Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany „penes nobilem Vlricum de Rozemberg“ Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Lukáš Reitinger Abstract: The study deals with clients of Sir Oldřich of Rozmberk, i.e. with minor noblemen who served Oldřich and who also got in touch with Sigismund of Luxembourg. Some started serving the Rozmberks during the Hussite wars and hoped to get political and military support from Oldřich; some ceased to serve the Rozmberk family after some time. Clients were sent to Sigismund as Rozmberk’s messengers or they accompanied Oldřich of Rozmberk to Sigismund’s court where they had a chance to win benefits and privileges for their master and for themselves. The paper also discusses losses that clients suffered in fights with Hussites and also Sigismund’s donations to Rozmberk’s clients which frequently remained unimplemented even after Hussite wars. Key words: clients of the Lord of Rozmberk, Oldřich of Rozmberk, Sigismund of Luxembourg, Hussite wars * Článek je výstupem výzkumného projektu GA15-14758S „Zikmundova strana v husitských Čechách“. 56 Byť ke vztahu Oldřicha z Rožmberka k Zikmundovi Lucemburskému a jeho straně během husitských válek disponujeme unikátním množstvím pramenů a této problematice byla ze strany historiků věnována nemalá pozornost,1 stále je zde možné vyplňovat bílá místa a určité pohledy upřesňovat. Bádání se většinou věnovalo vazbám a kontaktům samotného Oldřicha, méně již však postavení jeho klientů a úředníků k Zikmundovi Lucemburskému během husitských válek. Ti se dočkali pozornosti zejména v monumentální knize Roberta Šimůnka o správě rožmberského dominia.2 Zde bych se chtěl zejména soustředit na postavení těchto rožmberských klientů v rámci Zikmundovy strany a na jejich kontakty se samotným králem a posléze císařem, přičemž právě tyto vazby nám zároveň mohou odhalit další souvislosti mezi panovníkem a samotným Oldřichem z Rožmberka během husitských válek. Opomenout zejména nelze, že v Zikmundových listinách byli rožmberští klienti i definováni. Konkrétně v listině vydané v Řezně 11. září 1434 se o příjemcích daného dokumentu Petru Maksantovi a Václavovi ze Soběnova uvádí, že jsou „u urozeného Oldřicha z Rožmberka“, jenž je „jejich pánem“ (penes nobilem Vlricum de Rozemberg […] dominum eorum).3 Celkově se jeví, že rožmberských klientů, o nichž víme, že se stali příjemci Zikmundových listin či jinak přišli během husitských válek s panovníkem do určitého kontaktu, bylo přes jednu desítku. Konkrétně se jednalo o Matěje Višni z Větřní, jeho bratra Mikuláše Višni z Větřní, Mrakeše, z Radimovic, Mikuláše z Krchleb, Petra Maksanta, Chvala ze Chmelné, Jana ze Srlína, Václava ze Soběnova, Jana z Kozího, patrně i Václava Lechovského z Bavorova a Maternu z Ronova, krátce Zdeňka z Rožmitálu. 1 Za vše citujme Valentin Schmidt, Südböhmen während der Hussitenkriege, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 46, 1908, s. 203‒245, 326‒356; Anna Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice 2004; František Kavka, Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998. 2 Robert Šimůnek, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418‒1472, Praha 2005. Kromě drobných prosopografických prací Roberta Šimůnka, které budeme citovat níže, z posledních studií ještě uveďme Miloslav Polívka, Ulrich von Rosenberg und seine Umgebung, in: Adelige Welt und familiäre Beziehung. Aspekte der „privaten Welt“ des Adels in böhmischen, polnischen und deutschen Beispielen vom 14. bis zum 16. Jahrhundert, Potsdam 2000, s. 59‒72. 3 Archiv Český (AČ) 36, ed. Gustav Friedrich, Praha 1941, s. 357‒358; J. F. Böhmer, Regesta Imperii XI Die Urkunden Kaiser Sigismunds 1410‒1437. 1 (RI XI/1), ed. Wilhelm Altmann, Innsbruck 1896‒1897, č 10807. 57 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Ne zcela jasné postavení mezi Oldřichem z Rožmberka a Zikmundem Lucemburským zaujímal Martínek z Bavorova. Pak do této skupiny lze ještě přiřadit vlivné rožmberské úředníky Viléma z Potštejna a Buška z Rovného, u nichž se nedochovala nějaká Zikmundova listina, která by jim byla od krále určena, přesto však do kontaktu se Zikmundovým dvorem a jeho straníky v Čechách nejednou přicházeli.4 Zcela opomenout ani nelze vdovu Markétu z Žestova, která se dlouho pohybovala v rožmberském prostředí, přičemž si nechala roku 1423 svou donaci krumlovskému kostelu sv. Víta potvrdit samotným králem.5 Mnozí z těchto rožmberských klientů se pohybovali právě na rozhraní nižší šlechty a měšťanského prostředí. Například vzpomínaná vdova po rožmberském klientovi Rynartovi z Žestova z vladyckého rodu s kohoutem v erbu6 Markéta z Žestova, úzce svázána s Českým Krumlovem provdala svou jménem neznámou dceru za chvalšinského rychtáře Michaela Pichantlina a jejich syn Tomáš Pichantlin se stal ve 20. letech krumlovským měšťanem.7 Významný rožmberský úředník Bušek z Rovného, který často vystupoval v pořízení krumlovských konšelů, držel nejméně k roku 1424 jako krumlovský purkrabí v tamním městě dům,8 stejně jako svého času rožmberský úředník na Třeboni Jan z Kozího měl později domy v Soběslavi a v Třeboni.9 O rožmberském notáři na Choustníku Janu ze Srlína zase víme, že byl „chudým pacholkem“. Takto jej na počátku 40. let 15. století označil sám Oldřich z Rožmberka, který během jeho zajetí táborskými za něj odmítal zaplatit vysoké výkupné.10 V Českém Krumlově v prostších podmínkách asi dožil i významný rožmberský úředník Vilém z Potštejna. Byť pocházel z panského rodu a byl příbuzným samotných Rožmberků,11 k posledním dekádám jeho života nemáme sebemenší zprávy, že by držel nějaký majetek, a na svou spásu odkázal krumlovskému kostelu nanejvýš svého koně.12 Někteří rožmberští úředníci i z řad měšťanů byli naopak Zikmundem Lucemburským nobilitováni a byl jim udělen erb. Nového znaku či polepšení erbu se jistě za přispění Oldřicha z Rožmberka dočkal příslušník starého rožmberského klientského rodu Mikuláš Višně z Větřní,13 stějně jako zásluhou 4 Pramenné doklady jednotlivých vazeb budou citovány níže. 5 J. F. Böhmer, Regesta Imperii XI. Regesten Kaiser Sigismunds (1410–1437). Neubearbeitung nach Archiven und Bibliotheken geordnet 3. Die Urkunden und Briefe aus den Archiven und Bibliotheken Südböhmens, nach Wilhelm Altmann neubearbeitet (RI XI NB) 3, edd. Petr Elbel ‒ Přemysl Bar ‒ Stanislav Bárta ‒ Lukáš Reitinger, Wien ‒ Köln ‒ Weimar 2016, s. 139‒140, č. 80. 6 August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 3, Praha 1884, s. 257. 7 Tyto rodinné poměry zachycují Urkundenbuch der Stadt Krummau 1 (1253‒1419), edd. Valentin Schmidt, Alois Picha, Prag 1908, s. 148, č. 536; Urkundenbuch der Stadt Krummau 2 (1420‒1480), edd. Valentin Schmidt, Alois Picha, Prag 1910, s. 5–6, č. 22; s 8‒10, č. 35. 8 Konkrétně dům v dnešní Masné ulici č.p.138. Dále viz Anna KUBÍKOVÁ, Historická topografie Českého Krumlova. (1424) 1459–1654, 7. (Masná, Šatlavská), Jihočeský sborník historický 77‒78, s. 2008‒2009, s. 231–254. 9 R. ŠIMŮNEK, Správní systém, s. 426. 58 10 Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka (LOR) 2, ed. Blažena Rynešová, Praha 1932, s. 151-152, č. 196-197. K významu tohoto obratu Šimůnek, Správní systém, s. 236. 11 Vilém z Potštejna a z Lopaty vystupuje v pramenech jako „pan Lopata sestřenec pánuov z Rosenberka“ (Staří letopisové čeští, ed. František Palacký, in: Dílo Františka Palackého 2, ed. Jaroslav Charvát, Praha 1941, s. 41; Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, ed. František Šimek, František M. Bartoš, Praha 1937, s. 17). Často se předpokládá, že Vilémova blíže neznámá matka byla sestrou Oldřicha II. z Rožmberka a dcerou Jindřicha III. z Rožmberka (např. Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 257). Když však 7. února 1411 předal Jindřich III. z Rožmberka Vilémovi z Potštejna a jeho otci Heřmanovi částku 1000 kop grošů, není v kvitanční listině vůbec připomenut vztah Jindřicha III. z Rožmberka k Heřmanovi a Vilémovi jako tchána k zeti či děda k vnuku, ale naopak je jen uvedeno, že zmíněná částka připadla Heřmanovi a Vilémovi z Potštejna na základě jakéhosi testamentárního pořízení Petra a Jana z Rožmberka (pocumarum testamentalium nobis per nobiles et digne recordationis dominos Petrum et Johannem de Rosenbergh testatarum et legatarum ‒ Státní oblastní archiv Třeboň, Cizý rody sign. 107; Urkundenbuch der Stadt Krummau 1, s. 166, č. 604; Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV, 4, ed. Božena Kopičková, Pragae 1989, č. 643). Tato věta spíše ukazuje, že Vilém z Potštejna nebyl synem dcery Jindřicha III. z Rožmberka, ale spíše jeho synovcem či bratrancem a Vilémova matka asi pocházela ze starší generace rožmberského rodu. Za zmíněnými členy rodu Janem a Petrem, po nichž měli oba Potštejnové dědit, se může skrývat jen Jan I. z Rožmberka († 1389) a prelát Petr II. z Rožmberka († 1384) či předčasně zemřelý starší bratr Oldřicha II. z Rožmberka Petr III. (†1406). Ostatně, jelikož Vilém z Potštejna do aktivního dění vstupuje již roku 1411, nejpozději přišel na svět v 90. letech 14. století. Maur, Od hory Tábor, s. 29 a Šimůnek, Správní systém, s. 485, předpokládají, že matka Viléma z Potštejna byla sestrou Petra II. Jana I. a Oldřicha I. z Rožmberka. 12 Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 37‒38, č. 144; LOR 2, s. 20, č. 26; František Kavka, Strana Zikmundova v husitské revoluci, (netištěná disertační práce FF UK), Praha 1949, s. 133‒134, č. 431; Eduard Maur, Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu. K historii poutí na hory v roce 1419, Táborský archiv 11, 2002, s. 5-37, zde s. 28, 30. 13 J. F. Böhmer, Regesta Imperii 11. Die Urkunden Kaiser Sigismunds 1410‒1437. 1 (RI) XI,1, ed. Wilhelm Altmann, Innsbruck 1896‒1897, č. 8415. Na toto polepšení erbu 59 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany krumlovského pána byli nobilitováni zřejmě původně jen měšťané Petr Maksant14 a Martínek z Bavorova, pokud jej budeme k době udělení erbu k roku 1429 řadit k rožmberské klientele.15 V době husitských válek vstoupilo do rožmberských služeb i několik nových nikoliv bezvýznamných šlechticů a Zikmundových straníků. U důvodů a okolností tohoto jejich kroku můžeme hledat určitou podobnost. Do rožmberských služeb se někdy dostali na základě toho, že jejich předcházející působiště bylo dobyto husity, či že bylo v daném regionu výrazně oslabeno postavení katolické strany. To se zejména týká Mikuláše Krchlebce z Krchleb,16 kterého pojily určité vazby k Zikmundovi ještě v době před husitskými válkami. Když totiž 30. prosince 1418 vyplácel král v Pasově své dluhy u českých šlechticů, patřil k nim i „Micolasch Kirchlenetz“, za nímž se zjevně skrývá Mikuláš Krchlebec, jemuž měl římský a uherský král splatil dluh 758 uherských zlatých.17 Nelze se tudíž ani podivovat nad tím, že se na Zikmundově straně angažoval již od počátku husitských válek. Král mu již 4. března 1421 v Čáslavi zastavil kvůli dluhu 560 kop grošů „diel za obranu a zachowánie, a diel za 560 kop grošů za staré dluhy“ několik vesnic ostrovského kláštera.18 Svou vojenskou službu Mikuláš z Krchleb vykonával v oblasti Berouna před jeho dobytím Janem Žižkou 26. března a 1. dubnem 1421.19 Během bojů o Beroun utrpěl totiž Mikuláš nespecifikované ztráty, které mu král uhradil teprve roku 1423 a Krchlebec vydal panovníkovi v Budíně 24. září 1423 kvitanci o uhrazení této pohledávky.20 Zjevně právě vojenské neúspěchy při bojích o Beroun a majetkové ztráty přivedly Mikuláše z Krchleb do služeb Oldřicha z Rožmberka. K roku 1426 je doložen v úřadu rožmberského hejtmana na Třeboni, jimž se nejdříve mohl stát na přelomu let 1424/1425.21 Nejpozději roku 1429 byl purkrabím na rožmberském Choustníku22 a v letech 1431‒1435 se stal purkrabím na Oldřichem z Rožmberka získaném královském hradě Zvíkově.23 Zároveň však i z rožmberského dominia, Choustníku a Zvíkova, nepřerušil své dřívější kontakty s opěrnými body Zikmundovy strany na Berounsku, konkrétně s posádku hradu Karlštejna. Víme, že roku 1429 bylo vysláno z Karlštejna, kde byl purkrabím Zdeslav Tluksa z Buřenic, poselstvo k Mikuláši Krchlebcovi na Choustník24 a na konci roku 1431, kdy byl Krchlebec purkrabím na rožmberském hradě Zvíkov, zavítal k němu zase člen karlštenské posádky Brus z Kovářova, který zde o Vánocích zemřel.25 Stejným příkladem cesty do rožmberských služeb, k níž vedla ztráta pozic Zikmundovy strany v určité oblasti, je i případ Chvala ze Chmelné, jenž byl roku 1420 purkrabím na Vlašimi poukázal a příjemce listiny „Mikite von Wischenau“ s Mikulášem Višní z Větřní ztotožnil Robert Novotný, Sociální, institucionální a konfesionální aspekty vývoje české šlechty v pozdním středověku, Praha 2008 (dizertační práce na FF UK), s. 26. 14 Martin Kolář ‒ August Sedláček, Českomoravská heraldika. Část všeobecná, Praha 1902, s. 89, 340, Österreichisches Staatsarchiv, Abteilung Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsakten, listina č. 153.; Ivan Hlaváček a kol, Skryté edice a regesty listin a listů k dějinám husitské revoluce 1419‒1437, 1, Táborský archiv 1, 1987, s. s. 49, č. 347. 15 Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister J, fol. 27r (stará foliace 22r); RI 11, 2, ed. Wilhelm Altmann, Innsbruck 1896‒1897, č. č. 7214. 16 K jeho majetkovému zázemí August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 7, Praha 1890, s. 47; Robert Šimůnek, Rožmberská klientela 15. století 2. Mikuláš z Krchleb, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 37, 2000, s. 307‒310. 17 Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister G, fol. 48v; RI 11, 1, č. 3753. Tato listina nebyla v pojednáních citovaných v předešlé poznámce reflektována. 18 Konkrétně se jednalo o vesnice Nebřich, Miřín, Dalečice a Blasín. Zbytky register králův králův římských a českých z let 1361‒1480, ed. August Sedláček, Praha 1914, s. 162, č. 1155; AČ 1, ed. František Palacký, Praha 1840, s. 525–526, č. 174; RI 11, 2, č. 4470; F. Kavka, Strana Zikmundova, s. 132, č. 418. 19 K této události viz Václav Vladivoj Tomek, Dějepis města Prahy IV.2, Praha 1899 (druhé vydání), s. 137; Josef Vávra, Paměti královského města Berouna, Beroun 1899, s. 36‒38; Irena Benková, Miloš Garkisch, Jiří Topinka, Marie Tošnerová, Beroun, Praha 2008, s. 41‒43. 20 Archiv Národního muzea, Sbírka pergamenů Sign. Perg-A383. 21 Rudolf Tecl, Drobný doplněk do listáře roku 1420, Jihočeský sborník historický 59, 1990, s. 97‒103, zde s. 101; R. Šimůnek, Správní systém, s. 539; týž, Rožmberská klientela 2, s. 308; týž, Rožmberská klientela 15. století 4. Služebné vztahy v horizontu několika generací (z Kozího, z Kraselova, z Větřní), in: Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. České Budějovice 39, 2002, s. 130-146. zde s. 143. 22 R. Šimůnek, Správní systém, s. 527. 23 R. ŠIMŮNEK, Správní systém, s. 545. 24 Účty hradu Karlštejna z let 1423‒1424, ed. Josef Pelikán, Praha 1948, s. 129; R. Šimůnek, Rožmberská klientela 2, s. 308. 25 Kronika Bartoška z Drahonic, FRB 5, ed. Jaroslav GOLL, Praha 1893, s. 603. 60 61 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Jana z Chotěmic,26 která však byla dobyta husity roku 1424.27 Byť měl ve 20. letech určité vazby na Slezsko a tamní rytířský spolek Rüdenband,28 nakonec na přelomu 20. a 30. let vstoupil do rožmberských služeb. Zejména se v letech 1430‒143329 stal krumlovským purkrabím a patřil k vojenským hejtmanům rožmberských vojsk v bitvě u Lipan 30. května roku 1434.30 Podobný osud patrně potkal Maternu z Ronova, jenž se svými bratry Vilémem a Kryštofem držel na počátku husitských válek v zástavě Chýnov a hrad s městečkem Mladá Vožice, ke kterému v první polovině 20. let 15. století nejednou směřovala nedaleká táborská vojska, stejně jako z této bašty Zikmundovy strany byly vedeny výpady proti kališníkům.31 Roku 1420 však utrpěl Materna z Ronova se svými bratry škody nejen ze strany táboritů, ale i rožmberského úředníka na Choustníku Víta ze Rzavého, jehož lidé olupovali ronovské povozy na cestách, na což si Materna roku 1420 stěžoval u samotného Oldřicha z Rožmberka. Otázkou však zůstává, zda celý spor a stížnost náleží do doby, kdy před přelomem jara a léta roku 1420 ještě Oldřich nepříslušel k Zikmundově straně, či do doby po jeho odklonu od kalicha.32 Staré křivdy však byly zapomenuty roku 1425. Když v říjnových dnech tohoto roku táborité obléhali Mladou Vožici, považoval král Zikmund uhájení hradu Materny z Ronova za klíčové a 12. října mu napsal list vybízející k uhájení Vožice, přičemž mu nereálně sliboval vojenskou podporu. Královo psaní bylo odesláno téhož dne jako králův list pro Oldřicha z Rožmberka. Jeví se tedy pravděpodobné, že byl Maternovi zaslán po rožmberském poslu a patrně k Maternovi z Ronova ani nedošel, neboť do několika dnů po odeslání listu byla Vožice stejně ztracena a samotný dopis nakonec skončil v rožmberském archivu.33 Po pětinedělním obléhání byla krátce před 17. říjnem 1425 Mladá Vožice táboritům vydána. Dva hejtmané se vzdali do zajetí a ostatní byli propuštěni, zatímco byl hrad pobořen.34 K následné době víme, že Materna z Ronova působil v Českých Budějovicích, kde 18. listopadu 1427 uzavřel společně s purkrmistrem, konšeli a budějovickou obcí příměří s Janem Smilem Smilem z Křemže.35 O půl roku dříve je jako budějovický hejtman doložen Oldřich z Rožmberka36 a Maternova účast na následném příměří je vysvětlována tím, že krumlovský pán byl svého hejtmanského úřadu zbaven jeho post byl následně předán Ronovskému.37 Materna ale není v příměří vůbec nazýván budějovickým hejtmanem. Především však k následnému roku, když Materna a Kryštof z Ronova nominálně prezentovali 30. března 1428 faráře v tábority dobyté 26 Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum 2, ed. Joseph Emler, Pragae 1872, s. 178. 27 Robert Šimůnek, Rožmberská klientela 15. století 6. Purkrabí, válečník, diplomat a člen společnosti Rüdenband - Chval z Chmelné, in: Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 42, 2005, s. 202-213, zde s. 204. 28 R. Šimůnek, Rožmberská klientela 6, s. 204-206, 213. 29 R. Šimůnek, Správní systém, s. 514. 30 Kronika Bartoška z Drahonic, FRB 5, s. 614. 31 Dále viz Josef Pekař, Žižka a jeho doba 1‒4, Praha 1992, (3 vydání), díl 3, s. 37; Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí 2. Tábor chudiny venkovské a městské, Praha 1955, s. 136‒138; František Šmahel, Husitská revoluce 3. Kronika válečných let, Praha 1996, s. 34‒35, 135. Další boje táboritů s Maternou z Ronova a jeho mladovožickou posádkou připomínají Popravčí kniha pánů z Rožmberka, ed. Adolf Kalný, Třeboň 1993, s. 78; Staří letopisové čeští, ed. F. Palacký, s. 74; Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, s. 49. Král Zikmund 17. října 1422 vystavil pro Maternu z Ronova a zřejmě jeho vožického klienta Mrakeše z Noskova dlužní listinu „za službu a za škody“ na 1100 kop grošů (AČ 1, s. 497; RI XI.1, č. 5357). 32 LOR 1, ed. Blažena Rynešová, Praha 1929, s. 31, č. 45; SOA Třeboň, Cizí rody Třeboň, Sign. II. z Ronova alias Kříženecký, Březanova genealogie z 31. června 1611) fol 2v. K Rožmberkovu tehdejšímu obratu Robert Novotný, „Sloup království“ v počátcích 62 v počátcích revoluce. Oldřich z Rožmberka 1417‒1420, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy, ed. Robert Novotný, Petr Šámal, Praha 2011, s. 60‒72. 33 AČ 1, s. 23, č. 23; RI XI NB 3, s. 163‒164, č. 107. 34 Kronika Bartoška z Drahonic, FRB 5, s. 236; Staří letopisové čeští, ed. František Palacký, s. 74; Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, s. 49; Chronicon Trebonense, in: Geschichtschreiber der husitischen Bewegung 1, ed. Konstantin Höfler, Wien 1856, s. 55; August Sedláček, Minulost města Mladá Vožice v Táborsku, Praha 1870, s. 20‒21. J. Pekař, Žižka a jeho doba 4, s. 169, pozn. 279; F. ŠMAHEL, Husitská revoluce 3, s. 374, pozn. 326. Vzhledem k tomu, že není zcela jisté, zda se Materna v časech obléhání nacházel přímo na Vožici, není ani samozřejmý předpoklad Augusta Sedláčka, Hrady, zámky a tvrze království českého 4, Praha 1885, s. 231, že byl tábority velkoryse propuštěn ze zajetí. 35 Státní oblastní archiv Třeboň, Historica Třeboň, Sign. 241e; Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl 1 Originální listin, svazek 1/1, 1378‒1471, red. František Beneš, Karel Beránek, Praha 1974, s. 152, č. 583. 36 LOR 1, s. 91, č. 136. 37 Zdeněk Šimeček, České Budějovice v husitském období (Přehled událostí a problémů), Jihočeský sborník historický 34, s. 14‒30, zde s. 23, pozn. 44. 63 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Vožici, je samotná instalace svěřena krumlovskému faráři38 a v následné době, roku 1432, pobýval patrně další Maternův bratr Krištof z Ronova na krumlovském dvoře. Konkrétně víme, že doprovázel Oldřicha z Rožmberka do Vídně.39 Z těchto souvislostí a tehdejších úzkých vazeb Maternovy rodiny k pánovi z Růže vyvozuje Přemysl Bar závěr, že Materna z Ronova roku 1427 v Českých Budějovicích nejspíše držitele tamního hejtmanského úřadu Oldřicha z Rožmberka pouze zastupoval.40 Materna a budějovičtí uzavírají příměří s Janem Smilem z Křemže ostatně jen měsíc poté, co se Smilem uzavřel příměří sám krumlovský pán41 a k následným letům není hejtmanský úřad v Budějovicích vůbec připomínán až do let 1432‒1434, kdy je tento post spojen s Pešíkem z Bělé, o němž rovněž víme, že byl právě rožmberským úředníkem.42 Přemyslem Barem nabízený výklad, jak po ztrátě svého vožického hradu odešel mezi lety 1425‒1427 Materna z Ronova se svými bratry na dvůr Oldřich z Rožmberka a vstoupil do jeho služeb, by tehdy rozhodně nebyl žádnou výjimkou, jak dokládají vzpomenuté příklady Chvala ze Chmelné a Mikuláše z Krchleb. Někteří rožmberští klienti zároveň po husitských válkách ze služeb jihočeského magnáta naopak vystoupili. Příkladem je zkušený Oldřichův posel, který nejednou cestoval ke králi Zikmundovi, Mrakeš z Radimovic.43 Naposledy je v Rožmberkových službách doložen 31. března 1432.44 Byť Mrakeš ještě žil nejméně následujících 23 let,45 v rožmberských službách již jej nezastihneme. Nezvyklým příkladem je Zdeněk z Rožmitálu, jenž rožmberské prostředí opustil ještě během husitských válek. Tento šlechtic byl nejméně od roku 1422 purkrabím na hradě Zbirohu.46 Ustanovení Zdeňka z Rožmitálu purkrabím na hradu Zbiroh ze strany Oldřicha z Rožmberka jistě nebylo jen pověřením jednoho ze svých klientů správou hradu. Zdeněk v době předcházející ani v době následné nepatřil k rožmberské klientele a ani k Oldřichovým úředníkům. Důvod tohoto kroku nejspíše byl ve faktu, že bylo v tehdejší době bezpečnější od ostatních rožmberských držav odlehlý zbirožský hrad svěřit do správy sousedního šlechtice, držitele rožmitálského panství Zdeňka. O určité specifičnosti tohoto stavu svědčí i listina, kterou 18. října 1424 na Českém Krumlově stvrdili Vilém z Potštejna a Mikuláš Zajíc z Valdeka. V té Zdeněk z Rožmitálu přijal od Oldřicha z Rožmberka v doživotní užívání část tamních rožmberských držav tvrz Strašice na Rokycansku s příslušenstvím, která má být po jeho skonu navrácena Rožmberkům.47 Patrně šlo o kompenzaci za Rožmitálovy náklady spojené s obranou Zbiroha. Zdeněk z Rožmitálu v letech 1425 a 1427 opakovaně užívá predikát „seděním na Zbiroze“,48 byl zde však pouze purkrabím. Ostatně v konfirmačních knihách je jako držitel patronátního práva na 38 Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidoecesim. Liber octavus, nonus et decimus ab anno 1421 usque ad annum 1436 (LC VIII‑X), ed. Josef EMLER, Pragae 1889, s. 138. 39 Ve Vídni 4. ledna 1432 potvrdil Krištof z Ronova rožmberskému úředníkovi Mikulášovi z Čestic svůj dluh 3000 kop pražských grošů, který zapsal na panství Mladá Vožice, což svou pečetí stvrdili Oldřich z Rožmberka, Jan Švihovský z Riesenberka a další rožmberský úředník Matěj Višně z Větřní (SOA Tr. Cizí rody II, z Čestic 1; LOR I, s. 135, č. 199). 40 Přemysl Bar, Neznámá falza listin Zikmunda Lucemburského a falzátorská činnost Oldřicha II. z Rožmberka, Studia mediaevalia Bohemiae 6, 2014, s. 69-113, zde s. 91‒92. 41 LOR 1, s. 96‒97, č. 140. 42 Z. Šimeček, České Budějovice, s. 23. Údaje o hejtmanství Pešíka z Bělé na rožmberské Třeboni shromáždil R. ŠIMŮNEK, Správní systém, s. 541. 64 43 Mrakeš byl nejen poslem, ale rovněž byl příjemcem panovníkových listin. LOR 1, s. 65‒66, č. 92, s. 77‒78, č. 115, s. 141‒142, č. 205; Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum regalium (1421‒1437), ed. Vojtěch Jaromír Nováček, Věstník královské české společnosti nauk, Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 1903, s. 7, č. 5, s. 17‒18, č. 20; RI XI NB 3, s. 149‒151, č. 95, s. 165‒166, č. 109 44 LOR 1, s. 144, č. 208. 45 Naposledy je Mrakeš z Radimovic zmíněn 1. října 1454. AČ 36, s. 297‒298, pozn. 6. 46 R. ŠIMŮNEK, Správní systém, s. 544, počátek purkrabského úřadu Zdeňka z Rožmitálu na Zbiroze spojuje až s rokem 1424, ovšem o jeho působení na tomto hradě již v létě roku 1422 vypovídá LOR 1, s. 47‒48, č. 67. K samotné osobnosti Zdeňka z Rožmitálu srov. August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 11, Praha 1897, s. 194‒195; F. Kavka, Strana Zikmundova, s. 46, 137, č. 463; Simona KOTLAROVÁ, Páni z Rožmitálu, České Budějovice 2008, s. 19‒22, 122. 47 LOR 1, s. 67‒68, č. 96. 48 AČ 3, ed. František Palacký, Praha 1844, s. 254, č. 35, s. 264‒267, č. 39. 65 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany zbirožském panství k roku 1424 uváděn Oldřich z Rožmberka49 a v soupisu katolických hradů z roku 1427 je jako držitel Zbiroha označen stále Oldřich.50 Někdy na přelomu 20. a 30. let však Oldřich z Rožmberka Zbiroh Zdeňkovi z Rožmitálu odebere a mezi červnem a říjnem roku 1431 jej odevzdá Kunatu Kaplíři ze Sulevic, se kterým jej vyměnil se souhlasem krále Zikmunda za zastavený královský hrad Zvíkov.51 Zdá se, že Zdeněk z Rožmitálu tehdy přišel i o rožmberskou tvrz Strašice. Tu měl držet do konce svého života,52 tedy se zpět Rožmberkům měla navrátit krátce po roce 1454, kdy Zdeněk z Rožmitálu zemřel.53 Jenže Strašice se staly součástí zbirožského panství, které roku 1431 získal od Rožmberků za Zvíkov Kunat Kaplíř ze Sulevic a které posléze někdy mezi roky 1434‒1450 přešlo na Hanuše z Kolovrat.54 Za Hanušovy správy (před polovinou 15. století) byla součástí zbirožského panství právě tvrz Strašice.55 Nejeví se tudíž pravděpodobné, že by Strašice byly až do smrti Zdeňka z Rožmitálu po roce 1454 v jeho držení a pak se navrátily Rožmberkům, jak ustanovuje smlouva z roku 1424, ale spíše mu Strašice byly roku 1431 Oldřichem z Rožmberka odejmuty a připojeny ke ‒ Kunatu Kaplířovi předanému ‒ panství Zbiroh, se kterým nadále strašická tvrz sdílela stejný osud a následně přešla do držby Kolovratů. Důvodem zmíněného odebrání hradu Zbiroh a doživotně propůjčené tvrze Strašice zřejmě bylo i ochlazení vztahů a následný konflikt mezi Oldřichem z Rožmberka a Zdeňkem z Rožmitálu. Prvním nepřímým dokladem vzájmeného odcizení už zřejmě je, že 19. října 1429 vystupují v dohodě o vzájemném setkání Jana Smila z Křemže a Oldřicha z Rožmberka „rukojmí za svrchupsaného Jana Smila“. Ti se po případném nesplnění dojednaných podmínek zavazali „postaviti se osobně v vězenie a v moc pana Oldřicha z Rožmberkého na jeho hrad na Crumlov do veliké jizby“, přičemž k těmto šlechticům náležel Zdeněk z Rožmitálů.56 Pokud tedy už roku 1429 vystupoval Rožmitál jako Smilův rukojmí, který se zavazal dostavit se do Oldřichova zajetí, jeví se pravděpodobné, že tehdy již nebyl purkrabím na rožmberském hradu Zbiroh a nespravoval jej až do roku 1431, jak uvažoval Robert Šimůnek.57 Ostatně naposledy se zbirožský hrad ve Zdeňkově predikátu objevuje k roku 1427.58 Nejpozději do této doby klade Jaroslav Polách59 navázání úzkých vazeb mezi Zdeňkem a Janem Smilem z Křemže. Ostatně již roku 1426 zprostředkoval příměří mezi Janem Smilem z Křemže a Oldřichem z Rožmberka Zdeňkův bratr Jan z Rožmitálu na Blatné.60 Někdy v této době se stala Smilovou manželkou Anna z Rožmitálu, patrně Zdeňkova sestra či dcera.61 O samotné příčině následného konfliktu mezi krumlovským pánem a jeho bývalým purkrabím na Zbiroze Zdeňkem z Rožmitálu fakticky nic nevíme. Jediné, co je jisté, že Zdeněk spolupečetil 18. prosince 1434 na Českém Krumlově s Chvalem ze Chmelné, Matějem Višní z Větřní a Markvardem z Bukšvic listinu, v níž vyznává, že je vězněm Oldřicha z Rožmberka, a slibuje, že se po svém tehdejším propuštění dostaví na Krumlov, Helfenburk, Zvíkov, nebo na Třeboň „a to u velicě jistbě“ 49 LC VIII-X, s. 73. 50 Verzeichniss der böhmischen Royalisten (c. Sommer, 1427), in: König Sigmund und die Reichskriege gegen Hussiten 2, ed. Friedrich von Bezold, München 1875, s. 164. 51 K okolnostem výměny zastaveného královského hradu Zvíkova za Rožmberkovi zastavený královský hrad Zbiroh a k dataci této směny R. Šimůnek, Správní systém, s. 545; P. Bar, Neznámá falza, s. 80–82; Lukáš Reitinger, Hrad Zvíkov v časech husitské revoluce aneb o zástavě hradu, který nesměl být zastaven, v tisku. 52 LOR 1, s. 67‒68, č. 96. 53 K jeho životním datům Simona KOTLAROVÁ, Několik nejasností kolem prvních generací pánů z Rožmitálu, Podbrdsko 15, 2008, s. 203‒209, zde s. 206‒207. 54 August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 6, Praha 1889, s. 240‒241. Roku 1434 jsou jako držitelé Zbiroha doloženi ještě Kaplíři ze Sulevic a Václav Hájek z Hodětína (LC VIII-X, s. 231, 238) a k roku 1450 je datována smrt následného majitele Hanuše z Kolovrat. 55 Reliquiae tabularum terrae 2, s. 375. 66 56 Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 18, č. 62; LOR 1, s. 109, č. 161. Zdeněk z Rožmitálu následujícího dne samotnou listinu o uzavření příměří mezi Oldřichem z Rožmberka a Janem Smilem z Křemže rovněž spečetil (LOR 1, s. 109, č. 162). 57 R. Šimůnek, Správní systém, s. 544. 58 AČ 3, s. 264, č. 39. 59 Jaroslav Polách, Jan Smil z Křemže. Život táborského hejtmana a loupeživého rytíře, České Budějovice 2011, s. 38. 60 LOR 1, s. 88‒89, č. 133. 61 Jelikož její a Smilovi synové Přibík a Jiřík z Křemže vystupují samostatně již roku 1443 a 1444, je nutné sňatek Anny z Rožmitálu s Janem Smilem klást nejpozději k přelomu 20. a 30. let 15. století. Přibík a Jiřík z Křemže označují za své rodiče Jana Smila a Annu z Rožmitálu, která tedy nemohla být Smilovou druhou manželkou, jíž by si vzal teprve později. Srov. LOR 3, s. 1, č. 1. 67 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany do moci Oldřicha a jeho úředníků, jakmile mu Rožmberk dá vědět čtyři týdny napřed. Zároveň se zavazuje, že nebude urážet své věznitele a usilovat o útěk.62 Z časů působení Zdeňka z Rožmitálu v úřadu rožmberského purkrabího na hradě Zbiroh je rovněž zajímavé, že tehdy udržoval úzké styky s posádkou hradu Karlštejna. Krátce před 26. červencem 1422 odeslal Zdeněk ze Zbirohu na Český Krumlov posla se zprávou, že obleženému hradu Karlštejnu pod velením purkrabího Zdeslava Tluksy z Buřenic se vede velmi těžce, byla jim otrávena voda a žádá o Zikmundovu pomoc. Krumlovští purkrabí Vilém z Potštejna a Bušek z Rovného tuto zprávu s dalšími informacemi obratem odeslali Oldřichovi z Rožmberka, který se tehdy nacházel na královském dvoře v Norimberku, a žádali jej, aby u krále Zikmunda požádal o co nejrychlejší podporu.63 Zikmund sice i kvůli této Zdeňkem z Rožmitálu a Oldřichem z Rožmberka zprostředkované žádosti svolal křížovou výpravu, nezdařilo se ovšem shromáždit vojsko a obránci Karlštejna museli uzavřít příměří.64 Ovšem vazby Zdeňka z Rožmitálu ke Karlštejnu rozhodně nezmizely a do svého farního kostela v Rožmitále v létě roku 1424 dosadil jako duchovního správce kostela kanovníka královské kaple na Karlštejně Blažka, který byl knězem Rožmitálova chrámu následujících deset let.65 Případem sui generis je také Martínek z Bavorova. Sice máme dochovaný jeho jeden list krumlovskému pánu z roku 1432, ve kterém si Martínek ztěžuje, jak mu Oldřichův člověk Mrakeš z Radimovic chodí za ženou,66 otázkou však je, zda je zcela opodstatněné Martínka jednoznačně počítat k rožmberské klientele, kam bývá často řazen. O jeho určitých vazbách ke krumlovskému pánu na jednu stranu nelze pochybovat. Nobilitační listina pro Martínka z Bavorova byla králem vydána v Bratislavě 17. dubna 1429,67 tedy pouhý týden po jednáních Zikmunda s Prokopem Holým a husitskou stranou, při kterém českou katolickou šlechtu mimo jiné zastupoval i Oldřich z Rožmberka68 Rozhodně tudíž nelze vylučovat, že v případě Martínkovy nobilitační listiny se mohl role přímluvce zhostit přítomný Oldřich z Rožmberka. Ostatně stejně jako roku 1429 během svých opakovaných cest na Zikmundův dvůr pán z Růže zprostředkoval vydání dvou listin z 26. června 1429 pro své klienty Matěje Višni z Větřní a Václava ze Soběnova.69 O těchto vazbách zejména vypovídá už vzpomínaný list Martínka z Bavorova Oldřichovi z Rožmerka odeslaný 25. února 1432 z Piacenzy, ve kterém jej Martínek informuje mimo jiné o tom, že jednal s králem Zikmundem o blíže nespecifikované věci, o které mu Oldřich psal v nedochovaném listu. Martínek dále uvádí, že král Zikmund jej poslal „k purkabiem a kázal mi jim povědieti o jednom kusu, ale o druhém nic; kterýž to leží nad Sedlčany, ten jim kázal jmenovati.“. Byť bližší souvislosti k této zprávě neznáme, lze předpokládat, že Martínek byl krátce před vydáním tohoto listu či poté možná vyslán Zikmundem do Čech k blíže nespecifikovaným purkrabím. Ve zmíněném psaní Martínek dále ujišťuje Oldřicha, že má v králi Zikmundovi milostivého pána. Martínek zde rovněž odpovídá na Rožmberkův dotaz z nedochovaného listu, zda se někdo protivil blíže nespecifikované záležitosti, o čemž Martínek uvádí, že o nikom neví, a pokud by se někdo protivil, nabádá Oldřicha, ať na to nedbá. Rovněž jej informuje, že se král zaradoval nad pozitivními zprávami Rožmberkova poselstva,70 V samotném oslovení adresáta na zadní 62 LOR 1, s.174‒175, č. 251. Nelze rozhodnout, zda s neznámými okolnostmi tohoto sporu nějak nesouvisela dnes nečitelná listina z 5. 9. 1432, kterou zpečetili Zdeňkův bratr Jan z Rožmitálu na Blatné a rožmberský purkrabí na Zvíkově Mikuláš z Krchleb a Jan Předborův z Radešína, jehož rovněž pojila určitá vazba k Oldřichovi z Rožmberka. Archiv hlavního města Prahy, Listiny pap.- V 199; Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526.1/1, edd. František Beneš, - Karel Beránek, Praha 1974, s. 179, č. 697. 63 LOR 1, s. 47‒48, č. 67: „Takéť jest posel se Zbiroha přišel a právě ode pána Zdeňka, že by Carlštajnským velmi těžko bylo a že by jim i voda byla skažena; a tak pravil, nebude-li rychlého od krále rettunku, tehdyť sě nebudú motci brániti dále. Protož bylo by dobře, by sě KMt k tomu spěšně ráčil pro dobré lidi přičiniti.“ 64 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce 3, s. 128‒130; Petr ČORNEJ, Velké dějiny zemí Koruny české 5, 1402-1437, Praha 2000, s. 317. 65 LC VIII-X, s. 75, 83, 234. 68 66 LOR 1, s. 141‒142, č. 205. 67 RI 11, 2, č. 7214; v celém znění Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister J, fol. 27r (stará foliace 22r). 68 Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges 1, ed. Franz Palacký, Prag 1873, s. 22‒25, č. 574; F. Šmahel, Husitská revoluce 3, s. 210-213. 69 Sigismundi litterae donationum, s. 27–28, č. 33; RI XI NB 3, s. 179‒180, č. 122. 70 Zmínka se zjevně týká listu z 31. ledna 1432, který mimo jiné informuje o nezdařených výpravách táboritů a sirotků do Rakous a Uher (LOR 1, s. 136‒138, č. 200). 69 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany straně zmíněného listu a na počátku dopisu směřuje Martínek své psaní „pánu Oldřichovi z Rozenberka pánu mému milostivému“, což však spíše bude jen zdvořilostní formule, neboť jeho působení v rožmberském dominiu či jeho jiná služebnost k Oldřichovi již doložena není. Ani ze samotného listu neplyne, že by písemný kontakt mezi oběma stranami byl zcela pravidelný a Martínek z Bavorova byl pouhým Oldřichovým emisarem na Zikmundově dvoře a vykonavatelem jeho vůle. Martínek sice prý rozmlouval s králem o věcech, o nichž mu Oldřich psal, ale o Rožmberkových poselstvech k Zikmundovi v listu mluví jako třetí pozorovatel a naopak zastupuje i zájmy krále Zikmunda a vybízí Oldřicha, aby panovníkovi podával nové zprávy a naopak pouze nabízí Oldřichovi svou podporu a případné informování.71 Tedy roku 1432 nebyl Martínek z Bavorova Rožmberkovým pouhým zmocněncem na Zikmundově dvoře, vykonávajícím Oldřichovu vůli, ale spíše dobrým příležitostným kontaktem, který se občas mohl ujmout zprostředkovatelské role. O faktu, že loajalita Martínka z Bavorova spíše náležela králi než Oldřichovi z Rožmberka, zejména vypovídají i další souvislosti. Martínek se zjevně účastnil Zikmundovy římské jízdy, k 25. únoru 1432 je doložen jeho pobyt na panovnickém dvoře v Piacenze a zamýšlel jako králův posel na určitou dobu odjet do Čech.72 Ať už tato mise ve službách krále byla realizovaná či nikoliv, následně se (po návratu) opět objevuje u Lucemburkova dvora v Itálii. Konkrétně jej zastihneme během panovníkova pobytu v Římě a při této příležitosti je označen za Zikmundova familiáře.73 V následné době vystupuje výhradně jen jako posel samotného císaře, či případně jeho nástupce krále Albrechta II. V létě roku 1435 odeslal Zikmund Martínka z Bavorova společně s Grotkem a Mikulášem Březinkou jako emisary k polskému králi Vladislavovi III. ohledně jednání mezi polským panovníkem a řádem německých rytířů.74 Dále jej císař pověřil ve Stoličný Bělehradě 29.‒30. leden 1436 vedle ostatních emisarů poselstvem k litevskému velkoknížeti Švitrigailovi v záležitosti jednání velkoknížete, řádu německých rytířů a polského krále Vladislava III.75 V květnu téhož roku zase cestoval Martínek z Bavorova jako císařův posel k pomořansko-štětínskému vévodovi Bohuslavovi.76 Zikmundův nástupce král Albrecht II. pověřil v Praze 10. července 1438 Martínka z Bavorova poselstvem k velmistrovi německého řádu Pavlu z Rusdorfu a jednotlivým stavům v Prusku,77 v lednu roku 1439 byl Albrechtem odeslán tentokrát k litevskému velkoknížeti Zikmundovi.78 Mnohonásobně více je tedy doložena ve 30. letech 15. století provázanost Martínka z Bavorova se Zikmundovým a Albrechtovým dvorem než s Oldřichem z Rožmberka. K tomu se přidávají pochybnosti, zda opravdu jeho predikát „Bavorov“ se váže k jihočeské lokalitě tohoto jména. V července roku 1433 byl totiž během svého pobytu v Římě označen římskou kurií za rytíře z olomoucké diecéze a papež Evžen IV. mu potvrdil a udělil právo prezentace a odpustky ke kapli Zvěstování Panně Marii za hradbami města Opavy, kterou Martínek u Opavy postavil.79 Oprávněná je tedy i úvaha, zda jeho predikát „z Bavorova“ se namísto jihočeské lokality spíše neváže k Bavorovu v opavském vévodství, dnešní Baborów v Polsku. Nabízené identifikaci by mohl nasvědčovat i fakt, že další uživatel tohoto predikátu klerik Václav Mikulášův z Bavorova, jenž byl husity oloupen o svůj majetek a 11. července roku 1430 žádal kurii o nějakou 71 LOR 1, s. 141‒142, č. 205: „Také milý pane, neopúsčej JMti (tzn. Zikmunda) poselstvím svým i jinými běhy, což těch zvieš; […] A prosím Tmti (tj. Oldřich), rač na mě laskav býti, neb v čem bych se hodil a mohl poslúžiti, žeť to chci, rád učiniti, ať se na mě obrátí, neb v čem by mohl posloužit a což budu vědět, dám věděti (…).“ 72 LOR 1, s. 141‒142, č. 5. 73 Das Repertorium Germanicum V/1, 3. Verzeichnis der in den Registern und Kameralakten Eugens IV. vorkommenden Personen, Kirchen und Orte des Deutschen Reiches, seiner Diözesen und Territorien 1431 – 1447, ed. Hermann Diener, Brigide Schwarz, Christoph Schöner, Tübingen 2004, s. 1127, č. 6533. 70 74 Tuto Martínkovu misi připomíná Zikmundův list z 29. srpna 1435 (RI 11, 2, č. 11174). 75 RI 11, 2, č. 11274, 11277, 11278, 11279. 76 RI 11, 2, č. 11331. 77 J. F. Böhmer, Regesta Imperii XI Die Urkunden König Albrechts II. 1438‒1439 1 (RI 12), ed. Günther Hödl, Wien 1975, č. 291, 292, 293. 78 RI 12, č. 362. Nejpozději v létě tohoto roku byl Martínek z Bavorova opět na králově dvoře v Uhrách a teprve nyní se za své služby dostal odměnu v podobě přidělení určitého majetku. Ve vojenském ležení u Kisdi na řece Tise, 23. srpna 1439 mu král udělil lénem hrad Pušberk a Poleň na Klatovsku jako odúmrť po Reinvaldovi a Svojšemu z Ústupenic. Reálně však Martínek tento majetek nikdy nezískal (AČ 3, s. 522; AČ 36, s. 432‒434, č. 402; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 9, Praha 1893, s. 43). 79 Das Repertorium Germanicum V/1, 3, s. 1127, č. 6533. 71 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany církevní prebendu, také pocházel z olomoucké diecéze.80 Zda byl Martínkovým příbuzným, zůstává otázkou, stejně jako možné příbuzenství Václava Lechovského z Bavorova, který se ‒ rovněž jako Martínek z Bavorova ‒ účastnil Zikmundovy italské cesty a panovník mu po své císařské korunovaci udělil v Římě 7. června 1433 erb.81 Ať se Martínkův predikát váže k Bavorovu v jižních Čechách či na Opavsku, pokud jej pojila nějaká služebnost k Oldřichovi z Rožmberka, k roku 1432 lze nanejvýše uvažovat o definici „sluha dvou pánů“, přičemž v následné době zjevně již pouze působil v Zikmundových a Albrechtových diplomatických službách a byl využíván na mise směřující do Polska, na Litvu, do Pomořan, či k představitelům řádu německých rytířů. Příležitostným a krátkodobým bylo zřejmě i působení v rožmberských službách dalšího Zikmundova straníka Jana Předborova z Radešína. Ten stejně jako jeho otec Předbor z Radešína a jeho bratr Pešík z Radešína působil na hradě Karlštejně,82 ovšem roku 1432 přišel do blíže neznámého kontaktu s rožmberským purkrabím na Zvíkově Mikulášem z Krchleb.83 Tyto kontakty snad byly předstupněm jediného doloženého působení Jana Předborova z Radešína ve službách Oldřicha z Rožmberka. V bitvě u Lipan 30. května 1434 totiž velel vedle Chvala ze Chmelné a Mikuláše z Krchleb rožmberským vojskům. Ve vyprávění Bartoška z Drahonic jsou však za Rožmberkovy hejtmany označeni jen první dva, zatímco Jan Předborův je k nim jen připojen.84 Jak vskutku jeho působení v Oldřichových službách bylo krátkodobé, ne-li přímo příležitostné v souvislosti se samotnou bitvou u Lipan, může odrážet i fakt, že další doklady o jeho působení v rožmberských službách chybějí. U listin nejvýznamějších Oldřichových klientů nelze přehlédnout, že Zikmund jim vydával listiny buď v době, kdy na panovníkově dvoře pobýval samotný Oldřich z Rožmberka, či v době, kdy příslušní klienti byli Rožmberkem vysláni k Zikmundovi, který současně vydal listinu pro příslušného rožmberského klienta a zároveň pro samotného Oldřicha. V létě roku 1423 pobýval Mrakeš z Radimovic patrně společně s dalším rožmberským klientem Janem z Kozího v Uhrách, přinejmenším kolem 17. července ve Zvolenu, kde jim Zikmund povolil majetkový spolek se sirotky po Oldřichovi z Klažar, kteří dosud byli v opatrovnictví Zachaře Žestovce ze Světví.85 Je ovšem otázkou, zda v blízkosti panovníka Mrakeš (případně i s Janem z Kozího) nepobýval již od jara, kdy je v Zikmundově blízkosti k 15. květnu 1423 doložen i Oldřich z Rožmberka, který se tehdy v Košicích stal referentem královy listiny pro Alberta z Chotěnova.86 V listině, kterou vydal král Zikmund pro rožmberského úředníka Jana ze Srlína v Budíně 1. září 1426, je jako relátor listiny označen přímo Oldřich z Rožmberka.87 Rožmberkovu tehdejší přítomnost na královském dvoře ostatně připomíná i Zikmundův list krumlovskému pánovi z 23. října 1426, v němž je vzpomenuta Rožmberkova nedávná 80 Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia 7. Acta Martini V. 2, ed. Jaroslav Eršil, Praha 1998 s. 812, č. 2185. Klerik s tímto predikátem je v olomoucké diecézi již ostatně doložen k roku 1408, konkrétně veřejný notář Kříž, syn Těška z Bavorova (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae 14, ed. Berthold Bretholz, Brünn 1903, s. 5, č. 8). 81 RI 11, č. 9483; Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister K, fol. 12r (stará foliace 3r); M. Kolář ‒ A. Sedláček, Českomoravská heraldika 1, s. 89; I. Hlaváček, Skryté edice 1, s. 47, č. 320. Argumentem pro jihočeský původ predikátu „z Bavorova“, ovšem zase je fakt, že téhož dne (7. června 1433) odeslal císař Zikmund list Oldřichovi z Rožmberka ohledně zboží Týnce nad Vltavou (LOR 1, s. 154‒155, č. 228; RI XI NB 3, s. 221‒222). Nelze tedy vyloučit, že Václav Lechovský z Bavorova byl součástí rožmberského poselstva k císařovu dvoru. Pro přiřazení predikátu Martínka z Bavorova do oblasti jižních Čech by také mohly svědčit skutečnosti, že v jeho nobilitační listině od krále Zikmunda ze 17. dubna 1429 je pouze řeč o zásluhách a autoritě Svaté říše římské a Koruny českého království a není zde zmíněno moravské markrabství, Opavsko, případně Slezsko. RI 11, 2, č. 7214; v celém znění Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister J, fol. 27r (stará foliace 22r). 82 Přídavek Kroniky Bartoška z Drahonic, FRB 5, ed. Jaroslav Goll, Praha 1893, s. 626; Účty hradu Karlštejna z let 1423‒1424, (ed.) Josef Pelikán, Praha 1948, s. 19. Sám Zikmund Lucemburský kompenzoval Janovi Předborovu z Radešína ztráty, které utrpěl při obraně Karlštejna (AČ 3, s. 572, č. 758; RI 11 NB 3, s. 317‒318, č. 231). K problematickému rozčlenění jednotlivých pramenných zpráv, zda se týkají Předbora z Radešína či jeho synů Jana Předborova z Radešína či Petříka z Radešína Petr Elbel ‒ Stanislav Bárta ‒ David Kalhous ‒ Lukáš Reitinger ‒ Ondřej Schmidt ‒ Ondřej Vodička, Zikmundova strana v Čechách, v tisku. 72 83 Známo je, že 5. září 1432 spečetili Jan Předborův z Radešína, Jan z Rožmitálu a rožmberský purkrabí na Zvíkově Mikuláš z Krchleb dnes již bohužel nečitelnou listinu. Archiv města Prahy, Listiny pap.- V 199; Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526.1/1, s. 179, č. 697. 84 Kronika Bartoška z Drahonic, FRB 5, s. 614: „Ex parte vero domini Ulrici de Roznberk dominus Nicolaus miles dictus Krchlebecz, Chwal de Chmleny, capitanei ipsius, Janko Prziedborii cum gentibus dicti domini Ulrici de Rosenberg.“ 85 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 17‒18, č. 20. 86 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 15, č. 16. 87 RI 11 NB 3, s. 173, č. 118. 73 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany návštěva.88 O tři roky později, 26. července 1429, vystavil král Zikmund v Bratislavě pro Matěje z Větřní listinu,89 jejímž druhým příjemcem byl zároveň i další rožmberský klient Václav ze Soběnova, který téhož dne od panovníka obdržel ještě jedno privilegium.90 Lze předpokládat, že oba klienti tehdy pobývali v Bratislavě na Zikmundově dvoře, kde je k dubnu roku 1429 a k době nedlouho poté, 13. srpnu a patrně 2. září 1429, doložen i pobyt samotného Oldřicha z Rožmberka91 Stejně tak nobilitační listina pro Martínka z Bavorova byla vydána v Bratislavě 17. dubna 1429,92 pouhý týden po vzpomínaném doloženém pobytu Oldřicha u krále Zikmunda.93 Tedy Oldřichovi z Rožmberka by bylo možné přičíst určitou zprostředkovatelskou roli i při vydání listiny pro Martínka z Bavorova. Na královském dvoře v Norimberku byl Oldřich z Rožmberka 3. dubna 1431 rovněž referentem Zikmundovy listiny pro bratra jeho vlivného úředníka Matěje Višně z Větřní, konkrétně Mikuláše Višně z Větřní (Mikite de Wyssnow), kterému byl privilegiem polepšen znak.94 Pokud je spojení Václava Lechovského z Bavorova s Oldřichem z Rožmberka oprávněné, vystavil mu císař Zikmund 7. června 1433 v Římě erbovní listinu,95 ve stejný den, kdy panovník jihočeskému magnátovi napsal list.96 Tudíž se jeví, že jinak neznámý právě povýšený šlechtic mohl být členem rožmberského poselstva, jak už bylo připomenuto. Když Oldřich z Rožmberka pobýval 11. září 1434 v Řezně,97 doprovázel jej i Petr Maksant, kterého zde 11. září císař Zikmund nobilitoval a udělil mu erb.98 Jedním z důvodů této nobilitace patrně bylo udělení odúmrti po Vilému z Proseče, kterou Zikmund téhož dne odevzdal Petru Maksantovi a Václavovi ze Soběnova.99 Téhož dne 11. září 1434 udělil císař Zikmund v Řezně i listinu dalšímu rožmberskému klientovi Chvalovi ze Chmelné, i zde lze tedy hlavní přímluvu připsat zejména jeho krumlovskému pánovi. Některé listiny pro Oldřichovy klienty zároveň zcela nově dokládají v jiných pramenech nereflektované tehdejší kontakty mezi rožmberským a panovníkovým dvorem. Že Zikmund přistoupil mnohdy k vydání listiny pro členy Rožmberkovy mise k Lucemburkovi, ostatně prozrazuje i fakt, že panovník, jak jsme ukázali, vydal několikrát jednu listinu současně pro dva příjemce, z nichž oba právě byli Oldřichovými klienty. Jako byla Zikmundova listina z 17. července 1423 pro Jana z Kozího a Mrakeše z Radimovic,100 či králův dokument z 26. července 1429 pro Václava ze Soběnova a Matěje Višni z Větřní,101 nebo listina z 11. září 1434 pro Petra Maksanta a opět pro Václava ze Soběnova. Určitou vypovídající hodnotu má i fakt, že osvědčený Rožmberkův posel Mrakeš z Radimovic pobýval u Zikmunda na konci roku 1421, kdy 21. prosince obdržel od krále v Kutné Hoře listinu.102 Zjevně tehdy pobýval ‒ stejně jako později ‒ Mrakeš z Radimovic u královského dvora jako posel Oldřicha z Rožmberka. Zvláštní ovšem je, že s touto dobou pobytu Oldřichova posla u Zikmunda v Kutné Hoře či ve vojenském ležení před městskými hradbami jsou spojena i čtyři rožmberská falza Zikmundových listin, které se hlásí k 21. prosinci 1421 a k 31. prosinci 1421.103 88 LOR 1, s. 85, č. 127: „Divíme se tomu, že jsi (tzn. Oldřich z Rožmberka) nám od té doby, jakož jsi nás odjel, žádné noviny z Čech nepsal ani nezkázal.“ 89 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 27–28, č. 33. 90 RI XI NB 3, s. 177‒178, č. 122. 91 Lehns- und Besizutzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstenthümer im Mittelalter 2, edd. C. Grünhagen, D. Markgraf, Leipzig 1883, s. 146, č. 27; LOR 1, s. 107‒108, č. 158; Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren 1419‒1439. 2. von den Jahren 1429‒1436, ed. Franz Palacký, Praha 1873, s. 22‒25, č. 574; F. Šmahel, Husitská revoluce 3, s. 210‒213 92 Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister J, fol. 27r (stará foliace 22r); RI XI, č. 7214. 93 LOR 1, s. 173‒174, č. 250. 94 RI 11, 2, č. 8415. 95 RI 11, 2, č. 9483. Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Reichsregister RR K, fol. 12r (stará foliace 3r.) Listina byla do říšských register zanesena jen v podobě stručného regestu bez popisu samotného erbu. Srov rovněž M. Kolář – A. Sedláček, Českomoravská heraldika 1, s. 89; I. Hlaváček, Skryté edice 1, s. 47, č. 320. 96 LOR 1, s. 154‒155, č. 228; RI XI NB 3, s. 221‒222, č. 160. 74 97 LOR 1, s. 173, č. 249, 250. 98 Österreichisches Staatsarchiv, Abteilung Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsakten, listina č. 153. 99 AČ 36, s. 357‒358/ RI XI, 2, č. 10807. V pojednáních o Petru Maxantovi není tato listina reflektována. 100 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 36–37, č. 47. 101 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 27–28, č. 33. 102 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 7, č. 5. 103 LOR 1, s. 256‒257, č. 365, s. 259, č. 368, s. 257, č. 366, s. 258, č. 367; RI 11 NB 75 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Vzhledem k tehdejší skutečné přítomnosti rožmberského posla Mrakeše z Radimovic u panovníkova dvora se jeví pravděpodobné, že datace těchto falz vychází z nějakého skutečného Zikmundova dokumentu pro Oldřicha z Rožmberka, či z faktu, že nějaké z těchto falz by mohlo být částečně či zcela pravé. Zde zejména přichází v úvahu údajně podvržená listina z 31. prosince 1421, v níž král Zikmund slibuje Oldřichovi úplnou náhradu všech ztrát.104 U této listiny totiž nejsou argumenty dokládající její falešnost dosti průkazné. Konkrétně zejména Blažena Rynešová argumentuje tím, že se listina dochovala pouze ve vidimátu, v němž jsou inzerovány jiné Oldřichovy podvrhy. Jenže do příslušného vidimátu z roku 1454 byla zařazena i listina pravá.105 Tedy předpoklad, že pokud je ve vidimátu jedna z několika inzerovaných listin falzem, jsou všechna ostatní potvrzovaná privilegia podvržená, v Oldřichově falzátorské dílně neplatil. Samotný inzert sporné listiny nanejvýš není opsán celý, chybí koroborace a obrat „notum facimus“, což však nelze brát jako doklad podvrhu, nanejvýš ledabylého opisu, který spíše může odrážet fakt, že při vyhotovení vidimátu pravých a falešných listin roku 1454 nebyla tomuto dokumentu přikládána patřičná pozornost. Proti případné falešnosti mluví i okolnost, že držbu ničeho konkrétního (dluhu, důchodu či statku) údajná Zikmundova listina vystavená Oldřichovi nepotvrzuje, je tedy otázkou, zda by pro Rožmberka mělo smysl vytvářet tento případný podvrh. Jeví se tudíž možné, že se jedná o listinu pravou, kterou Zikmund vydal během pobytu Oldřichova zmocněnce Mrakeše z Radimovic na jeho dvoře, kdy i tomuto rožmberskému klientovi vystavil listinu. Dochovaný opis listiny pro Oldřicha v podobě vidimátu nanejvýš může postrádat určité pasáže, například výši dluhu, který by nekorespondoval s Rožmberkovými falzy. V každém případě se jeví, že cesta Mrakeše z Radimovic ke králi Zikmundovi ke Kutné Hoře v závěru roku 1421 přinesla vydání jakési nám už kompletně neznámé listiny pro jeho pána Oldřicha z Rožmberka. Z mapování činnosti rožmberských klientů v době husitských válek například rovněž plyne, že zjevně nejvýznamnější Oldřichův úředník Matěj Višně z Větřní se zejména specializoval na zajištění Rožmberkových kontaktů s Podunajím a pojili jej blízké, ne-li příbuzenské vztahy k Hansu z Rohrbachu, purkabímu na Greitschensteinu a dvornímu maršálkovi rakouského vévody Albrechta V.106 Když po jednání husitů se Zikmundem v Bratislavě ve dnech 4.‒9. dubna 1429, kterého se účastnil i Oldřich z Rožmberka,107 proběhlo ve dnech po 23. května 1429 v pražském Karolinu za účasti husitů a Zikmundových pěti poslů jednání, zprávu o jeho výsledcích odeslal někdy po konci května roku 1429 Matěj Višně Jiřímu (Jörgovi) Pottenbrunnerovi a právě Hansi z Rohrbachu, dvořanu rakouského vévody Albrechta V. Konkrétně jim zaslal německý překlad sněmovního zápisu a odpověď Zikmundovi. Husitská strana se tehdy zavázala obeslat budoucí (basilejský) koncil a uzavřít s králem příměří. Rakouského příbuzného a přítele Matěje Višně z Větřní především mohly zajímat body týkající se vévody Albrechta a jeho zemí Rakous a Moravy.108 Na přelomu let 1431 a 1432 zase pobýval Matěj Višně s Oldřichem ve Vídni. Konkrétně na konci listopadu roku 1431 vyrazil Oldřich z Rožmberka v doprovodu Matěje Višně z Českého Krumlova do Vídně,109 kde byli hoštěni rakouským vévodou Albrechtem V.110 3, s. 318‒324, č. 233‒236. Posledním přehodnocení falz Oldřicha z Rožmberka podal P. Bar, Neznámá falza, s. 69‒113. 104 Za falešnou tuto listinu považují LOR 1, s. 259, č. 368; Karel Maráz, K problematice padělání pečetí na sklonku středověku. Sfragistický příspěvek k falzům Oldřicha II. z Rožmberka, Sborník archivních prací 48, 1998, s. 49‒103, zde s. 93‒94; RI 11 NB 3, s. 321, č. 234. Mezi podvrhy privilegum naopak nekladli Valentin Schmidt, Die Fälschung von Kaiser- und Königsurkunden durch Ulrich von Rosenberg, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 32, 1894, s. 317‒337; tamtéž 33, 1895, s. 181‒202, zejména s. 187‒190; František Mareš, Padělané diplomy rožmberské, Český časopis historický 1, 1895, s. 371‒384; Zbytky register, s. 165, č. 1184. 105 LOR 1, s. 51, č. 71; RI 11, NB 3, s. 128‒129, č. 67. 76 106 Matěj oslovuje Hanse z Rohrbachu ve svém listu z roku 1429 jako švagra, otázkou ovšem je, zda je zde míněno jejich příbuzenství či se pouze jedná o zdvořilostní oslovení. D. Kaltenbrunner, in: Oesterreichische Zeitschrift für Geschichts- und Staatskunde 82, 1836, s. 328. 107 F. Šmahel, Husitská revoluce 3, s. 210‒213. 108 D. Kaltenbrunner, Oesterreichische Zeitschrift, s. 328; Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 17, č. 59; srov. František Michálek Bartoš, Husitská revoluce 2. Vláda bratrstev a její pád 1426‒1437, Praha 1966 (České dějiny 2/8), s. 51‒52. 109 Zde jsou oba doloženi 4. ledna 1432. LOR 1, s. 135, č. 1 99 110 Tehdejší pobyt vévody Albrechta V. ve Vídni dokládá Eduard Maria Fürst von LICHNOWSKI, Geschichte des Hauses Habsburg 5. Vom Regierungsantritt Herzog Albrecht des Vierten bis zum Tode König Albrecht des Zweiten, Wien, 1841, s. 267, 269, 270, č. 3054, 3068, 3072, 3088. 77 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Zároveň tehdy ve Vídni dlel i vzpomínaný příbuzný (?) Matěje Višně z Větřní, Albrechtův dvorní maršálek a purkrabí na Greitschensteinu Hans z Rohrbachu, kterého Matěj dříve informoval o zmíněných jednáních mezi Zikmundem a husity. 111 Na podzim roku 1433 Matěj doprovázel Oldřicha z Rožmberka do jihoněmeckých oblastí, především do Innsbrucku, kde byli hosty rakouského vévody a tyrolského hraběte Fridricha.112 Právě z Innsbrucku poslal Rožmberk Matěje z Větřní zpět „domů“ (nacher haus), do českých držav, což dokládá Oldřichův list z 23. října proboštovi třeboňské kanonie s Matějovým pověřením.113 Jako důvod tohoto Matějova návratu Rožmberk označuje „naše věci“ (unserer sachen wegen), k nimž zřejmě náleželo i uzavření či případně prodloužení několika příměří. Oldřichův zástupce záhy vstoupil v jednání s hejtmanem sirotčích vojsk Čapkem ze Sán, jenž u Plzně 22. prosince 1434 sepsal pověřovací list pro posla Mauru z Novosedel, který měl Čapka zastupovat v jednání s Matějem z Větřní a krumlovským purkrabím Ctiborem ze Zásmuk,114 přičemž samotné příměří bylo uzavřeno o dva dny později.115 Matěj a purkrabí Ctibor ze Zásmuk zastupovali Oldřicha z Rožmberka i při uzavření příměří s hejtmanem táborských vojsk Zikmundem z Vranova na Českém Krumlově 28. září 1434.116 Nejvlivnější úředníci Oldřicha z Rožmberka nedoprovázeli pouze svého pána na cestách, ale samozřejmě za jeho nepřítomnosti i spravovali rodové dominium. O tom zvláště vypovídá již vzpomínaný list odeslaný 26. července 1422, z Českého Krumlova tamním purkrabím Buzkem z Rovného a Vilémem z Potštejna Oldřichovi z Rožmberka ke královskému dvoru v Norimberku o složité situaci v Čechách, přičemž žádali neodkladnou vojenskou pomoc zejména pro karlštejnskou posádku.117 Zajímavým jevem u Oldřichových klientů za husitských válek zejména bylo, do jaké míry jejich vztahy kopírovaly vztahy samotného rožmberského pána. Msta příznivců kalicha se samozřejmě nejednou obrátila proti Oldřichovým lidem. Nejvíce bit byl zřejmě purkrabí na Českém Krumlově a na Třeboni Bušek z Rovného. Někdy roku 1422 prachatičtí za pomoci Rúsa z Ostré Hory vypálili a vyrabovali Kladenské Rovné s Buškovým dvorem, o čemž už 24. listopadu 1422 vypovídal podle Rožmberské popravčí knihy Vaněk Kovář ze Smědče a 11. března 1423 Míka, kovář z Vlhav a Křehant ze Chmelné, Janek Červený, Borovec z Boletic a 26. září 1423 Palčka z Ktišky. Palčkova matka Káča dokonce prý na Buška z Rovného v Prachaticích žalovala a vybízela k vypálení jeho statků, což by mohlo naznačovat, že se jednalo o určitou mstu za dřívější činy Buška z Rovného. O dalších detailech tohoto přepadu může vypovídat i výpověď Michala Spila, podle kterého nad Chvalšinami na purkrabího Buška a rožmberského purkrabího na Helfenburce Hrúzu z Vlhav118 čekala dvacetičlenná skupina pod vedením jistého Jíry z Březovíka. Tehdy se je možná pokoušeli zajmout, přičemž jim bavorovský masář Jan měl donést „že Hróza jel z hradu“. Otázkou zůstává, zda byl míněn Český Krumlov či Helfenburk, v každém případě zmíněné Chvalšinsko, kde bylo zamýšleno přepadení, se nachází na cestě mezi těmito dvěmi správními celky. Poté ještě Michal Spila rovněž i vypovídal o vypálení majetků Buška z Rovného119 Případné nepřátelství vůči krumlovskému pánovi Oldřichovi se na jeho klienty přenášelo i v rámci Zikmundovy strany. Bušek z Rovného byl tehdy zrazen svým služebníkem Mouřenínem, který jej okrádal. Ten se 13. února 1423 před Buškem na mučidlech přiznal, že měl svému pánovi mimo jiné vzít 48 kop grošů a 10 zlatých a vydat je Ondřeji, písaři Pipera z Budějovic120 S Českými Budějovicemi byla tehdy spojena lapkovská skupina, která se o svůj lup dělila s tamním hejtmanem Lipoldem Krajířem z Krájku.121 Odnášení lupu z Buškova příbytku v Českém Krumlově 111 E. LICHNOWSKI, Geschichte des Hauses Habsburg 5, s. 270, č. 3088. 112 LOR 1, s. 162‒163, č. 236. 113 LOR 1, s. 163, č. 237. 114 Státní oblastní archiv Třeboň, sign. č. 336; AČ 3, s. 508, č. 306; Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 25, č. 99. 115 AČ 3, s. 509, č. 307; LOR 1, s. 164, č. 239. 116 Státní oblastní archiv Třeboň, Historica Třeboň, sign. 341; AČ 3, s. 509, č. 308; LOR 1, s. 164–165, č. 240. 117 LOR 1, s. 47‒48, č. 67. 78 118 Jako helfenburský purkrabí doložen přinejmenším k roku 1421. K němu srov. R. Šimůnek, Správní systém, s. 380, 523. 119 Popravčí kniha pánův z Rožmberka, ed. František Mareš, Praha 1878, s. 27, 29, 33‒34, 36, 40. 120 Popravčí kniha, s. 47. 121 Popravčí kniha pánův z Rožmberka, s. 33. K tomu srov. Z. Šimeček, České 79 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany do Českých Budějovic mohlo i souviset s tehdejším nepřátelstvím mezi hejtmanem Krajířem a Oldřichem z Rožmberka, které se dotýkalo i klientů Oldřicha z Rožmberka.122 Střet byl provázen i tím, že klient Oldřicha z Rožmberka Příbík z Mladějovic „Krajířovi k ruce pána svýho zodjímal vsi Ponědraž, Nákeř, Děvčice, Dubenec“, jak nás s odstupem dvou století informoval historiograf a kronikář Václav Březan.123 Nelze se tudíž divit, že si Oldřich z Rožmberka ve svém listu z listu z 29. prosince 1422 Reinprechtovi z Wallsee stěžoval na to, že Lipold Krajíř z Krájku napadl jeho rytíře (meiner ritter), možná právě Přibíka z Mladějovic124 Bez možného vlivu na postavení a majetky rožmberské klientely zřejmě ani nezůstalo vyostření vztahů mezi Oldřichem a Zikmundem v letech 1436‒1437.125 Nápadné totiž je, že, když po otevření dvorských desek zejména roku 1437 začaly být projednávány odúmrti, tak až na jednu výjimku všechny Zikmundovy donace určené Oldřichovým klientům většinou hned na podzim roku 1437 nebyly na dvorském soudu uznány a víceméně všechny panovníkovy donace rožmberským úředníkům se fakticky proměnily v niveč. Ze srovnávaného materiálu vyvstává závěr, že s takovýmto neúspěchem ve skutečném nabytí panovníkem přiznaných odúmrtních donací se v případě jižních Čech asi již nesetkáváme. Neúspěšní byli rožmberští klienti, i když stáli v opačné pozici a naopak si nárokovali odúmrť přiznanou někomu jinému. Král Zikmund vydal v Levoči 8. dubna 1423 listinu pro pozdějšího rožmberského purkrabího na Českém Krumlově Chvala ze Chmelné, v níž mu potvrdil právo ke vsi Libomyšl, která jako odúmrť na krále spadla úmrtím Stacha z Doubku.126 Předání samozřejmě nebylo v době husitských válek realizováno, neboť k roku 1427 víme, že tyto majetky držel druhý choť vdovy po Stachovi z Doubku Markéty, Habart z Vraného a totéž platilo i v následujících letech.127 Když byla po otevření dvorských desek 11. června 1437 provolána tato odúmrť v Berouně, reální držitelé vesnice Libomyšl Habard z Vraného a jeho manželka bránili svůj nárok proti králi a Chval ze Chmelné se o Zikmundem přiznanou odúmrť začal bezvýsledně hlasil až 22. července 1439, stejně jako později syn Vikéř roku 1454.128 Bez reálného naplnění zůstala i další odměna pro rožmberského purkrabího. Čtyři měsíce po účasti Chvala ze Chmelné v bitvě u Lipan mu císař Zikmund 11. září 1434 v Řezně přiznal nárok na odúmrť po smrti Jana Olešáka, tvrz Zdebuzeves.129 Samotnou tvrz však podle Olešákova testamentárního ustanovení z 26 září 1433 převzala jeho choť Dorota. Byť se Chval ze Chmelné spojil s jejím příbuzným Janem Bebtou z Nesper, se kterým kolem 28. února 1437 uzavřel majetkový spolek, a po provolání odúmrti 19. dubna se Jan Bepta z Nesper odvolal, Dorota bez překážek mezitím Zdebudeves prodala, a Chval ze Chmelné na základně Zikmundovy donační listiny opět reálně nic nezískal a jeho syn Vikéř se svých nároků složitě domáhal ještě v 50. letech 15. století.130 Podle všeho zcela imaginární byla i další Zikmundova donace rožmberským klientům, dar ročního platu o výši 4 kop a 1 kopy ve Světlíku a v Klení, který na krále spadl na základě odúmrtí po Elišce z Klení. Tuto odúmrť v podobě dávky udělil panovník 29. července 1429 Budějovice, s. 25. 122 K tomuto sporu naposledy Lukáš Reitinger, Lipold Krajíř z Krájku mezi Oldřichem z Rožmberka, králem Zikmundem a vévodou Albrechtem v počátcích husitské revoluce (1417‒1423), v tisku. 123 Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana, ed. Anna Kubíková, České Budějovice 2005, s. 37. K této zprávě srov. A. Sedláček, Hrady 7, s. 172‒173; Eduard Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru ‒ vojenští velitelé táborů před založením Tábora, Táborský archiv 10, 200‒2001, s. 25‒71, zde s. 49‒50; L. Reitinger, Lipold Krajíř z Krájku, v tisku. K samotnému Přibíkovi z Mladějovic a spoluúčasti rožmberských klientů na konfliktech svých pánů R. Šimůnek, Správní systém, s. 365. 124 LOR 2, ed. Blažena Rynešová, Praha 1932, s. 20, č. 27: „Als vor eur freuntschaft der wolgeborn herr Johanns grave ze Schaumburg ze Lyncz mit mir verlassen het, mit Lewpolten Kreyger in fryd und gemach ze sten, unz wir miteinander verhort wurden, tun ich euer freuntschaft ze wissen, daz der Kreiger syder der tag ain neyleich meiner ritter ainen hat angriffen und beschedigt“. Editorka Blažena Rynešová tento list nepřesvědčivě spojila s rokem 1438. K nové dataci tohoto listu k 29. prosinci 1422 a dalším souvislostem viz L. Reitinger, Lipold Krajíř z Krájku, v tisku. 125 V. Schmidt, Südböhmen, s. 348‒356; A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s. 77‒80. 80 126 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 13–14, č. 14. 127 A. Sedláček, Hrady 6, s. 215. 128 AČ 36, s. 233‒235, č. 32. 129 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 36–37, č. 47. 130 Reliquiae tabularum terrae 2, s. 154; Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum 1, ed. Joseph Emler, Pragae 1870, s. 107‒108; AČ 36, s. 269‒700, č. 33; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 15, Praha 1927, s. 88; R. Šimůnek, Rožmberská klientela 6, s. 208‒209. 81 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany v Bratislavě Matěji z Větřní a Václavovi ze Soběnova.131 Po otevření dvorských desk Matěj Višně z Větřní před deskovými úředníky řekl, že v těchto vsích Světlík a Klení poplatky po Elišce spadlé na císaře nejsou a proto 12. října 1437 dosvědčil, že svou polovinu nároků předal Petrovi řečenému Kačice z Jetřichovic (Dietrzichowicz) a jeho manželce Elišce.132 Křenovic.137 Jelikož Zikmund provolal odúmrť po Kateřině z Křenovic, byť žil její syn Kunáš z Machovic, vyvstává zde otázka, zda král zahájil odúmrtní řízení, protože skutečně došlo k dané právní situaci, či pouze účelově tento právní nástroj využil k tomu, aby svým spojencům nominálně přiděloval statky svých odpůrců. Bez valného úspěchu byli rožmberští klienti po husitských válkách, i když stáli v opačné pozici a naopak byla provolána odúmrť na statky, na které jim příslušel určitý starší nárok. Jakmile zemřela vdova po Beneši z Paběnic, její věnný statek v Radimovicích spadl jako odúmrť na císaře Zikmunda a 15. listopadu 1437 byl v Benešově provolán. K tomuto statku měl nárok Mrakeš z Radimovic stejně jako další případní uchazeči. Dříve než se však stihli o svůj nárok přihlásit, císař Zikmund, byť mu zbýval necelý poslední měsíc života a již pomalu nastoupil svou poslední cestu do Znojma, daroval tento statek Bohuslavovi z Košína a za tím účelem vyslal ke dvorským deskám jako zvláštního posla komisaře, Viléma ze Žlutic, který byl v této záležitosti od císaře speciálně pověřen (ab ipso imperatore specialiter delegatus), jak uvádí noticka na okraji zápisu ve dvorských deskách.138 Teprve roku 1438 a v 50. letech 15. století mohli vznášet případní dědici včetně Mrakeše z Radimovic své dědické nároky.139 Specifickým příkladem téhož je rožmberský úředník Jan z Kozího. V době husitských válek byl vztah Jana z Kozího k Táboru především formován faktem, že jeho sídlo Kozí Hrádek se nacházelo v těsné blízkosti samotného Hradiště hory Tábor. Je zjevné, že Jan o toto své sídlo před táborskými hradbami roku 1420 či krátce poté přišel a lokalita zcela podlehla moci Dalším případem je Zikmundova vzpomínaná listina vydaná v Řezně 11. září 1434, ve které císař udělil rožmberským klientům Václavovi ze Soběnova a Petrovi Maksantovi za jejich dřívější a budoucí službu na krále spadlou odúmrť po Vilémovi, synu Mikuláše z Proseče, konkrétně roční plat ve výši pěti hřiven pražských grošů v Proseči (u Humpolce) a v Mlýnech (u Choustníka) s opuštěným dvorem a příslušenstvím, vše v hodnotě 70 kop grošů.133 Tato odúmrť byla provolána po otevření dvorských desk 24. října 1437 ve Vožici. Svatomír z Heřmanic zastupující Václava z Drunče a jeho ženu Annu se proti nárokům českých králů na odúmrť 7. června roku 1438 odvolal a spor se táhl až do roku 1454, kdy byla držba těchto statků Václavovi z Drunče a jeho dědicům potvrzena.134 Tedy i tato Zikmundova odměna pro Rožmberkovy klienty se rozplynula. Obdobným způsobem se Václav ze Soběnova jako majitel neprosadil ve dvou odúmrtích, které mu Zikmund přiznal roku 1429. Král mu v Bratislavě 26. červenec 1429 daroval za dosavadní a budoucí službu všechna práva Kateřiny, vdovy po Buškovi z Machovic, k jejímu věnu v Křenovicích, které spadly po Kateřinině smrti jako odúmrť na českého panovníka.135 Jakmile byla 19. října roku 1437 odúmrť provolána po otevření dvorských desk, Kunáš z Machovic, syn původní držitelky Kateřiny s odůvodněním, že s matkou uzavřel spolek (chlebila gest), se proti nárokům přiznaným Zikmundem Václavovi ze Soběnova postavil. K prvnímu jednání o tomto sporu došlo ještě 21. prosince 1437136 a v následné době rodina Kunáše z Machovic svůj nárok obhájila a zůstala v držbě 131 132 133 134 135 č. 122. 136 82 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 27–28, č. 33. AČ 36, s. 477‒478, č. 46. AČ 36, s. 357‒358; RI XI, 2, č. 10807. AČ 36, s. 357‒358. Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 27, č. 32; RI XI NB 3, s. 179‒180, AČ 36, s. 478‒479, č. 48. 137 Daniel Kovář, Křenovice na Českobudějovicku za dob Kunášů z Machovic, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. 45, 2008, s. 163-171, zde s. 163. V tomto a starších pojednáních o dějinách Křenovic a o rodu z Machovic není však reflektována Zikmundova listina z roku 1429. Právo na císařem přiznanou odúmrť v Křenovicích následně Václav ze Soběnova podstoupil 24. prosince roku 1453 faráři v Miličíně a pražskému kanovníkovi, Janovi Kaplickému, jenž od Václava zjevně obdržel i Zikmundovu listinu (Státní okresní archiv Tábor, AM Soběslav I A 6/4, i. č. 235; A. Sedláček, Hrady 7, s. 164). 138 AČ 36, s. 296, č. 522: „ Serenissimus princeps et dominus d. Sigismundus Romanus imperator et Bohemie rex presentem devolucionem in Radimow de plenitudine benignitatis sue dedit Bohuslao de Cossynie pro serviciis suis et suis heredibus graciose. Nunccius ad tabulas nobilis Wilhelmus de Zluticz commissarius devolucionum regalium fuit ab ipso imperatore specialiter delegatus.“ 139 AČ 36, s. 294‒298, č. 52. 83 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany polních vojsk,140 zvláště když Jan z Kozího byl ve 20. a 30. letech ve službách úhlavního nepřítele, Oldřicha z Rožmberka.141 Jakmile byl však uzavřen mír mezi tábority a císařem a měla být zajištěna majetková držba Tábora povýšeného na královské město, panovník se zavázal vyplatit majetkové nároky na Sezimovo Ústí a na statky louňovického kláštera ve prospěch Tábora,142 přičemž opravdu záhy Lucemburk ústecké panství od právoplatných dědiců vyplatil a věnoval je 26. března 1437 táborskému městu.143 Nároky Jana z Kozího na jeho tábority zabrané statky tehdy však zůstaly stranou. Byly řešeny až v druhé polovině 40. let 15. století bez nějaké záruky a asistence českého panovníka.144 Nejenže v letech 1436‒1437 se majetkové nároky Jana z Kozího dočkaly jen naprostého opomenutí, nýbrž se stal pravý opak. Pouhé čtyři dny po vydání císařského privilegia, jež povýšilo Tábor na královské město,145 na dvorském soudu 29. ledna 1437 osobně Zikmund a přísedící páni soudním napomenutím předvolali bratry Jana a Ctibora z Kozího, kteří jsou v zápisu dvorských desk označeni jako uchvatitelé (occupatores) ročního platu 9 kop grošů ve vsi Zhoř u Mladé Vožice, který si od roku 1414 nárokovala proti odúmrtnímu právu krále Markéta ze Sedlce, vdova po Jindřichovi Rohlíkovi z Trlavy a Malotic. Jan z Kozího se osobně (již bez mezitím zemřelého bratra Ctibor) dostavil k dvorskému soudu 22.‒25. května 1437 a svůj nárok bránil dvěma kupními listinami z roku 1390 a listinou z roku 1417. Proti odúmrtní žalobě zahájené osobní angažovaností císaře Zikmunda neměl však Jan šanci a spor skončil 29. října 1437 potazem vyneseným Janem Plichtou z Žirotína, podle kterého byl sporný plat přiznán Markétě Rohlíkové ze Sedlce a nikoliv Janovi z Kozího.146 Nejedná se však o jediné odúmrtní řízení, ve kterém přišel Jan z Kozího zkrátka. Ve Zvoleni 17. července 1423 povolil král Zikmund Janovi a dalšímu klientovi Oldřicha z Rožmberka Mrakešovi z Radimovic majetkový spolek se sirotky po Oldřichovi z Klažar, kteří dosud byly v poručnictví Zachaře Žestovce ze Světví. 147 Panovník ustanovil, že mají jejich statky držet, dokud zmínění sirotci nedospějí a v případě, pokud před dosažením dospělosti zemřou, všechny jejich majetky připadnou Mrakešovi z Radimovic a Janovi z Kozího.148 Byť všechny podmínky byly splněny, spor o odúmrť, do něhož zasahoval král Zikmund i Oldřich z Rožmberka, nakonec skončil v neprospěch Jana z Kozího a Mrakeše z Radimovic.149 Jedinými známými Zikmundovými listinami pro rožmberské klienty, o nichž víme, že reálně byly naplněny, jsou pouze dva dokumenty. V letech 1422‒1437 získal Matěj Višně z Větřní majetek syna Jana Lavíka z Pasovar. Samotná odúmrť byla u dvorského soudu provolána 12. října 1437, ovšem tehdy již byl tento majetek ze strany Matěje Višně z Větřní podstoupen Petru Kačicovi z Jetřichovic a jeho manželce Elišce150 Při této příležitosti Matěj zmíněným novým držitelům předal i Zikmundovu listinu151 140 František ŠMAHEL, Základy města: Tábor 1432‒1452, Husitský Tábor 5, 1982, s. 7‒134, zde s. 62; TÝŽ, Dějiny Tábora 1, 2. 1421-1452, České Budějovice 1990, s. 595. 141 Záznam třeboňského úročního rejstříku z prosince roku 1424 dokládá, že Jan z Kozího byl tehdy rožmberským hejtmanem na Třeboni (Rostislav Nový, Prameny k dějinám Táborska 1424‒1425 3, Táborský archiv 5, 1993, s. 33‒62, zde s. 40). Sice nejpozději do počátku roku 1426 byl v hejtmanském úřadu vystřídán Mikulášem z Krchleb, přesto však podle pozdějších výpisu z městských knih s datem 30. 1. 1426 tehdy působil na Třeboni patrně jako šafář či úředník třeboňského hradu. R. Tecl, Drobný doplněk, s. 101; Robert Šimůnek, Rožmberská klientela 15. století. 4. Služebné vztahy v horizontu několika generací (z Kozího, z Kraselova, z Větřní), Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 39, 2002, s. 130-146, zde s. 143; týž, Správní systém, s. 539, 540. Neznámo kdy před podzimem roku 1428 vznikl dlužní úpis Oldřicha z Rožmberka, v němž figuroval Jan z Kozího jako jeden z rukojmích (AČ 3, s. 8-9, č. 8/LOR I, s. 101‒102, č. 150). Když se Oldřich z Rožmberka, přes opakované výzvy císaře Zikmunda odmítl osobně účastnit v červnu a v červenci roku 1436 jihlavského sněmu, kde byla přijata kompaktáta, místo sebe vyslal právě Jana z Kozího, Jana Tožici z Vidova a Kokota (Anna Kubíková, Basilejská kompaktáta a Oldřich z Rožmberka, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 28, 1991, s. 345‒348; R. Šimůnek, Správní systém, s. 300). Tato mise odráží i fakt, že od 30. let 15. století využíval Oldřich z Rožmberka služeb Jana z Kozího nikoliv ve správním aparátu, ale zejména v diplomatických službách a po husitských válkách zejména v jednání s Táborem (R. Šimůnek, Rožmberská klientela 4, s. 143). 142 AČ 3, S. 450‒451, Č. 23; RI 11 NB 3, s. 263, 264, č. 191a. 143 RI 11 NB 3, s. 285‒287, č. 204. 144 F. Šmahel, Základy města, s. 62, 109. 145 Codex iuris municipalis (CIM) 3, ed. Jaroslav Čelakovský, Gustav Friedrich, Praha 1848, s. 167‒174, č. 102; RI 11 NB 3, s. 275‒278, č. 198. 84 146 AČ 36, s. 252‒256, č. 8. K obsazení dvorského soudu v říjnu roku 1437 srov. AČ 36, s. 166, č. 88, 253, č. 8, s. 339, č. 27, s. 607, č. 60, s. 601‒602, č. 58 a další. 147 Rodinné vztahy a dědická řízení tohoto rodu zmapoval A. Sedláček, Hrady 3, s. 259; týž, Hrady 4, s. 152‒153. 148 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 17‒18, č. 20. 149 AČ 3, s. 511, č. 324; Urkundenbuch der Stadt Krummau 2, s. 28, č. 112; LOR 1, s. 182, č. 265; AČ 36, s. 485‒487, č. 51; AČ 1, s. 421, č. 48, s. 422‒423, č. 50. 150 AČ 36, s. 478, č. 47. 151 Ferdinand Tandra, Formulář kanceláře Rožmberské. Rukopis c. k. veřejné a univerzitní knihovny Pražské, Věstník Královské české společnosti nauk 1890, s. 243–274, 85 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany Tento příklad však do našeho výčtu fakticky nenáleží, protože v Řezně 26. září 1422 vydané listině král nepředává Matěji Višni z Větřní právo na nějakou odúmrť po zemřelé osobě, jako v předchozích případech, ale potvrzuje uzavření majetkového spolku mezi Matějem Višní z Větřní a stále živým sirotkem po Janovi Lavíkovi z Pasovar s právem vzájemného dědění. Tedy fakticky potvrdil jen dojednanou úmluvu dvou osob.152 Druhým případem je Zikmundova listina pro Jana ze Srlína z 1. září 1426. Tehdy král Zikmund tomuto rožmberskému úředníkovi věnoval stálý plat dvou kop pražských grošů. Jenže v předcházející době tuto dávku dřívějšímu zemřelému držiteli Bedřichovi z Klokočova seděním na Čičovicích platil sám Jan ze Srlín jako komorní úrok. Když tedy tento na krále spadlý plat přiznal Zikmund dřívějšímu plátci (Srlínovi), fakticky jej jen od této platební povinnosti osvobodil a reálně mu žádný nový majetek či důchod nepředal.153 Ostatní uvedené příklady Zikmundem věnovaných odúmrtí rožmberským klientům však potvrzují zmíněné pravidlo. Opomíjení nároků a požadavků Oldřicha z Rožmberka ze strany krále Zikmunda v letech 1436‒1437 nebylo patrně bez následků ani pro Rožmberkovy muže a ke svým účelům dokázali císař Zikmund a jeho noví heretičtí věrní využívat i dvorský soud. V této souvislosti zde současně vyvstává i obecná otázka. Do jaké míry bylo během husitských válek vyhlašování odúmrtí a jejich následné udílení ze strany Lucemburka provázáno s reálnou dědickou situací jednotlivých rodin a do jaké míry se jednalo jen o právní nástroj, kterým panovník svévolně jako odúmrti nominálně přiděloval statky husitských odpůrců svým příznivcům. V každém případě je zřejmé, že v letech 1436‒1437 po opětovném otevření dvorských desek došlo k nejedné právní kolizi a, jak jsme ukázali, Zikmund na svém pražském panovnickém dvoře mezi svými novými věrnými kacíři dokázal dvorský soud i využívat ke svým politickým cílům. To se však spíše jeví už jako téma pro samostatnou studii.154 Svět klientů, kteří byli skrze svou službu spojeni s Oldřichem z Rožmberka a zároveň byli i hosty na Zikmundově dvoře a příjemci jeho listin, završuje velmi specifický případ osoby, na níž padlo obvinění z tajné úkladné spolupráce s krumlovským pánem, jemuž donášela ze samotného centra nepřátel. Řeč je o táborském písaři Pešovi ze Sedlčan, který byl kvůli těmto podezřením na počátku 40. let 15. století Táborskými zajat, mučen a následně v dubnu roku 1441 či krátce poté popraven utopením. Zajímavé už jednak je, že již první známý písemný doklad o Pešovi ze Sedlčan je svázán s rožmberskou klientelou. Konkrétně první zpráva pochází z pozdější listiny Mikuláše z Krchleb, který potvrdil, že dříve proti tomuto táboritovi vystupoval.155 Peša (Pecha) ze Sedlčan se prý „tháborskú mocí“ uvázal v určité majetky a jeho příbuzní, kteří byli opomenuti, se obrátili na Mikuláše z Krchleb, jenž se na příkaz Oldřicha z Rožmberka pokoušel poškozeným bezvýsledně pomoci. Zmíněná listina tyto snahy klade do doby, kdy byl Mikuláš z Krchleb úředníkem na Třeboni a na Zvíkově, kde jako hejtman či purkrabí působil kolem roku 1426 a v letech 1431‒1435.156 Tedy Peša ze Sedlčan dotyčné majetky zcela za pomoci táboritů zabral asi někdy před rokem 1426 či případně před první polovinou 30. let 15. století. Zmíněná listina je zejména zajímavá nejen tím, že jako jeden z mnoha příkladů poukazuje, jak v časech husitské revoluce docházelo k určitému rozklížení nejen šlechtických a měšťanských rodin, nýbrž i to, že oporu proti svým kacířským příbuzným hledala poškozená katolická část rodiny u Oldřicha z Rožmberka a jeho úředníků. Bez významu ani není, že mezi příbuznými Pešy ze Sedlčan, kteří proti němu stáli na katolické straně, patřila i tchýně hlavního žalobce Vavřince ze Sedlčan „Anna Pechova žena ze Sedlčan“. Pokud se nejedná o shodu jmen dvou postav (dvou Pechů) či záměnu písaře listiny, což se nejeví vzhledem k dalším souvislostem pravděpodobné, byla tato Anna ze Sedlčan asi přímo právě manželkou táborského písaře Pešy ze Sedlčan, který ji a ostatní příbuzné oloupil o jejich majetek. Vzhledem k tomu, že se za husitské revoluce Anna ze Sedlčan obracela na rožmberské úředníky o pomoc a Peša byl táboritou, nelze vyloučit, že se jejich s. 266–267, č. 4. 152 Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum, s. 8–9, č. 7. 153 Jelikož roční komorní plat platily jen kláštery a města, důchod nejspíše byl původně Friedrichovi z Klokočova zastaven. RI XI, NB 3, s. 173, č. 118. Editoři Regest imperii si však zcela nejsou jisti pravostí této listiny. 154 Jednou z mála prací posledních let, která se pokusila obecně uchopit problematiku dvorských desk, stále zůstává jen studie Pavly Burdové, Desky dovrské, Sborník archivních prací 47, 1997, s. 75‒123. 155 AČ 12, s. 12, č. 1500; Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526.1/2, edd. František Beneš ‒ Karel Beránek, Praha 1974, s. 277‒278, č. 1131. Svědečná listina Mikuláše z Krchleb vydaná v Bernarticích je editory bez pádnějšího vysvětlení přiřazena k roku 1444. 156 R. ŠIMŮNEK, Správní systém, s. 539, 545. 86 87 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany manželství po Pešově odchodu do táborské komunity de facto rozpadlo a posléze každý z nich příslušel k jedné ze znepřátelených stran.157 Možná právě i tyto vazby jeho nejbližší rodiny k Oldřichovi z Rožmberka mohly později rovněž přispět k obvinění Peši z donášení nepřátelské straně či případně k jeho skutečné spolupráci. Nejpozději roku 1437 vlastnil písař Peša v Táboře dům a patřil k váženým představitelům obávané kališnické obce, který se účastnil poselstev k císaři Zikmundovi. Zjevně byl v Praze v rámci delegace, které bylo předáno 25. ledna 1437 vydané panovníkovo privilegium, v němž byl Tábor povýšen na královské město a byl mu udělen znak,158 neboť o pouhých pět dnů později vystavil Zikmund dvě listiny pro Pešu ze Sedlčan, který vzhledem k této odměně měl zřejmě nemalý podíl na uzavření dohod a ujednání smíru s panovníkem. Konkrétně 30. ledna 1437 císař zapsal v listině pod majestátní pečetí měšťanovi (opatrnému) Pešovi ze Sedlčan částku 60 kop grošů pražských na ves ostrovského kláštera Krňany a vsi arcijáhenství v Týně nad Vltavou Smilovičky, Čenkov (?- Czrnkowczi) (u Bechyně) a Březnici (Brzezincze Male). Pešovi rovněž povolil výběr dávek, které zde vybírala královská komora až do splacení příslušné sumy, jinak však tamní obyvatele zatěžovat neměl.159 V druhé listině z téhož dne Zikmund Pešovi zastavil poplužní dvůr s příslušenstvím v Šanovicích (u Sedlce), který spadl na krále jako odúmrť po Kateřině z Šanovic, vdově po Ješkovi z Šanovic.160 Pešovy cesty na Zikmundův dvůr tehdy ale vystavením těchto listin zjevně neskončily. Jednak 26. března 1437 vydal císař pro Tábor další listinu, která předávala městu majetkovou držbu161 a 22. června 1437 vydal Zikmund pro Pešu třetí listinu, ve které mu zastavil ves milevského kláštera Třemešnou s úroky a poplatky za 20 kop grošů.162 Pešovi se však zpočátku nedařilo převzít tento statek, neboť jej odmítal vydat Oldřich z Rožmberka. Ještě 9. a 10. května 1438 opakovaně žádali purkmistr a rada v Táboře Oldřicha, aby „lidi v Třemešném Pešovi písaři propustil“ a aby to nařídil svému purkrabímu na Zvíkově Petrovi z Dubu, který tento krok stále neučinil.163 Těžké je rozhodnout, zda zmíněný spor mezi Pešou a krumlovským magnátem vyvrací pozdější obvinění, že Peša měl donášet informace z jednání táborské rady právě Oldřichovi z Rožmberka, či zda tento konflikt o Třemešnou měl naopak krýt tohoto případného rožmberského agenta na Táboře. Prostředníkem mezi Oldřichem a Pešou ze Sedlčan měl být rožmberský úředník Jan ze Srlína. Se Srlínem měl Peša ze Sedlčan dokonce vést své porady a obec zrazovat ve vlastním domě v Táboře, v jistém „tajném pokoji“164 Peša později na mučidlech „vyznal na Srlína, že jej na to navodil ode pána z Rosenberka, aby jemu tiem slúžil, že za to bude jmieti ode pána. A v tom Peše, když býval v Praze na sněmiech, ku pánu jest tajně chodil, jeho dvoru, a tu sě v tom s pánem známil; a za to ot něho dary bral“.165 K této zradě se sice Peša později na počátku 40. let 15. století doznal na mučidlech, nutno ovšem poznamenat, že Pešovy doložené či předpokládané vzpomínané pobyty v Praze, o nichž jsme výše psali, se opravdu v určitých termínech překrývají s pražskými pobyty Oldřicha z Rožmberka. Jeho pobyty v Praze se váží k říjnu 1436166 a k polovině listopadu 1436.167 Zvláště se nabízí Oldřichův pobyt v Praze doložený k únoru roku 1437,168 kdy na Zikmundově dvoře pobýval i Peša ze Sedlčan, jenž zde zastupoval táborskou obec, která tehdy 25. ledna 1437 obdržela od císaře vzpomínané privilegium169 a 30. ledna sám Peša získal od Zikmunda 157 Jistě jen víme, že v časech Pešovy (Pechovy) smrti (1441) byla jeho manželkou jistá Dora, která se po Pechově popravě provdala za jistého Kašpara. AČ 2, ed. František Palacký, Praha 1842, s. 176, č. 278, 279. 158 CIM 3, s. 167, č. 102; RI XI NB 3, s. 275‒278, č. 198. 159 NA České gubernium – guberniální listiny, sign. 229; Soupis česky psaných listů a listin 1/1, s. 215, č. 860; AČ 2, s. 176, č. 278. 160 RI 11, 2, č. 11648; AČ 36, S. 289‒290, č. 48. Císařem věnovaná odúmrť, dvůr v Šanovicích, byla provolána 3. října 1437 ve Vožici a v Táboře. Nikdo se proti ní ‒ na rozdíl od jiných Zikmundem přidělených odúmrtích ‒ neodvolal, tedy Peša ze Sedlčan se zjevně tohoto statku reálně ujal (AČ 36, s. 289‒290, č. 48). 161 RI XI NB 3, s. 285‒287, č. 204. 162 AČ, 2, s. 176, č. 279; Zbytky register, s. 215, č. 1582. 163 LOR 2, s. 15‒16, č. 18‒19. V edici AČ 14, ed. Josef Kalousek, Praha 1895, s. 65, č. 1619, s. 106‒107, č. 1734, jsou tyto listy nesprávně datovány k letům 1455 a 1462. 164 LOR 2, s. 96‒97, č. 119, s. 98, č. 121, s. 154, č. 198. 165 LOR 2, s. 96‒97, č. 119, s. 153, č. 198; AČ 1, s. 358‒359, č. 1, s. 384, č. 35; František Mareš, Jan ze Srlína. Historický obrázek z XV. věku, Časopis Musea království českého 76, 1902, s. 1–20, 386–403, zde s. 7; F. ŠMAHEL, Dějiny Tábora I,2, s. 543‒544, pozn. 11. 166 LOR 1, s. 204, č. 303. 167 LOR 1, s. 208‒209, č. 310. 168 LOR 1, s. 211, č. 314. 169 RI 11 NB 3, s. 275‒278, č. 198. 88 89 Lukáš Reitinger Rožmberští klienti v síti Zikmundovy strany dvě uvedené listiny. Podle pozdějších výpovědí dokonce zástavu Třemešné měl táborský písař od Zikmunda obdržet na základě přímluvy Oldřicha z Rožmberka, kterého o to ve dvou listech požádali Táborští.170 Peša zjevně také nechyběl při uzavření dohod mezi Oldřichem z Rožmberka a tábority v Praze 3. června 1437, které dojednali Hanuš z Kolovrat a Přibík z Klenového. Peša se těšil důvěře všech stran do té míry, že Oldřich měl v jeho táborském domě složit sumu 200 kop grošů, která měla být předána Bedřichovi ze Strážnice.171 I tato jeho role mohla stát za třetí připomenutou Zikmundovou zástavní listinou pro Pešu, která byla vydána krátce poté 22. června 1437.172 Dále se Oldřich mohl s Pešou ze Sedlčan v Praze setkat ve dnech 19.‒22. října 1437,173 na počátku ledna 1438.174 Dlouhodobě byl Oldřich v Praze od 15. května do konce června 1440, kdy se účastnil volebního sněmu.175 Dokonce později padala i obvinění, že Peša měl za vyzrazování táborských jednání od Oldřicha z Rožmberka obdržet jistou louku u Sedlčan.176 Na možný důkaz tohoto vynášení zpráv krumlovskému pánovi upozornil František, Šmahel, jenž doklad zrady písaře Peši (či někoho jiného) spatřoval ve faktu, že soudobé opisy písemností táborské rady z roku 1439 se nacházejí v rožmberském archivu.177 Tento případný komplot je spojován až s roky 1436 a 1437, avšak jeví se dosti možné, že Rožmberkové měli na Táboře svého informátora již roku 1435.178 Ať už obvinili na počátku 40. let 15. století táborští měšťané svého písaře Pešu ze Sedlčan oprávněně či nikoliv, jejich podezření dokládá, že budování sítě vazeb ze strany Oldřicha z Rožmberka bez problémů překračovalo konfesní rozdělení a v čase husitských válek hranice znepřátelených stran. Stejně jako síť Oldřichových styků prorůstala do mocenských klik panovnického dvora. „penes nobilem Vlricum de Rozemberg“ Rozmberk Clients in the Network of Sigismund‘s Party Lukáš Reitinger 170 171 172 173 174 175 176 177 178 90 J. Mareš, Jan ze Srlína, s. 10. LOR 1, s. 216‒217, č. 324. AČ, 2, s. 176, č. 279; Zbytky register, s. 215, č. 1582. LOR 1, s. 229‒331, č. 342, 343. LOR 2, s. 1, č. 1. LOR 2, s. 62, č. 86. LOR 2, s. 97, č. 119, s. 153, č. 198. F. ŠMAHEL, Dějiny Tábora I, 2, s. 554, pozn. 117. F. ŠMAHEL, Dějiny Tábora I, 2, s. 483‒484. The study deals with clients of Oldřich of Rozmberk, i.e. minor noblemen who served Oldřich and who also got in touch with Sigismund of Luxembourg: Matěj Višně of Větřní and his brother Mikuláš, Mrakeš of Radimovice, Mikuláš of Krchleby, Petr Maksant, Chval of Chmelná, Jan of Srlín, Václav of Soběnov, Jan of Kozí, Materna of Ronov and Zdeněk of Rožmitál. Many of the clients were legally classified somewhere between lower noblemen and burghers. The author detailed the reasons why the following noblemen entered Rozmberk’s services and described the process of their hiring during the Hussite wars: Mikuláš of Krchleby, Chval of Chmelná and Materna of Ronov; the author also dealt with departures of Mrakeš z Radimovice and Zdeněk of Rožmitál from Rozmberk’s services. As regards Martínek of Bavorov, the author discovered his more significant and more frequent relationships with Emperor Sigismund than with Oldřich of Rozmberk; Jan Předborův of Radešín shortly served Oldřich too. The author considered Matěj Višeň of Větřní the most significant of Oldřich’s clerks; Matěj independently maintained contacts with Austrian noblemen. Clients were sent to Sigismund as couriers or they accompanied Oldřich of Rozmberk to Sigismund’s court where they could win benefits and privileges for their master as well as for themselves (awarding of noble titles and coats of arms). The paper also discussed the damage suffered by the clients in fights with Hussites and Sigismund’s donations to Rozmberk’s clients which frequently remained unimplemented even after the Hussite wars. The author asked whether these donations, which frequently failed to be enforced at the imperial court of justice, were not intended as purely nominal from the very beginning. Jan of Kozí was, in author’s opinion, the most significant representative of Rozmberk’s clients who was not indemnified. At the end of the essay the author analyses the destiny of Peša (Pecha) of Sedlčany, a Tábor burgher, scribe and courier who visited the emperor during the post-Lipany-Battle times and who was condemned by Táborers and executed for conspiracy with Oldřich of Rozmberk (through Jan of Srlín). The author demonstrated that Peša had had enough opportunity to participate in conspiracy and he had became rich due to rewards from Emperor Sigismund. 91