„Všude je vlastně čisto, i když se zdá, že je vše špinavé. Jenže to není nečisté,“ říká o daleké Amazonii Mnislav Zelený Atapana. Co ale uprostřed pralesa či džungle s námi, odchovanci bílých ubrusů, sterilního nádobí a třikrát denně mytých rukou?
Čistota a hygiena je totiž v naší kultuře téměř zaklínadlem. Slepené vlasy se už nenosí, deodorantová osvěta postupně proniká i do letních autobusů a samozřejmě – hygienici vyhánějí z hospod houfy švábů. Dobré rady o mytí jablek se dostaly i do osnov mateřských školek, protože vrstva chemického postřiku není zrovna to nejlepší ochucovadlo a taky „kdovíkdonatošahal“.
Guláš v restauracích se podle předpisu muže ohřívat jen pár hodin a pak jako závadný končí v kanále. Život v tlačenici a mimo přírodu se o sebe zkrátka musí starat i prostřednictvím úřednických zásahů, jinak by se ke chřipce přidaly i epidemie tyfu a cholery, podobně jako loni v haitské metropoli. Pořád ale existují kraje, kde si místo „rostlinné a živočišné výroby“ ovoce prostě utrhnete ze stromu, zeleninu vyškubnete z hlíny a večeři ulovíte. Málo lidí, jídlo k dispozici čerstvé a žádné dlouhé skladování. Ale co zákeřné bakterie? Jak se s nimi vypořádá naše očkovaná tělesná schránka, nadopovaná vitaminy a stopovými prvky?
Přijmout se vším všudy
Viliam Poltikovič si smrtící mikroby možná pouští do těla, ale rozhodně ne do mysli: „Pokud chce člověk navázat opravdu důvěrný kontakt s domorodci, tak na hygienu přípravy a konzumace jídla nemůže hledět a musí přijmout věci, jak jsou. Já se na cesty neočkuju ani s sebou nemám žádné zvláštní léky. Důvěřuju tomu, že vše dobře dopadne a že mi podávané jídlo neublíží. Vědomě si to tak v mysli utvářím. Zatím to vychází, nikdy jsem vážně neonemocněl. V počátcích svého cestování jsem jednou popíjel v restauraci na břehu Gangy naservírovanou vodu, když jsem si všiml, že syn majitele nabírá kýblem vodu z řeky. Zeptal jsem se tedy, zda i já piju vodu z Gangy. Hospodský radostně odpověděl: Jistě, ani bych si nedovolil nabídnout vám jinou vodu než z posvátné Matky Gangy…“
Samozřejmě, dodává Poltikovič, je tu pár zásad, které se nemusejí nutně týkat jen pralesa, ale tropů vůbec: „Čerstvě připravené jídlo, byť i jen v kotlíku na ulici, nebývá nebezpečné, obzvláště to bezmasé. Větší pozornost je třeba věnovat nápojům a pít raději převařenou nebo balenou vodu.“
Podle Jiřího Škvora by měl každý cestovatel vytušit, „kdy a jak je vhodné dodržovat naše hygienické hranice, a najít vhodnou rovnováhu mezi tím, být host, a zároveň zachovávat svoje limity“. Jednu věc Jiří Škvor zdůrazňuje: „Rozhodně vždy a všechno musí být dobře tepelně upravené. I potraviny pochybné kvality lze pozřít, jsou-li upravené. Já sám jsem z jídla v cizině nikdy žádný problém neměl. Jde o to dodržovat jenom pár základních pravidel – vyhnout se syrovému masu, nepít neznámou vodu a nejíst neznámé plody a bobule.“ V každém případě bude užitečné, když laťku sterility spustíte k místním možnostem, jinak se z vaší cesty stane noční i denní infekční můra útočící z každé omšelé misky. A nemusíte ani do džungle…
„V tibetské rodině nejdřív paní domu vymetla z nudlí brouky, než mi jídlo naservírovala,“ poznamenává k tomu David Gladiš. „Cestovatel by sice měl dbát na hygienu kdekoli, ale hlad ho často přinutí… Typická scéna: v Laosu v horách se chystá večeře. U stolu jedí jen muži, děti obsluhují a ženy se najedí v ,kuchyni‘ neboli v rohu místnosti, kde je otevřený oheň. Večeře začíná rýžovou pálenkou, poté je rýže a ryba, která se neznámo jak dlouho udila nad ohněm. K tomu miska cikád. Prostírá se na rohož na zemi – kosti, vajgly a plivance končí hned vedle. Kolem pobíhají kuřata, pes a selátko, husa nakukuje dveřmi dovnitř.“
Kyanid jako pochoutka
Někteří cestovatelé jdou v experimentování s potenciálními jedy ještě dál. Co třeba vyzkoušet opravdový přírodní dryák s příchutí hořkých mandlí? Atapanovo tělo se s kyanovodíkem sneslo a přežilo: „Z hořkého manioku indiáni v procesu zpracovávání vymačkávají lisem smrtelně jedovatou kyanovodíkovou kyselinu, aby ze vzniklé masy vyráběli mouku a pekli placky. Nechápal jsem, jak s tak jedovatou šťávou mohou beze strachu pracovat. Ženy Javalapitů dokonce nemají ani lis a masu promačkávají zabalenou v malé rohoži. Tu neustále promývají ve vodě a jedovatou šťávu odlévají. Jednou jsem to už nevydržel a zeptal jsem se jich: ,Vždyť jste celé od jedu a někdy si můžete omylem líznout ruky nebo potřísněných stehen. To se nebojíte?‘ Pochichtávaly se: ,Kdepak, to se nám nestane, a i kdyby, tak na to něco máme.‘ Asi jsem nevěřícně vykulil oči, a tak mi nabídli zkoušku: ,Chceš si to zkusit?‘ Lízl jsem si kyanovodíkové šťávy a ústa se mi stáhla hořkými mandlemi. Rychle mi něco podali a nadále tu jsem. Mají prostě protijed.
Je´kuané i tuto jedovatou tekutinu zpracovávají. Vyvařují jed a pak ji nechávají zkvasit v jejich pivo yarake. Když tekutinu dál vaří, mění se postupně v mazlavou substanci. Je to jejich pikantní pochutina kumashi, jakýsi indiánský worcester, který si každý rok vozím domů.“ Jestli má kyanid v Amazonii tak lákavou pověst (na rozdíl od našich detektivek), nejspíš můžeme téma otrávených cestovatelů s klidným svědomím opustit a zamyslet se nad další příchutí exotického stravování. Dost často nejde ani tak o to, co jíte, ale jak to provedete. A proč.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2011.
