císařovým biřicem“ – „duci Boleslav nullus honor a deo congruit, quam ut lictor imperatoris efficiatur“.140 Při líčení samotného merseburského aktu První Kosmův pokračovatel podřízení Boleslava Křivoústého ještě umocní tím, když místo služby nošení meče (gladium portare) či úřadu mečonoše (ensifer) užívá slovo lictor – biřic, kterým jeho předchůdce Kosmas označuje služebníky.141 První Kosmův pokračovatel, s. 222–223: „Dum autem imperatoria iussa peracturi, festino cursu unusquisque suo cum ducatu pergeret, imperator multos per legatos adhortatus est compatrem suum Sobieslaum et fidelissimus regni fautorem, quatenus prius quam Boleslaus veniret. Id vero gratis huius rei praecipue faciebat, ut compertum habuimus, in suo arbitrio ponere volens, quo vel quali honore ducem Boleslaum recipiset. Veniente itaque duce Boleslao, cum consilium de praedicta re ab imperatore ac principibus eius fieret, assurgens dux Sobieslaus cunctis, qui aderant, audientibus dixit: Quia duci Boleslav nullus honor a deo congruit, quam ut lictor imperatoris efficiatur.“ 136 Ibid., s. 223: „Venit ergo Boleslaus, cumque in consilio sessum fuisset, dux Sobieslaus a dextris imperatoris sedit, ec altera parte alii principes, Boleslav autem ante conspectum eius sedes posita est tamquam lictori.“ 137 Z. Dalewski, Lictor imperatoris, s. 333–334. 138 První Kosmův pokračovatel, s. 201. 139 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. III., cap. 9, s. 170. 140 První Kosmův pokračovatel, s. 223. 141 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 42, s. 79; takto již Z. Dalewski, Lictor imperatoris, s. 334; S. Rosik, Bolesław Krzywousty, s. 235–236. 135 272 Lukáš Reitinger K tomu Pokračovatel ještě důrazně podtrhne, že v samotném rituálním aktu zaujal Soběslav nadřazené místo nad podřizujícím se Boleslavem. Ten se v českém záměrně podbarveném poddání do určité míry vlastně podřizuje i vůči přemyslovskému knížeti, jenž prý seděl naproti němu po pravici samotného císaře. Další otázkou ohledně této reminiscence na mečonoství Křivoústého z roku 1099 zasazeného do událostí roku 1135 je, zda se jedná pouze o konstrukt Prvního Kosmova pokračovatele, či sdílený výklad tehdejšího přemyslovského dvora. Vzhledem k blízkosti autora prvního pokračování Kosmovy Kroniky Čechů ke knížeti Soběslavovi je patrně oprávněnější počítat s druhou možností. O tom ostatně vypovídá opomíjená pasáž jeho kroniky, která je v této souvislosti klíčovou a ve své podstatě podtrhuje sebevědomí český výklad merseburského sjezdu. K době po smrti polského knížete Boleslava III. Křivoústého, kdy bylo Polsko rozděleno mezi jeho syny, popisuje První pokračovatel nakonec neuskutečněné plány Soběslava I. Přemyslovský panovník začal roku 1139 opevňovat hrady na severní hranici, neboť předpokládal, že mezi polskými knížaty, Boleslavovými syny, vyvstanou rozepře, a on bude moci této situace náležitě využít. Podle obeznámeného kronikáře ale Soběslavovi nešlo o vyplenění držav Piastovců či dobytí některých jejich hradů. Jeho cílem nýbrž opět bylo „polská knížata podrobit své vládě“ (suo dominio eos subiugare).142 Zmínka o Soběslavově plánu podrobit svému panství piastovská knížata a důraz na jejich podřízené rituální vystupování v Merseburku ukazuje, jak sen o svrchovanosti nad Polskem nezmizel ani s Vratislavem II. a ani s Břetislavem II. Soběslavovy plány na podřízení polských knížat pod „jeho vládu“ se sice záhy rozplynuly, neboť kníže roku 1140 zemřel, nadále však zůstával živý nárok na polskou poplatnost. Když 18. ledna 1158 v Řezně vydal císař Fridrich I. Barbarossa prilegium pro českého knížete Vladislava II. povýšeného na krále, první bod jeho privilegia definoval užívání přidělených panovnických insignií a druhým a posledním bodem dokumentu bylo potvzení českého nároku na polskou poplatnost: „Nadto řečenému knížeti českému a jeho nástupcům přidáváme a povolujeme poplatek ze země polské, který jeho předchůdci, knížata česká, za dávných časů měli dostávat z Polska.“ – „Ad hęc predicto duci Bohemię et successoribus eius addimus et concedimus censum de terra Polonię, quem antecessores eius duces Bohemię a Polonia retro temporibus accipere solebant.“143 Jelikož privilegium výslovně tvrdí, První Kosmův pokračovatel, s. 231: „Cogitabat enim, si deus voluisset inter se et duces Poloniae dissensionem facere, et fortasse ex aliqua parte ut suo dominio eos subiugare posset, et ob hoc castra, quae sunt ex parte illorum firmabat.“ 143 Friderici I. diplomata, sv. 1, s. 337, č. 201. K nepřesvědčivým výkladům Edwarda Rymara a Jarosława Sochackého o této pasáži Barbarossovy listiny srov. L. Reitinger, „Tributum olim duce Bracizlao constitutum“, s. 192–193; idem, Vratislav, s. 395, pozn. 373. Z četných prací o souvislostech vydání řezenské listiny, uveďme P.E. Schramm, Böhmen und das Regnum. Die 142 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 273 že ten, kdo polský poplatek dostával, nebyl už sám Vladislav II., ale pouze jeho předchůdci/předci česká knížata za dávných časů („antecessores eius [– –] retro temporibus) a zároveň se o přijímání tributu mluví v minulém čísle (accipere solebant), reflektuje Barbarossova listina fakt, že piastovská poplatnost Přemyslovcům byla minulostí, a již dávno nebyla plněna. Jak jsme již poukázali, k roku 1158 se jednalo o více než půlstoletí. To byl zřejmě i důvod toho, proč v císařově diplomu nebyly jako dispoziční slovesa použity obraty o potvrzení (confirmamus), ale o (opětovném) povolení a udělení (addimus et concedimus). Nelze se ani podivovat nad okolností, že zmínka o tributu pomíjí vzpomínaný výklad, podle kterého měl poplatek dokládat podřízenost Piastovců českým panovníkům. Pokud vůbec byla tato česká interpretace dávných tributárních vazeb císaři Fridrichovi a jeho kancléři Rainaldovi z Dasselu, který se podílel na finální podobě řezenské listiny, známa, jistě by Štauf potvrzení či pouhé zmínění tohoto výkladu opominul v zájmu vlastních nedlouho před tím oživených nároků na svrchovanost nad piastovskými državami. Nadto samotná listina Fridricha Barbarossy není velkorysým zlistiněním výsad udělených Vladislavovi II., ale dosti striktním vymezením toho, co bylo přemyslovskému panovníkovi uděleno a co nikoliv.144 Zdá se však, že zahrnutí neplaceného tributu do řezenského privilegia nebylo pro Vladislava II. pouze formální reminiscencí na dávno nenaplňovaný nárok pražských vládců, neboť půlroku před tím se tentýž Přemyslovec a jeho družina nacházeli hluboko na polském území, kde sehráli dosti významnou roli. Český kníže se v pozdním létě roku 1157 účastnil známé výpravy Fridricha Barbarossy proti piastovskému knížeti Boleslavovi IV. Kadeřavému, během které se čeští bojovníci ověnčili několika Verleihung der Königswürde an die Herzöge von Böhmen (1085/6, 1158, 1198/1203), w: idem, Kaiser, Könige und Päpste. Gesammelte Aufsätze zur Geschichte des Mittelalters, sv. 4, č. 2, Stuttgart 1971, s. 517–539; Z. Fiala, Die Urkunde Kaiser Friedrichs I. für den böhmischen Fürsten Vladislav II. vom 18. I. 1158 und das „Privilegium minus“ für Österreich, MIÖG 78, 1970, s. 167–192; H. Appelt, Böhmische Königswürde und staufisches Kaisertum, w: Aus Reichsgeschichte und Nordischer Geschichte, wyd. H. Fuhrmann, Stuttgart 1972, s. 161–181; W.H. Fritze, Corona regni Bohemiae, s. 234–249; K. Adamová, K otázce královské hodnosti a panovnické ideologie českého krále Vladislava I., „Právně-historické studie“ 24, 1981, s. 5–17; M. Skopal, K otázce řezenské korunovace Vladislava II., „Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica“ 31, 1987, s. 31–39; J. Kejř, Böhmen und das Reich unter Friedrich I., w: Friedrich Barbarossa. Handlungsspielräume und Wirkungsweisen, wyd. A. Haverkamp, Sigmaringen 1992, Vorträge und Forchungen, sv. 40, s. 252–255; J. Žemlička, Křižovatky Vladislava II. Co mohl či nemohl druhý český král, w: Vladislav II., druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace, wyd. M. Mašek, P. Sommer, J. Žemlička, Praha 2009, s. 17–27. 144 Dále viz M. Wihoda, První česká království, s. 173–189; L. Reitinger, „imperator posuit in caput eius coronam”. Barbarossas Könige und Vladislav II. von Böhmen, w: Verwandtschaft – Freundschaft – Feindschaft. Politische Bindungen zwischen dem Reich und Ostmitteleuropa in der Zeit Friedrich Barbarossas, wyd. K. Görich, M. Wihoda, Wien–Köln–Weimar 2019, s. 111–147. 274 Lukáš Reitinger válečnými úspěchy.145 Tažení vyvrcholilo zářijovým jedním a smírčím aktem u Křižkova (Krzyszkowo),146 přičemž podle soudobých českých kronikářů a letopisců byla role prostředníka mezi piastovským knížetem Boleslavem IV. a císařem svěřena Přemyslovci Vladislavovi, jenž do svého opatrovnictví přijal i rukojmí z řad polských urozenců.147 Z českých pramenů nejvýše hodnotí Vladislavovu roli takzvané Annales Pragenses finalizované na počátku 13. století, podle kterých „Vladislav podřídil císaři Polsko“ („Wladizlaus dux cesari Poloniam subegit“).148 Klíčový význam v křižkovském setkání přisuzuje s odstupem půlstoletí přemyslovskému knížeti nejen silně 145 Vincentii canonici Pragensis annales, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 2, Praha 1874, s. 424. 146 Jednotlivé pramenné zmínky sumarizuje Regesta imperii IV, sv. 2.1, wyd. F. Opll, H. Mayer, Wien–Köln 1980, s. 150–151, č. 482. Z výkladů této události uveďme zejména H. Simonsfeld, Jahrbücher des Deutschen Reiches unter Friedrich I., sv. 1: 1152–1158, Leipzig 1908, s. 548–549; R. Holtzmann, Über den Polenfeldzug Friedrich Barbarossas vom Jahre 1157 und die Begründung der schlesischen Herzogstümer, „Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens“ 56, 1922, s. 42–55; G. Labuda, O stosunkach prawnopublicznych, s. 43–58; J. Hauziński, Polska a Królestwo niemieckie w II połowie XII wieku, w: Niemcy – Polska w średniowieczu, Poznań 1986, s. 137–154, zváště s. 144–145; M. Dworsatschek, Władysław II Wygnaniec, Wrocław 1998, s. 135–137; M. Biniaś-Szkopek, Bolesław IV Kędzierzawy – książę Mazowsza i princeps, Poznań 2009, s. 239–248; Z. Dalewski, Między Krzyszkowem a Mediolanem, w: Kościół, kultura, społeczeństwo. Studia z dziejów średniowiecza i czasów nowożytnych, wyd. S. Bylina et al., Warszawa 2000, s. 130–142; idem, Polnische Herzöge und das Reich im 12. Jahrhundert, w: Verwandtschaft – Freundschaft – Feindschaft. Politische Bindungen zwischen dem Reich und Ostmitteleuropa in der Zeit Friedrich Barbarossas, wyd. K. Görich, M. Wihoda, Wien–Köln–Weimar 2019, s. 149–176, zvláště s. 160–161. 147 Vincentii canonici Pragensis annales, s. 425, 426: „Sapientum itaque suorum inito consilio, ut eos Wlad, dux Bohemie, eorum consanguineus, conueniat, exquirunt. Dux autem uolunati eorum satisfaciens pro securitate ex utraqueparte datis obsidibus eos conuenit, et tanquam fratribus fidele dat consilium, ne imperatorem usque in campestria uenire paciantur, sed eius uoluntati satisfacientes, quomodo possunteum placent, ut redeat. Huic consilio Poloni consentientes inter imperatorem et eos eum mediatorem pro bono pacis fieri expostulant. Dux itaque medium se inter eos conferens imperatorem pro eis, ut eis parcat iam subiectis, rogat. [– –] imperator in conicta curia suis circumdatus principius suo sedet pro tribunali, dux Polonie cum suis discalciatis pedibus nudum supra se ferens gladium, duce Boemie ei securitatem prebente, coram progreditur, [– –] Obsides quoque Polonorum, quos pro bono pacis domno imperatori per ducem Boemie Wladizlaum se daturum promiserant, ex mandato predicti ducis ad curiam domni imperatoris Wirzburk adducit, ex quibus bone indolis puerulus, filius unicus principis Lakse, Prage obiit“; Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 2, Praha 1874, s. 264–265: „Fridericus imperator, iuncto sibi duce Wladizlao et fratre eius Theobaldo, Poloniam exercitu valido intravit [– –] Pro cuius sane pacis compositione praecipue ducis Wladizlai institit illustris industria“; srov. V. Novotný, České dějiny, sv. 1, č. 2, s. 869–870. 148 Annales Pragenses, wyd. G.H. Pertz, w: MGH SS, sv. 3, Hannoverae 1839, s. 120. K rukopisu obsahujícímu tento opomíjený pramen srov. G. Waitz, Ueber eine Bamberger Handschrift, „Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde zur Beförderung einer Gesamtausgabe der Quellenschriften deutscher Geschichen des Mittelalters“ 3, 1878, s. 192–194; naposledy D. Kalhous, Bohemi. Prozesse der Identitätsbildung im frühpřemyslidischen Ländern (bis 1200), Wien 2018, s. 129. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 275 podbarvené vyprávění polského kronikáře Vincenta Kadlubka,149 ale i soudobý pozorovatel, Barbarossovi oddaný freisinský kanovník Rahewin. V jeho podání se pokořený Piastovec Boleslav Kadeřavý zavázal podřídit budoucímu soudnímu výroku Poláků a Čechů.150 V Křižkově dojednaný soud byl naplánován na vánoční svátky roku 1157 do Magdeburka, kde měl Boleslav složit císaři slib věrosti a zpovídat i z přečinů proti svému staršímu bratru v říši žijícímu zapuzenému polskému knížeti Vladislavovi II. Vyhnanci. Zároveň byl Boleslav IV. Kadeřavý nucen k dalším závazkům a ústupkům, o nichž nás informuje list, který nechal zaslat císař Fridrich opatovi Wibaldovi ze Stablo a Corvey. Boleslav přislíbil kromě své účasti na plánovaném italském tažení zaplacení několika částek: 2000 hřiven stříbra císaři, 1000 hřiven stříbra knížatům, 20 hřiven zlata císařovně a 200 hřiven stříbra císařskému dvoru, což mělo být pro Piastovce pokutou za jeho odmítání složit císaři slib věrnosti.151 U části této sumy, jež měla připadnout knížatům říše a Štaufovým dvořanům, patrně nezůstal stranou český Vladislav, zvláště když se jeho družiníci osvědčili v boji a sám Přemyslovec se následně stal zprostředkovatelem vyjednávání a později se měl účastnit dojednaného soudního řízení. Pražskému vládci byli zároveň svěřeni někteří polští rukojmí jako záruka splnění všech slibů z Boleslavovy strany. Celá tato Vladislavova zainteresovanost mohla být v Čechách rovněž chápána jako jakási předzvěst opětovného oživení polské poplatnosti Přemyslovcům, zvláště když i v samotné říši bylo podle soudobého pozorovatele kanovníka Rahewina a dalších kronikářů jedním z hlavních cílů tehdejší Barbarossovy výpravy do Polska obnovení piastovské poplatnosti do říše.152 Tudíž potvrzení polské poplatnosti Přemyslovcům 149 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum, wyd. M. Plezia, Kraków 1994, MPH s.n., sv. 11, lib. III., cap. 30, s. 124: „At uero Wladislaus sui non immemor, cum sufficientem sese ulciscendi non haberet facultatem, regem Pragitarum utcumque sibi conciliat. Cuius ope Rufi flammas draconis contra Boleslaum sollicitat“. 150 Ottonis et Rahewini gesta Friderici I. imperatoris, wyd. G. Waitz, Hannoverae–Lipsiae 1912, MGH SrG in usum scholarum, sv. 46, lib. III., cap. 5, s. 170: „Deinde iuravit, ut in proxima nativitate Domini ad curiam Magdeburg celebrandam venire deberet, iuxta judicium et sententiam Polonorum et Boemorum super querimonia fratris sui expulsi plenarie responsurus“. 151 Friderici I. diplomata, sv. 1, s. 305, č. 181: „Primo iuravit pro se et pro omnibus Polonis, quod frater suus exul ad ignoniniam Romani imperii non ferit expulsus. Deinde pollicitus est dare duo milia marcarum nobis et principibus mille et uxori nostrę XX marcas auri, curię nostrę CC marcas argenti pro ea negligentia, quod ad curiam nostram non venerat nec de terram debitam nobis fecerat fidelitatem.“ Tento popis z Barbarossova listu s dalšími doplňky přejímají Ottonis et Rahewini gesta Friderici I. imperatoris, s. 170. Podmínku smíru v podobě závazku Boleslava IV. Kadeřavého odvést určitý poplatek rovněž reflektuje Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, s. 265: „imperator [– –] Poloniam exercitu valido intravit, principes eius, Bolezlaum et Mesconem, suae ditioni subiugavit, infinitam pecuniam in auro et argento suscepit“. 152 Ottonis et Rahewini gesta Friderici I. imperatoris, lib. III., cap. 2, s. 168: „Accessit siquidem ad haec, quod vel debitum fidelitatis sacramentum offerre vel solitum singulis annis 276 Lukáš Reitinger v listině císaře Fridricha vskutku mohlo být odrazem aktuálních politických vizí a nejen připomínkou dávno zpuchřelých prázdných práv.153 Když však na počátku roku 1158 byl v Řezně tento dovětek zařazen do císařského privilegia, bylo již zřejmé, že piastovský tribut zůstane pouze na pergamenu. Před půl rokem u Křižkova pokořený polský kníže Boleslav IV. Kadeřavý se totiž do Magdeburku na konci roku 1157 na soudní řízení za účasti Čechů nedostavil a povinnosti, k nimž se v létě během Štaufovy výpravy zavázal, nesplnil, včetně zmíněné platby 3200 hřiven stříbra a 20 hřiven zlata císaři, císařovně, knížatům a dvořanům.154 Pokud nedošly naplnění ani tyto Boleslavovy závazky vůči říši, stěží mohl mít nějaký reálný dopad oživený přemyslovský nárok na poplatnost Piastovců. Ovšem tributární pasáž v Barbarossově privilegiu mohla v Řezně mít ještě jeden kontext. Již 12 let žil v exilu v německých zemích vyhnaný polský kníže Vladislav II., jehož kauza měla být právě na přelomu let 1157/1158 projednávána v Magdeburku, kam však jeho protivník bratr Boleslav IV. Kadeřavý nakonec nedorazil. Lze tudíž předpokládat, že se piastovský exulant Vladislav pohyboval na konci roku 1157, případně na počátku roku příštího v blízkosti císaře a tudíž i on možná sehrál v Řezně 18. ledna 1158 určitou roli a při listinném potvrzení polské poplatnosti Čechům se jako nominální piastovský senior mohl k této povinnosti svého rodu přihlásit. Takovými přísliby všeho možného Vladislav Vyhnanec, který toužil po návratu na polský trůn, jistě nešetřil. Zda je tento předpoklad oprávněný, či nikoliv, samořejmě nevíme. Jisté je jen to, že zlaté a stříbrné hřivny z Polska do Prahy nebyly odesílány ani po roce 1158. Avšak český zájem o polské záležitosti přes marný pokus o vzkříšení dávných nároků nezmizel. Byť se rok 1172 vyznačoval napjatými vztahy mezi císařem Fridrichem Barbarossou a českým králem Vladislavem, přemyslovská vojska se na přelomu srpna a září připojila ke Štaufově výpravě do Polska.155 Početné družině však vyšel vstříc piastovský senior Měšek III. Starý a zavázal se k odvedení nesmírné částky osmi ticíc hřiven císaři.156 tributum quingentarum marcarum publico erario inferre“; Ottonis de Sancto Blasio Chronica, wyd. A. Hofmeister, Hannoverae–Lipsiae 1912, MGH SrG in usum scholarum, sv. 47, cap. 7, s. 7: „Fridericus rex contra ducem Polanorum procinctum movens regionem ipsius armata manu ingressus est transitoque preter spem quodam fluvio cum exercitu regione devastata ipsum ad dedicionem coegit ac censum iam per aliquod annos neglectum reddere compellens“. 153 Podle G. Labudy, O stosunkach prawnopublicznych, s. 52, je právě Kadeřavým v Křižkově přislíbená částka 1000 hřiven stříbra, určená říšským knížatům, tributem do Čech, který následně Barbarossa listinně potvrdil. 154 Ottonis et Rahewini gesta Friderici I. imperatoris, lib. III., cap. 13, s. 181; Regesta imperii IV, sv. 2, s. 161, č. 510. 155 Druhé pokračování Kosmovo, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 2, Praha 1874, s. 279, 379: „1172 Wladizlaus rex cum caesare Poloniam intravit“; srov. V. Novotný, České dějiny, sv. 1, č. 2, s. 994. 156 Chronica regia Coloniensis, wyd. G. Waitz, Hannoverae 1880, MGH SrG in usum scholarum, sv. 18, s. 124: „imperator cum maximo exercitu [– –] in Poloniam proficiscitur [– –]. Primo itaque ingressu eius Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 277 Zda tehdy začal být z české strany opětovně přetřásán dávný polský tribut do Čech jako roku 1158, nevíme, nicméně v následné době zůstalo Polsko nadále součástí panovnické sebeprezentace Přemyslovců byť v mnohem zkromějších podobě. Řeč je o ne zcela jasné zmínce v takzvané Zlaté bule sicilské, kterou 26. srpna 1212 pro třetího českého krále Přemysla Otakara I. zpečetil v Bazileji mladý štaufský vládce Fridrich II. Privilegium mimo jiné ustanovuje povinnost českého krále dostavit se nad dvorské sjezdy do Bamberku, Norimberku, či Merseburku a „pokud by kníže polský přijal pozvání“ od římsko-německého panovníka na dvorský sjezd do Merseburku, má mu Přemysl a jeho nástupci „dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali.“157 Zde se snad jedná o matný ohlas vyhaslé přemyslovské tributární svrchovanosti nad Polskem, zejména však o vzpomínku na opakovanou zpřostředkovatelskou roli přemyslovských panovníků mezi Piastovci a říší, kterou české kroniky a letopisy 12. století zdůrazňovaly, zvláště k letům 1135 a 1157.158 V každém případě se jeví, že zvláště ve 12. věku se specifická originalita monarchie Piastovců již nestala předobrazem pro přemyslovské vládce. V této době se pražští panovníci jen inspirovali specifickým vývojem říšsko-polských vztahů a snažili se co nejvíce vytěžit z opakujících se situací, kdy byla polská knížata římsko-německými králi a císaři dotlačena k určitým ústupkům. Tyto okamžiky se pokoušeli využít k opětovnému probuzení vlastních mocenských aspirací vůči severním sousedům. Byť jejich úsilí vždy skončilila bez reálného úspěchu, nadále byla Polonienses exterriti, quam citissime ad gratiam eius redierunt, ita quod octo milia marcarum imperatori et suis contulerunt et imperio eius et omni voluntati sese devote subdiderunt“; Cronica S. Petri Efordensis moderna, wyd. O. Holder-Egger, w: MGH SrG in usum scholarum, sv. 42, Hannoverae–Lipsiae 1899, s. 117–369, zejména s. 186: „Apud Polenos simultacio quedam duce Mesichone quodam exoritur, unde imperator coadunato exercitu eo contendit. Qui cum fines Polenorum intaret, predictus Mesich obviam ei veniens dextras peciit et accepit, multatus non parva pecunia.“ J. Hauziński, Polska a Królestwo niemieckie, s. 147–148. 157 Friderici II. diplomata, sv. 2, wyd. W. Koch et al., Hannoverae 2007, MGH Diplomatum regum et imperatorum Germaniae, sv. 14, č. 2, s. 4, č. 171: „statuimus, quod illustris rex predictus vel heredes sui ad nullam curiam nostram venire teneantur, nisi quam nos apud Babenberc vel Nurenberc celebrandam indixerimus vel si apud Merseburc curiam celebrare decreverimus, ipsi sic venire teneantur. Quod si dux Polonie vocatus accesserit, ipsi sibi ducatum prestare debeant, sicut antecessores sui quondam Boemie reges facere consueverunt“. 158 M. Smoliński, Polski książę w dokumencie Fryderyka II Hohenstaufa z 26 IX 1212, „Gdańskie Studia z Dziejów Średniowiecza“ 6, 1999, s. 191–212; M. Wihoda, Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti, Praha 2005, s. 93–97; idem, Die Sizilischen goldenen Bullen, s. 134–141. V.V. Tomek, O právním poměru Čech k někdejší říši německé. Od bitvy u Chlumce až do zlaté buly císaře Karla IV. (1126–1355), „Časopis Musea království českého“ 31, 1857, s. 494–495, pozn. 1, a v jeho stopách další historikové interpretovali obrat „ducatum prestare“ jako potvrzení formálního a nenaplněného práva českým králů udělovat Piastovcům lénem jejich knížectví, což mělo být určité pokračování staré tributární vazby. Avšak předcházející a následné věty Zlaté buly sicilské mluví o dvorských sjezdech, tudíž se česká historiografie převážně přiklání k výkladu, že citovaný obrat potvzuje právo českých králů na doporovod polských knížat. 278 Lukáš Reitinger snaha se určitým způsobem mocensky vymezit vůči Polsku a jeho vládcům trvalou součástí panovnické reprezentace českých knížat a králů. Vzkříšení odvěké polské podřízenosti Byť vzpomenutý passus Zlaté buly sicilské již nikdy už nebyl uveden v život, zjevně pro Prahu ztělesňoval nároky na již dávno vyčpělou svrchovanost nad polskými knížaty. Zároveň však s příchodem 13. století získaly tyto nerealistické výklady další rozměr. Zatímco se přemyslovská monarchie zúžila se na nepočetný panovnický rod v čele s králem, Polsko se dále štěpilo v jednotlivé stále menší díly, jimž panovala řada vládců s hodnostně nižším postavením knížat (duces; principes), s čímž se nejeden piastovský monarcha 13. věku nehodlal smířit. Polská historiografie věnovala značnou pozornost hledání a mapování snah některých Piastovců získat královských titul. U některých polských knížat je toto úsilí zřejmé, u jiných jsou indicie velmi nejisté.159 Patrně nejintenzivněji tato vize zaznívá v tzv. Větším životě sv. Stanislava z poloviny 13. věku, kde je idea obnovy polského království zároveň spjata i se snahou o sjednocení Polska.160 Přes určité náběhy během 13. století se úspěšné korunovace dočkal až roku 1295 Přemysl II. Velkopolský.161 Vzhledem k četným úzkým vazbám tehdejších piastovských (zejména slezských) knížat k pražskému dvoru, vyvstává otázka, zda právě královský majestát Přemyslovců nesloužil během 13. věku v případě královských aspirací Piastovců jako inspirující impulz, který k těmto snahám vybízel. Jak je tato otázka zcela na místě, zvláště poukazuje fakt, že se ve 13. století nerodily plány o povýšení na krále pouze na sever od českých hranic, ale rovněž i směrem na jih. Stejné aspirace nechyběly sousednímu rakouskému vévodovi Fridrichovi II. Bojovnému, jenž roku 1245 téměř docílil toho, že by se mezi říšskými knížaty stal druhým králem vedle přemyslovského panovníka. Dokonce již byl i sestaven text císařského diplomomu o Babenberkově – nakonec nerealizovaném – královském povýšení.162 159 Z dlouhé řady prací za vše citujme T. Jurek, Polska droga do korony królewskiej, 1295 – 1300 – 1320, w: Proměny středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, wyd. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 130–191; W. Drelicharz, Idea zjednoczenia królestwa w średniowiecznym dziejopisarstwie polskim, Kraków 2012. 160 Vita sancti Stanislai Cracoviensis episcopi (Vita maior), wyd. W. Kętrzyński, w: MPH, sv. 4, Lwów 1884, s. 365–366, 391–393. K těmto pasážím legendy W. Drelicharz, Idea zjednoczenia królestwa, s. 150–199. 161 B. Nowacki, Przemysł II. Odnowiciel korony polskiej (1257–1296), Kraków 2007. 162 U. Floßmann, Regnum Austriae, „Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Germanistische Abteilung“ 89, 1972, s. 78–117; H. Koller, Das „Königreich“ Österreich, Graz 1972, s. 16–26. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 279 Zda přemyslovská koruna mohla ve 13. století vyvolávat závist od Dunaje, či případně od Odry a Visly a přispět k probuzení královských aspirací polských či rakouských vévodů, můžeme pouze odvozovat s určitých náznaků. Příkladem takovýchto vlivů může být i to, jak se velkopolští Piastovci patrně na pražském dvoře inspirovali v užívání jména Přemysl a od poloviny 13. století užívali erb lva, v čemž historikové rovněž hledají českou stopu.163 V každém případě vazby piastovských knížat k přemyslovskému dvoru se odrazily v pocitech určité vzájemné sounáležitosti. Tu připomíná i list Přemysla Otakara II. z roku 1255 určený krakovskému biskupovi Prendotovi, ve kterém je předestřena idea obraného spolku českého krále s polskými knížaty.164 Tehdy vyhotovená tzv. Velkopolská kronika si je zároveň vědoma jazykové blízkosti obou národů, což je vysvětlováno bratrským původem praotců slovanských zemí Čecha, Lecha a Rusa.165 Nejvýrazněji byla tato vize – patrně čistě utilitárně – využita v propagandě Přemysla Otakara II. při vyvrcholení jeho sporu s římským králem Rudolfem Habsburským, což odráží údajný králův manifest Polákům, jehož autor Jindřich z Izernie klade důraz na slovanskou vzájemnost a blízkost Čechů a Polanů stemelených společným jazykem, pokrevní jednotou a původem. Podle jiných slov listu král miloval piastovská knížata, tamní šlechtu a celý polský národ, jehož chtěl být záštitou, přičemž spolehal na jeho vojenskou pomoc.166 Byť je tento list považován za fiktivní, zjevně odráží nálady pražského dvora ve vypjaté době předcházející bitvě na Moravském poli. Výklady o pokrevní a jazykové vzájemnosti, příchylnost některých polských knížat k Přemyslovcům, stejně jako fakt, že roku 1246 byl záhy skonavší moravský markrabě Vladislav († 1247) zvolen opolským knížetem a sám 163 N. Mika, Imię Przemysł w wielkopolskiej linii Piastów. Niektóre aspekty stosunków książąt wielkopolskich z Czechami do połowy XIII w., w: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego, wyd. J. Krzyżaniakowa, Poznań 1997, s. 247–255; Z. Piech, O pieczęciach, herbach i monetach Przemysła II, w: ibid., s. 180–198, zvláště s. 193–194. 164 CDB, sv. 5, č. 1, s. 99–101, č. 48. 165 Chronica Poloniae Maioris, wyd. B. Kürbis, Warszawa 1970, MPH s.n., sv. 8, s. 4; V. Vaníček, „Bohemi, infestissimi Polonorum inimici“?, s. 32. 166 Codex epistolaris Primisli Ottocari Bohemiae regis complectens semicenturiam literarum ab Henrico de Isernia, ejus notario […], wyd. T. Dolliner, Viennae 1803, s. 93–96; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, sv. 2, wyd. J. Emler, Praha 1882, s. 466–468, č. 1106; srov. zejména J.B. Novák, Tak zvaný „Codex epistolaris Primislai Ottocari II.“, „Český časopis historický“ 9, 1903, s. 55–57; F. Graus, Přemysl Otakar II. – sein Ruhm und sein Nachleben. Ein Beitrag zur Geschichte politischer Propaganda und Chronistik, MIÖG 79, 1971, s. 86–89; A. Barciak, W sprawie polityki Przemysła Otokara II wobec Polski, PH 65, 1974, s. 545–550; idem, Ideologia polityczna monarchii Przemysła Otokara II. Studium z dziejów czeskiej polityki zagranicznej w drugiej połowie XIII wieku, Katowice 1982, s. 89–91; V. Vaníček, „Bohemi, infestissimi Polonorum inimici“?, s. 58–61. K rozsáhlé diskuzi o tehdejších přemyslovských notářích Jindřiších (či Jindřichu) naposledy L. Jan, Wer war Meister Heinrich der Walch? Ein fiktiver Notar in einer realen Königskanzlei, „Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters“ 73, 2017, s. 203–214. 280 Lukáš Reitinger Přemysl Otakar II. se ujal v létě roku 1277 vlády ve Vratislavsku namísto zajatého tamního knížete Jindřicha Proba, to vše zřejmě neposkytlo podnět k opětovnému oživení dávných tezí o podřízenosti Polska českým králům Václavovi I. či Přemyslu Otakarovi II. Ani nebyl vědomě oživován skromnější nárok stvrzený roku 1212 Zlatou bulou sicilskou, že čeští králové mají působit jako průvodci a postředníci polských knížat při jejich cestách na říšské sjezdy.167 Zcela nový rozměr „polský segment“ v panovnické reprezentaci Přemyslovců nabyl teprve v časech Václava II., jehož zahraniční a mocenská politika se důrazněji a s jasnými výsledky soustředila do severovýchodního sousedství českých zemí. Byť česko-polské vztahy konce 13. století a počátku 14. věku se tradičně těší značné pozornosti historiků, dosud byl zcela ponechán stranou pramen, který odráží, jak tehdy zjevně došlo v českém prostředí k určitému oživení starých velikáškých výkladů ve vztahu k polským zemím. V tomto kontextu podává zajímavé svědectví kronikářský výtah nazvaný Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis.168 Kronikářský svod se dochoval v souborném rukopisu trevírské městské knihovny, který byl jednorázově opsán jednou písařskou rukou, jež je paleograficky datována na konec 13. století, či přelom 13. a 14. století, případně na počátek 14. věku.169 Rukopis obsahuje několik historiografických děl: výtah z Halberstadské biskupské kroniky s katalogem tamních biskupů, Chronicon Hildesheimense, rovněž s katalogem biskupů, tentokrát hildesheimských, a Fundatio ecclesiae Hildesemensis, katalog montecassinských opatů, dále spis Chronica principum Brunsvicensium z roku 1269/1277, a vedle dalších drobných letopiseckých svodů dílo nazvané Cronica 167 Ke zmíněným událostem V. Novotný, České dějiny, sv. 1, č. 3: Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. (1197–1253), Praha 1928, s. 775–778; T. Jurek, Dziedzic Królestwa Polskiego książę głogowski Henryk (1274–1309), Kraków 2006 (první vyd. 1993), s. 19–20; P. Bar, Vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus a poslední Přemyslovci, „Český časopis historický“ 106, 2008, s. 766–769. 168 Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, wyd. O. Holder-Egger, w: MGH SS, sv. 30, č. 1, Hannoverae 1896, s. 37–43. 169 Trier, Stadtbibliothek, Ms. 1999/129. K samotnému rukopisu srov. jednak předmluvy Oswalda Holder-Eggera k jednotlivýmm editovaným pramenům, které se v manuskriptu nacházejí (MGH SS, sv. 30, č. 1, Hannoverae 1896, s. 16, 21, 27, 35, 37). Dále srov. G. Sello, Chronica Marchionum Brandenburgensium. Nach einer Handschrift der Trierer Stadtbibliothek und den Excerpten des Pulkawa, „Forschungen zur brandenburgischen und preussischen Geschichte“ 1, 1888, s. 111–180, zvláště s. 112–113; O. Holder-Egger, Ueber die Braunschweiger und Sächsische Fürstenchronik und verwandte Quellen, „Neues Archiv der Gesellschaft für ältere Deutsche Geschichtskunde zur Beförderung einer Gesamtausgabe der Quellenschriften deutscher Geschichten des Mittelalters“ 17, 1892, s. 159–183; M. Keuffer, G. Kentenich, Beschreibendes Verzeichnis der Stadtbibliothek zu Trier 8. Handschriften des historischen Archivs, Wiesbaden 1973 (první vyd. 1914), s. 66–67, č. 122; K.-U. Jäschke, Die älteste Halberstädter Bischofschronik, Köln–Wien 1970, s. 39–42; M. Giese, Einleitung, w: Die Annales Quedlinburgenses, wyd. idem, Hannover 2004, MGH SrG in usum scholarum, sv. 72, s. 201. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 281 Slavorum, kterou neznámý sestavitel diskutovaného rukopisu kompiloval zejména z kronik Helmolda z Bosau a Arnolda z Lübecku. Tyto dvě kroniky posloužily k sestavení i další kompilace tzv. Chronica principum Saxoniae.170 Tento soubor kronik sestavil neznámý kanovník kapituly sv. Blažeje v Brunšviku a vzhledem k určitým zprávám mohla být celá kolekce vyhotovena pouze mezi roky 1292–1296.171 Ve stejných letech týž neznámý brunšvický kanovník dal podobu i pramenu Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, který byl zapsán na fólia 35r–41v a 65r––72r, jež byla omylem svázaná odděleně. Jako předlohu svého excerptu použil člen brunšvické kapituly Kosmovu Kroniku Čechů, její První pokračování (kroniku tzv. Kanovník Vyšehradského) a tzv. Druhé pokračování Kosmovo.172 Excerpt se drží Kosmova dělení na tři knihy a čtvrtá kniha (liber quartus) zahrnuje výtah z obou pokračovatelů. Na tento pozapomenutý svod v nedávné době upozornila Marie Bláhová, která si povšimla, že obsahuje záznam o založení a vysvěcení kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, který se v dochovaných pramenech české provenience neobjevuje.173 Brunšvický excerpt Cronica Boemorum však takovýchto zápisů, které se nenacházejí v dochovaných rukopisech Kosmovy kroniky a jeho pokračovetelů, obsahují více. Jedná se o přehlížený aktualizující dovětek o líčených střevících Přemysla Oráče uchovávaných na Vyšehradě174 či o zprávu týkající se pohřbu Vratislava II. na Vyšehradě.175 Zasvěcená je rovněž od jinud neznámá zpráva k roku 1117 o nárocích knížete Vladislava I. na Budyšínsko.176 Oproti druhému pokračování Kosmovy kroniky je v brunšvickém excerptu navíc rovněž zpráva 170 W. Wattenbach, F.-J. Schmale ve spolupráci s I. Schmale-Ott, D. Berg, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter. Vom Tode Kaiser Heinrichs V. bis zum Ende Interregnum, sv. 1, Darmstadt 1976, s. 419–420; K. Nass, Zur Cronica Saxonum und verwandten Braunschweiger Werken, „Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters“ 49, 1993, s. 557–558; idem, Geschichtsschreibung am Hofe Heinrichs des Löwen, w: Die Welfen und ihr Braunschweiger Hof im hohen Mittelalter, wyd. B. Schneidmüller, Wiesbaden 1995, s. 134–136. 171 Datace setavení brunšvické kolekce historiografických děl do let 1292–1296 plyne ze skutečnosti, že je zde reflektováno genealogie Welfů, Askánců a Wettinů pouze do roku 1292 a v seznamu halbertadských biskupů není překročen rok 1296. Dále viz L. Reitinger, Brunšvické svědectví o historiografii 13. století, v tisku. 172 O těchto pramenech naposledy L. Reitinger, Psal tzv. Kanovník vyšehradský opravdu na Vyšehradě?, s. 635–668; M. Bláhová, Druhé pokračování Kosmovo, „Sborník historický“ 21, 1974, s. 5–39; eadem, Pokračovatelé Kosmovi, w: Pokračovatelé Kosmovi, wyd. Z. Fiala, Praha 1974, s. 192–224, konkrétně s. 203–214; ibid., s. 75–190. 173 Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, s. 39; M. Bláhová, Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, w: Královský Vyšehrad, sv. 2: Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, Praha 2001, s. 22–23. 174 Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, s. 38. 175 Ibid., s. 39. 176 Ibid., s. 40. 282 Lukáš Reitinger o pohřbení krále Vladislava II. ve strahovském klášteře roku 1174177, smrti a pohřbu vdovy po Přemyslu Otakarovi I. královny Konstancie roku 1241 na Moravě,178 o zajetí pražského biskupa Mikuláše králem Václavem I. během povstání jeho syna Přemysla v letech 1248–1249179 a o pohřbení krále Václava I. v pražském klášteře Na Františku.180 Ve zprávách o přemyslovských nevěstách k letům 1246 a 1252 se rovněž nachází podrobnější detaily, než uvádí Druhé Kosmovo pokračování. Totéž se týká i dalších záznamů.181 Zmíněné relace z brunšvického excerptu sice chybějí v dochovaných verzích Kosmovy kroniky a jeho dvojího pokračování, jejich ohlas však nalezneme v českých historiografických dílech z doby Karla IV.182 Tudíž je zřejmé, že prvním zhromažditelem a zapisovatelem těchto odjinud neznámých zpráv nejspíše nemohl být v letech 1292–1296 teprve vzpomínaný kompilátor z brunšvické kapituly sv. Blažeje. Ten měl naopak pro svůj excerpt Cronica Boemorum mnohem spíše k dispozici jakousi dodnes nedochovanou rozšířenou verzi kroniky Kosmy a jeho pokračovatelů, která obsahovala podrobnější zprávy a dodatky. V brunšvickém excerptu Kroniky Čechů nechybějí již zmíněná Kosmova témata, která poukazují na podřízenost Polska. Objevují se zde však zcela nové motivy, které rovněž mají dokládat tytéž nároky. K relaci o rozsahu říše moravského krále Svatopluka byl navíc dodán detail, jak jeho moci bylo rovněž podřízeno Polsko, jež v původní verzy Kosmova spisu výslovně uvedeno nebylo („Eodem anno Zuatopluk rex Moravie, qui sibi Boemiam et Poloniam usque ad Oderam fluvium et versus Ungariam terras usque ad flumen Groti subiugarat“).183 Začlenění Polska do Svatoplukových zemí se pak ještě opakuje v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína,184 avšak poprvé se tak děje zřejmě v brunšvickém excerptu z konce 13. století. Jak toto zdůraznění Svatoplukovy vlády v Polsku, za jehož mocenské nástupce byli čeští panovníci už v této době považováni, nebylo náhodné, poukazuje další popis dávných časů v brunšvickém excerptu.185 177 178 179 180 181 182 Ibid. Ibid., s. 41. Ibid. Ibid. Ibid., s. 41, 42. O tom blíže pojednává L. Reitinger, Brunšvické svědectví o české historiografii 13. století, v tisku. 183 Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, s. 38. Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 14, s. 32–33: „non solum Boemiam, verum etiam alias regiones hinc usque ad flumen Odram et inde versus Ungariam usque ad fluvium Gron subiugarat.“ 184 Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae, wyd. J. Emler, J. Gebauer, Praha 1893, Fontes rerum Bohemicarum, sv. 5, s. 15–16: „regi Morauie temporibus illis dux Boeme suberat. Eidem eciam regi suberant terre, videlicet Polonia et Rusia.“ 185 K idei českých panovníků jako dědiců království krále Svatopluka, jež jinak rozvíjejí prameny až z počátku 14. století M. Bláhová, „…kako jest koruna z Moravy vyšla…“ („Translatio Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 283 Z Kosmova podání pověsti o lucké válce zaujala na konci 13. století neznámého upravitele jeho díla zápletka, jak za časů pohanského knížete Neklana bájný lucký kníže Vlastislav ze severozápadních Čech, jenž byl posléze poražen a jeho panství bylo připojeno k držbě pražských vládců, „vystavěl hrad, který podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického“.186 Kosmova jasná lokalizace hradu na rozhraní dvou českých provincií byla v brunšvickém excerptu či v jeho přímé předloze opomenuta a hrad Vlastislav byl proměněn na slezské město Vratislav, stejně jako lucký kníže Vlastislav v knížete Vratislava. To vše jen proto, aby mohl vzniknout konstrukt, jak „za časů českého knížete Neklana, vládl v části Polska kníže Vratislav, muž bojovný, který založil město Vratislav a pojmenoval ho svým jménem“ („Tempore Neclav Boemorum ducis Polomie [sic!] parti prefuit dux Wratizlaus, vir bellicosus, qui urbem Wratizlaviam condidit et suo nomine nominavit“).187 Záměna jména luckého knížete a jeho hradu z Vlastislav na Vratislav je jistě možna a u pozdějších kronikářů k tomu opravdu docházelo. Setkáme se s tím v některých rukopisech tzv. Dalimilovy kroniky, byť v následných verších se zase mluví o Vlastislavi/Vladislavi,188 K této záměně jmen došlo i v kronice Jana Marignoly, který byl s českými reáliemi seznámen dosti povrchně,189 stejně tak Vlastislav za Vratislav zaměnil v 15. století Eneáš Silvius Piccolomini ve své České kronice.190 Avšak tito vypravěči zmíněný hrad se zkomoleným názvem Vratislav stále kladli podle Kosmova popisu do Čech, do oblasti Žatecka. Přenesení lučanského hradu Vlastislav, zkomoleného na Vratislav, do Slezska a označení Neklanova souputníka bájného regni“ ve staročeské kronice tzv. Dalimila), „Mediaevalia historica Bohemica“ 3, 1993, s. 165–175; M. Wihoda, Morava v době knížecí, s. 11–15; R. Antonín, On the Memory and Oblivion of Great Moravia in the Literary Tradition of the Bohemian Middle Ages and in the Modern Historiography, w: The Great Moravian Tradition and Memory of Great Moravia in the Medieval Central and Eastern Europe / Die Grossmährische Tradition und Gedächtnis an Grossmähren im mittelalterlichen Ostmitteleuropa, wyd. idem, Opava 2014, s. 132–136; D. Kalhous, Vrcholně středověká tradice o Velké Moravě. K instrumentalizaci historické tradice, w: Velká Morava a velkomoravská staroslověnština, wyd. M. Vepřek, Olomouc 2015, s. 90–120. 186 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, lib. I., cap. 10, s. 22–24: „Tempore ducis Neclan [– –] Et quoniam hec regio primum, longe antequam Satc urbs conita foret, est inhabitata hominibus, recte eius incole sunt a regione Luczane nuncupati. Hic prefuit dux nomine Wlaztizlav, vir bellicosus [– –]. Hic condidit urbem, quam appelavit nomine suo Wlaztizlav inter duos montes Meduze et Pripec, scilicet in confinio duarum provinciarum Belina et Lutomerici“. 187 Cronica Boemorum auct. canonico S. Blasii Brunsvicensis, s. 38. 188 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, sv. 1, wyd. J. Daňhelka et al., Praha 1988, cap. 18, s. 251–252, srov. s. 257–259. 189 Johannis de Marignola Chronicon, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 3, Praha 1882, s. 526–527. 190 Aeneae Sylvii Chronicon Bohemiae, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 7, Praha s. d., s. 85–86. 284 Lukáš Reitinger knížete Vlastislava/Vratislava za fundátora slezské metropole přineslo jinak až 16. století v podobě konstruktu Martina Kuthena ze Šprymsberka,191 od kterého tento motiv s novými úpravami přijímali další renezanční a barokní kronikáři a učenci.192 Kupodivu nabízející se přímý eponymický konstrukt, hledání zakladatele slezské Vratislavi v otci sv. Václava českém knížeti Vratislavovi I., či v prvním českém králi Vratislavovi II. se objevuje teprve v novověku (zejména u Bohuslava Balbína) a v případě prvního Přemyslovce toto spojení jako vědeckou tezi ještě hájil František Palacký.193 V každém případě už na konci 13. století bylo solitérně upraveno Kosmovo podání bájné války, která vedla k porážce luckého knížete a připojení jeho držav k panství Neklanových Čechů. Nové výklady, který akcentovaly, jak Přemyslovci poražený kníže z mýtických časů země ovládal „část Polska“ a založil slezské město Vratislav, stejně jako část Polska měl ovládat moravský Svatopluk, zjevně nemohly vzniknout bez souvislostí s tehdejší mocenskou politikou Václava II. Ta se ve stejné době na přelomu 80. a 90. let 13. století právě soustředila na vratislavské knížectví a posléze na Malopolsko. Když vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, jenž zároveň panoval v Krakovsku, dne 23. června 1290 zemřel, ve své (historiky hojně diskutované) závěti z téhož dne mimo jiné ustanovil českého krále Václava za ochránce svých dědiců.194 Václav II. však záhy využil blízkosti ke svému tchánu, římskému králi Rudolfovi I. Habsburskému, jenž vydal v Erfurtu soubor tří listin. Již 22. července 1290 Rudolf udělil Přemyslovci všechna říšská léna uvolněná smrtí Jindřicha Proba.195 V druhé listině z 25. října byl Habsburk konkrétnější a předal Václavovi vratislavské knížectví jako na římského krále spadlé léno. A třetí o den mladší listinou byla českému panovníkovi postoupena 191 Martin Kuthen ze Šprymsberka, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejich, s. l. 1539, k. C4r. 192 J. Malicki, Legendarny założyciel Wrocławia w tradycji czeskiej historiografii, w: Wielkie tematy kultury w literaturach słowiańskich, Wrocław 2003, Slavica Wratislaviensis, sv. 122, Acta Universitatis Wratislaviensis, sv. 2505, s. 31–32. 193 Ibid., s. 32, 35. Tyto konstrukce se neobjevují ani v anonymní slezské recepci kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína z konce 14. století. Zde se retrospektiva vzájemných vazeb do minulosti nanejvýš odráží ve vyprávění o třech bratrech Čechovi, který přišel do Čech, Krokovi, který založil Krakov, a Lechovi, jenž osídlil Slezsko a založil Lehnici (Lechnicz). Chronicon Anonymi, wyd. G. Dobner, w: Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita, sv. 3, Pragae 1774, s. 43. K tomuto prameni srov. M. Bláhová, Společné dějiny? Slezská redakce anonymní „české kroniky“ 15. století, w: Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300–1740, sv. A, wyd. H. Dáďová, J. Klípa, L. Stolárová, Praha 2007, s. 236–237. 194 SUB, sv. 5, s. 344–346, č. 451; dále viz T. Jurek, Testament Henryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat, St. Źr. 35, 1994, s. 79–99; idem, Plany koronacyjne Henryka Probusa, w: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego, wyd. K. Wachowski, Wrocław 2005, Wratislavia Antiqua, sv. 8, s. 25–26; B. Nowacki, Przemysł II, s. 161–163. 195 Archivum Coronae regni Bohemiae, sv. 1, wyd. V. Hrubý, Pragae 1935, s. 60–61, č. 36; SUB, sv. 5, s. 353–354, č. 460. Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 285 nejen Vratislav, ale i všechna další léna Jindřicha Proba, což bylo potvrzení nároků, které směřovaly i k jeho držbě Krakovska.196 Druhá z těchto listin dokonce vzpomíná jakousi údajnou dědickou smlouvu mezi Jindřichem Probem a Václavem. V každém případě kvůli vypjaté domací situaci spojené s povstáním Vítkovců a popravou Záviše z Falkenštejna se český král nepokusil přímou akcí Vratislavsko ovládnout a ani se ke svým nárokům na toto slezské knížectví nevrátil poté, co úspěšně roku 1291 opanoval Krakovsko.197 Nároky krále Václava II. byly tehdy dosti klopítavé a prameny připouštějí několik výkladů právní argumentace, která měla ospravedlnit tehdejší českou vládu v piastovských državách. Zbraslavská kronika klade důraz na zvolení Václava II. šlechtou krakovského knížectví, veršující a dosti fábulující kronikář Otakar Štýrský české nároky staví na dědických odkazech předcházejících piastovských knížat, a v podobném duchu se vyjadřuje se značným časovým odstupem Přibík Pulkava z Radenína.198 Vzhledem k těmto nejednoznačným nárokům se tudíž nelze divit, že asi i v tomto případě rovněž došlo na osvědčený postup a legitimizace nároků na dané území byla také hledána v dávné minulosti, jež byla za tím účelem úmyslně upravena.199 Archivum Coronae regni Bohemiae, sv. 1, s. 63–65, č. 38, 39; SUB, sv. 5, s. 365–366, č. 477, 478. Interpretaci těchto dokumentů se věnovali K. Maleczyński, Polska, Austria, Czechy a Brandenburgia w latach 1278–1290, w: Wieki średnie. Medium aevum. Prace ofiarowane Tadeuszowi Manteufflowi w 60 rocznicę urodzin, Warszawa 1962, s. 185–199; B. Nowacki, Czeskie roszczenia do korony w Polsce w latach 1290–1335, Poznań 1987, s. 29–34; P. Bar, Vratislavský vévoda, s. 781–783; R. Antonín, Zahraniční politika krále Václava II v letech 1283–1300, Brno 2009, s. 126, 151–152. 197 B. Włodarski, Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku (1250–1306), Lwów 1931, s. 121–128; A. Barciak, Czechy a ziemie południowej Polski w XIII oraz w początkach XIV wieku. Polityczno-ideologiczne problemy ekspansji czeskiej na ziemie południowej Polski, Katowice 1992, s. 116; B. Nowacki, Czeskie roszczenia, s. 41–55; R. Antonín, Zahraniční politika, s. 128–132; P. Bar, Nieudana próba opanowania księstwa wrocławskiego przez Wacława II w latach 1289–1290, w: Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów, wyd. J. Dobosz, J. Kujawiński, M. Matla-Kozłowska, Poznań 2007, s. 201–210; L. Jan, Václav II. Král na stříbrném trůnu. 1283–1305, Praha 2015, s. 118–120, 136–138; J. Žemlička, Do tří korun. Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017, s. 202–203, 208–216. 198 Petra Žitavského Kronika zbraslavská, wyd. J. Emler, w: Fontes rerum Bohemicarum, sv. 4, Praha 1884, s. 44–45. Ottokars österreichische Reimchronik, sv. 1, wyd. J. Seemüller, Hannoverae 1890, MGH Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters, sv. 5, č. 1, verše 22039–22042, s. 291; Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae, s. 175–176. Dále viz B. Nowacki, Czeskie roszczenia, s. 35–38, 52–55; A. Barciak, Czechy a ziemie południowej Polski, s. 116; T. Jurek, Polska pod władzą obcego króla. Rządy czeskie w latach 1291–1306, w: Król w Polsce XIV i XV wieku, red. A. Marco, M. Wilamowski, Kraków 2006, s. 195–196; L. Jan, Václav II., s. 145–148; J. Žemlička, Do tří korun, s. 213, 215–216. 199 Obecně k tomuto častému jevu středověké histiografie B. Guenée, Histoire el culture historique dans ľOccident médiéval, Paris 1980, s. 278, 332–350; H. Grundmann, Geschichtsschreibung im Mittelalter. Gattungen – Epochen – Eigenart, Göttingen 1965, s. 17; F.-J. Schmale, Funktion und Formen mittelalterlicher Geschichtsschreibung. Eine Einführung, Darmstadt 1985, s. 55; H.-W. Goetz, Geschichtsschreibung und Geschichtsbewusstsein im hohen Mittelalter, Berlin 1999, s. 216–217. 196 286 Lukáš Reitinger Právo na Václavovo panovnání ve Vratislavsku a v dalších polských zemích bylo tehdy v českém prostředí patrně i nalezeno už v bájných časech země. Přemyslovci jsou vyobrazeni jako dědici moci Kosmova luckého knížete Vlastislava, který byl proměněn na zakladatele slezské Vratislava a vládce části Polska. Úzkou provázanost vzpomínané pasáže brunšvického excerptu, či už jeho ztracené předlohy s polskou politikou Václava II. na přelomu 80. a 90. let 13. věku odrážejí i určité detaily. Do časů knížete Neklana není kladen nárok na opanování celého Polska, které by reflektovalo úspěšné ovládnutí všech hlavních polských zemí Václavem II. roku 1300 završené korunovací v Hnězdně, ale podprahově zdělené nároky jsou mnohem skromější. Je řeč o českých nárocích pouze na část Polska (Polomie parti) a Vratislavsko, o něž přestal Přemyslovec usilovat už na počátku 90. let 13. věku. Tedy mocenský program, který zaznívá v brunšvickém excerptu Kroniky Čechů je vlastně pro přemyslovský dvůr aktuální zejména jen v letech 1290–1291. Ať už přemyslovské nároky na Vratislavsko a část Polska byly do časů bájných knížat zasazeny jakýmsi glosátorem přímo na dvoře Václava II., či neznámý čtenář a komentátor Kosmovy kroniky působil jinde a svou aktualizací pouze vyšel vstříc těmto v českých zemích zdíleným mocenským vizím, podřízenost Polska (či jeho částí) byla opět oživenou součástí prezentace české panovnické moci. Tím na aktuálnosti opětovně získala i přemyslovská nadřazenost nad Piastovci a jejich državami, která na několika místech zaznívá v hojně opisované kronice svatovítského děkana Kosmy a jeho Prvního pokračovatele. Podbízivé vzpomínky sehrály roli také za vlády prvních Lucemburků, kteří ve stopách Václava II. rovněž nasměrovali svou mocenskou politiku do Slezska a Polska. Za vlády Karla IV. totožné tendence legitimizovat nároky jejich retrospektivním začleněním do dávné minulosti reflektujeme i u samotného panovníka. Ten ze svého titulu římského krále jednak 7. dubna 1348 konfirmoval vzpomínané privilegium císaře Fridricha I. Barbarossy z roku 1158200 a zároveň v jednom ze svých klíčových diplomů vydaných téhož dne Karel parafrázuje ze Štaufovy listiny pasáž o polském tributu. Tu doplňuje dovětkem, že se poplatnost vázala i na slezská knížata a samotný poplatek byl symbolem jejich podřízenosti (in signum subieccionis).201 Ve stejném Archivum Coronae regni Bohemiae, sv. 2, wyd. V. Hrubý, Pragae 1928, s. 41–43, č. 50. Ibid., s. 63, č. 61: „Sane licet pridem recolende memorie divus Fridricus Romanorum imperator augustus, predecessor noster, de singulari sue benignitatis munere clare recordacionis illustri Wladislao condam Boemie duci, qui regnum Boemie ante coronacionem suam regebat, et suis heredibus, Boemie regibus, censum de terra Polonie, quem antecessores eius duces Boemie a Polonia multis temporibus accipere consueverant, quemque Polonie et Slezie duces sacro imperio solvere tenebantur, prout in litteris imperatoris prefati evidenter exprimitur, liberaliter duxerit erogandum ipsi quoque duces Polonie et Slezie eundem censum illustribus progenitoribus et 200 201 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 287 novém úhlu nahlížel na polský tribut jako na doklad odvěké české svrchovanosti na Slezskem a jeho knížaty, která následně přirozeně přešla do lenní závislosti v rámci zemí Koruny české, Přibík Pulkava z Radenína. Kronikář úzce svázaný s Karlem IV. za tímto účelem výrazně přeformuloval Kosmovu větu o ustanovení polského poplatku z roku 1054: Břetislav I. prý „pronajal Vratislav a jiná města ve Slezsku a ve vratislavské diecézi vévodům polským s tou podmínkou, že budou jemu a jeho nástupcům, knížatům českým v pevných termínech k tomu ustanovených na věky platit z titulu pravého poddanství pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně.“202 Stejný význam tohoto tributu jako nájmu za Slezsko a symbolu podřízenosti opakuje Přibík Pulkava při parafrázy Kosmovy zmínky o tributu k roku 1093, přičemž je nově rovněž zdůrazněno, že se tehdejší polský kníže Vladislav Heřman k této povinnosti zavázal i za své nástupce přísahami a dokonce listinou.203 V obou Přibíkových zmínkách se výslovně opakují obraty o symbolu podřízenosti (subieccioni titulo; in signum vere subieccionis), které patrně budou přímou Pulkavovou výpujčkou ze vzpomínané listiny Karla IV. (in signum subieccionis), jež připomíná Barbarossovo privilegium. Přibík Pulkava měl ostatně k listinám korunního archivu přístup a některé z nich do svého díla zařadil. Okolnost, že až do roku 1335 si Jan Lucemburský nárokoval po Václavovi II. a Václavovi III. titul polského krále a že tehdy byla trvale ukotvena česká svrchovanost ve Slezsku, a české nároky ještě dlouho uznávala mazovská knížata,204 přiměla Přibíka Pulkavu využít i Kosmovy pasáže k roku 1086, podle kterých přiznal císař Jindřich IV. prvnímu českému králi Vratislavovi i vládu nad Polskem. Kronikář Karlova dvora opakovaně zdůraznil, jak Vratislav „tehdy podle práva držel nejen Čechy, ale i Moravu, predecessoribus nostris in signum subieccionis debite et in recognicionem sui superioris dominii rite persolverint multis temporibus retroactis.“ Srov. R. Antonín, Karel IV. a odkaz „polské“ politiky posledních Přemyslovců, „Český časopis historický“ 108, 2010, s. 34–69, zejména s. 39–42. K dalším souvislostem tehdejších Karlových konfirmací a listin viz L. Bobková, 7. 4. 1348 – Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV., Praha 2006. 202 Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae, s. 46: „Brecislaus, dux Boemie [– –], Wratislaviensem civitatem et alis civitate Slezie et diocesis Wratislaviensis ducibus Polonie sub ea condicione locavit, quod sibi et successoribus suis, [– –], in perpetuum vere subieccioni titulo, quingentas marcas argenit et triginta marchas auri annuatim persolvant, in certis terminus desuper constitutis.“ 203 Ibid., s. 62. Srov. M. Bláhová, Die Hofgeschichtsschreibung am böhmischen Herrscherhof im Mittelalter, w: Die Hofgeschichtsschreibung im mittelalterlichen Europa, wyd. R. Schieffer, J. Wenta s redakční účastí M. Giese, Toruń 2006, s. 51–73, zejména s. 65–68; eadem, Zur Fälschung und Fiktion in der offiziellen Historiographie der Zeit Karls IV., w: Fälschungen in Mittelalter, sv. 1, Hannover 1988, MGH Schriften, sv. 33, č. 11, s. 377–394. 204 L. Bobková, Společné pouto. Slezská knížata ve vztahu k Janu Lucemburskému a Karlu IV., w: Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300–1740, sv. A, wyd. H. Dáďová, J. Klípa, L. Stolárová, Praha 2007, s. 115–127; eadem, Koruna království českého za vlády Lucemburků, w: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, wyd. F. Šmahel, L. Bobková, Praha 2012, s. 124–140. 288 Lukáš Reitinger Polsko a mnoho jiných provincií“ a v Mohuči bylo císařským výnosem ustanoveno, že „Vratislavovi, i jeho nástupcům v království na věky, českým králům, jako svrchovaným pánům, byla podřízena Morava jako markrabství, dále Polsko“. K tomu autor velikášsky dodává i Rus. První český král však podle kronikáře měl především převzít země, jimž kdysi vládl moravský král Svatopluk, u kterého je rovněž opakovaně konstatováno, že panoval i v Polsku.205 Svatoplukova vláda nad Polskem není však konstruktem až doby Karla IV. a kronikáře Příbíka Pulkavy z Radenína, nýbrž už je zdůrazňována v brunšvickém excerptu a zřejmě i v jeho kronikářské předloze za časů Václava II. v 90. letech 13. století, kdy dávné – a po většinou nereálné – konstrukty českých mocenských elit o přemyslovské svrchovanosti nad serverními sousedy chytily druhý dech. Polský segment přemyslovského majestátu Tento český staletí prostupující jev reálných i nereálných vizí o podřízenosti sousední země, samozřejmě nebyl ve středověku ojedinělým. Například ještě v kompilacích uherských kronik ze 14. století zaznívají nároky na tributární svrchovanost Uhrů nad českými zeměmi, Polskem, a Rakousy, které jsou spojovány s králem Ondřejem I.206 Díky krátké vládě Boleslava Chrabrého nad Čechami a Moravou měly být v podání Galla Anonyma obě země podřízeny i Chrabrého nástupcům, přičemž tento nárok kronikář spojuje ještě se svým současníkem Boleslavem III. Křivoústým.207 Dále tento motiv rozšířil na přelomu 12. a 13. století Vincencius Kadłubek, podle kterého si Boleslav Chrabrý podřidil Pomořany, Prusy, Rus, Moravu a Čechy, přičemž tyto země zavázal poplatností vůči budoucím polským Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae, s. 54: „regnum Moravie, cui suberant Boemia, Polonia, Rusia et quam plures ducatus alii nec on naciones et terre temporibus quondam Swatopluk, ultimi regis Moravorum [– –] Wratislai, ducis Boemie, non solum Boemiam verum eciam Moraviam, Poloniam et multas alias provincias et terras olim ad regnum Moravie pertinentes pro tunc iusto titulo possidentis [– –] imperiali edicto [– –] statuitur, ut [– –] Boemia sublimetur in regnum, et sibi, regno successoribusque suis in perpetuum, regibus Bohemie, Moravia velut marchonatus nec non Polonia, Russia et alii ducatus et terre, que olim ad regnum Moravie pertinebant“. Stejný rozsah Svatoplukova království Pulkava opakuje už při líčení časů moravského krále (ibid., s. 16, 17). Srov. R. Antonín, Karel IV. a odkaz, s. 41–42. 206 Chronici Hungarici compositio saeculi XIV, cap. 88, s. 344: „Iste quidem rex Albus Andreas et Catholicus est vocatus. Tribus annis Polonos, Bohemos et Australes Hungaris suis armis fecit censuales.“ 207 Galli Anonymi Cronicae, lib. I., cap. 6, s. 16: „Numquid non ipse [tj. Boleslav Chrabrý] Morauiam et Bohemiam subiugavit et in Praga ducalem sedem obtinuit, suisque eam suffraganeis deputavit.“; ibid., lib. III. epilogus, s. 126: „Bohemenses quid tardatis colla vestra subdere, / Cum cernatis ipsum regem Bolezlauo [tj. Boleslav III. Křivoústý] cedere / Et sciatis vos non posse viribus resistere.“ 205 Polské země a originálnost piastovské monarchie jako inspirace... 289 panovníkům. Obdobné nároky rovněž vznášeli Kadłubkovi Poláci i na Uhry a Chorvatsko.208 Lze snad i konstatovat, že svrchovanost nad sousedy byla častou příkrasou identit jednotlivých (nejen) středoevropských zemí, byť mnohé tyto nároky většinou byly zcela nereálné či dávno vyhaslé, nebo se také zakládaly na zcela vykonstruovaných velikášských výkladech samotných kronikářů. V případě pražského dvora byl však vzpomínaný „polský segment“ do značné míry nedílnou součástí panovnického majestátu českých knížat a králů. Nicméně v 11. století byla tato vazba Přemyslovců na Polsko zastřešena inspirací českých panovníků v originálnosti polské monarchie v rovině samostatné církevní správy a vlastního královského majestátu, které se zvláště Břetislav I. a Vratislav II. snažili napodobit či přímo usurpovat. Pomineme-li vlivy, které do mocenských center středovýchodní Evropy přicházely z říšského prostředí, fakticky neznáme příklad takovéto inspirace originálností druhé země a příklad snahy na tuto originálnost přímo navázat jako v případě Polska a Čech v 11. století. Břetislav I. se inspiroval ve svatovojtěšské arcibiskupství v Hnězdně, jež se pokusil přenést se světcovými ostatky do Prahy. Vratislav II. navzdory letům nepřátelství patrně budoval úzkou vazbu k piastovské monarchii, jejíž polská královská hodnost a sentiment k polským králům, zejména Boleslavovi Chrabrému, patrně sloužily i jako originální legitimizační prvek majestátu prvního českého krále. Posléze však v přemyslovské panovnické reprezentaci převážil jen akcent na polskou podřízenost. Sebevědomá a v drtivé míře nereálná vize sice slábla a sílila, podle toho, zda mocenská politika českých vládců zrovna směřovala do piastovských držav či nikoliv. Její stopy jsou však zachyceny do značné míry kontinuálně až do roku 1158 a ve skromnější podobě do roku 1212, aby opětovně tyto nároky získaly na síle v 90. letech 13. století s novou mocenskou politikou Václava II. vůči piastovským zemím a aby posléze byly dále rozvíjeny za vlády Karla IV. Tyto výklady z konce 13. století a ze 14. věku kladly důraz na nároky posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků na Polsko do dávné (až bájné) minulosti. Nová interpretace měla dokazovat prvenství české vlády v některých polských zemím, čímž bylo panství a originálnost piastovské monarchie popíráno. Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum, lib. II., cap. 12, s. 41: „Quibus Selenciam, Pomoraniam, Prusiam, Rusiam, Morauiam, Bohemiam seu subiciens dicioni, suis posteris reliquit uectigales, urbem Pragensem secundariam sui sedem regni constituens. Hunos seu Vngaros, Crauacios [– –] gentem ualidam suo mancipauit imperio.“ 208 290 Lukáš Reitinger Polish territories and the originality of the Piast monarchy as an inspiration and tool of monarchical self-presentation The originality of the presentation of monarchical power of the Piast dynasty is noticeable on many levels. One of the possibilities for capturing to some extent the local specificity of the monarchical presentation of a given dynasty and state is to analyze the issues related to the interpretation of potential mutual inspiration and rivalry between neighbouring or otherwise related monarchies. In other words, one should ask oneself whether in some periods Poland had not served as a source of direct and original inspiration for the self-presentation of monarchs of neighbouring countries (in this case, the Přemyslid dynasty). In the case of the Prague court, the “Polish segment” was to a large extent an inseparable part of the Bohemian princes and kings’ monarchical power from the 11th to the 14th century. The originality of the Polish monarchy was inspiring for the Přemyslids above all in the 11th century because of its independent ecclesiastical administration and the king’s majesty, which Bretislav I and Vratislav II tried to imitate, or even to appropriate. If we ignore the influence of the emperor’s territories on the centres of power of Central and Eastern Europe, we will not be able to find examples of such an inspiring originality of another country, or of direct attempts at referring to it, as was the case in Poland and Bohemia in the 11th century. In later periods, it was the idea of Polish submission that came to dominate in the self-presentation of Přemyslid rulers.