Wikipedie

Štítná žláza

žláza s vnitřní sekrecí

Štítná žláza (latinsky: Glandula thyreoidea[1][2][3][4] nebo Glandula thyroidea[5]) je endokrinní žláza laločnaté stavby, umístěná na kraniálním konci průdušnice. Někdy zasahuje až na hrtan. Funkčně se podílí na regulaci metabolismu produkcí thyrodních hormonů – trijodthyroninu a thyroxinu. Tyto hormony ovlivňují spotřebu kyslíku, rychlost látkové výměny, růst a vývoj.

Štítná žláza

Vyskytuje se u většiny obratlovců.[6]

Evoluce editovat

Evolučním předkem štítné žlázy byl endostyl, orgán, který u kopinatců, pláštěnců a larev mihulí produkuje sliz do hltanu. Již tehdy jeho produkt obsahoval vysoké množství jódu. U obratlovců (mihulemi počínaje) se začíná tento orgán z filtrace potravy přeorientovávat na produkci hormonů a z exokrinní žlázy se stala u většiny obratlovců žláza endokrinní.[6]

Stavba štítné žlázy editovat

Makroskopická stavba editovat

Žláza má tmavočervenou barvu, její hladký povrch je kryt vazivovým pouzdrem.

Pravý a levý lalok obklopující průdušnici mají oválný až trojúhelníkovitý tvar. U skotu a někdy u kočky a psa jsou navíc spojené žláznatým můstkem – isthmus glandularis, který obtáčí průdušnici z ventrální (=břišní) strany. U prasete tvoří istmus většinu objemu štítné žlázy.

U prasete a u člověka navíc může ze žláznatého můstku vyrůstat kraniálním směrem (=k hlavě) nekonstantní (=ne vždy přítomný) pyramidální lalok (lobus pyramidalis), který je pozůstatkem sestupu žlázy během ontogeneze.

Mikroskopická stavba editovat

Štítná žláza je žláza folikulárního typu. Vazivové pouzdro na povrchu žlázy vstupuje dovnitř, rozděluje parenchym žlázy na laloky a následně na lalůčky. Lalůčky jsou složeny z uzavřených váčků – folikulů, které jsou vyplněné koloidem. Ve vazivových septech probíhají arterie, folikuly jsou opředeny sítí krevních kapilár.

Folikuly jsou 50 až 200 μm velké útvary, jejich stěna je tvořena jednou vrstvou folikulárních buněk kubického tvaru, které nasedají na bazální membránu. Z krve vychytávají jód (díky pendrinu, buněčné pumpě) a uskladňují ho v dutině folikulu. Kromě toho tvoří thyreoglobulin, který rovněž uskladňují ve folikulu.

Uvnitř folikulu se na tyrosinové zbytky thyreoglobulinu naváže uskladněný jód, čímž vzniknou hormony trijodthyronin (T3) a thyroxin (T4). V případě potřeby folikulární buňky absorbují thyreoglobulin s navázaným jódem, odštěpí hormony a ty vyloučí do krve.

Kromě folikulárních buněk se ve štítné žláze nacházejí i buňky, které nejsou součástí folikulů. Nazývají se parafolikulární buňky nebo C-buňky. Jejich původ je neuroektodermový. Vylučují do krve hormon kalcitonin.

Cévní zásobení editovat

Nemoci štítné žlázy editovat

Nemoci štítné žlázy jsou nejčastějšími endokrinopatiemi (choroby žláz s vnitřním vyměšováním). V České republice je postiženo zhruba 5 % populace. Mezi nejdůležitější patří hypotyreóza a hypertyreóza, jež vznikají v důsledku autoimunitních poruch štítné žlázy. Nejčastější z nich je chronický autoimunitní zánět štítné žlázy. Maligní (zhoubné) nádory štítné žlázy patří mezi vzácnější nádory a vzhledem k umístění štítné žlázy mezi lépe diagnostikovatelné. Představují 0,5–1 % všech nádorových onemocnění a z hlediska endokrinologických malignit jde o jednu z nejčastějších.[7]

Hypertyreóza, tj. hyperfunkce čili zvýšená činnost žlázy, kdy produkuje nadbytek hormonů, a hypotyreóza, tj. hypofunkce, při níž je nedostatečná produkce hormonů, jsou sice méně časté, ale jejich projevy onemocnění bývají o to více nápadnější. Štítná žláza se může zvětšit, nemocný trpí nadbytečnou energií, která vyúsťuje ve stav stresu nebo nervozity. Postižený pociťuje silné bušení srdce, nadměrné pocení celého těla včetně návalů horka a silně hubne. Typickým projevem nemocného jsou vypouklé oči. Dalšími příznaky nemocí štítné žlázy mohou být zimomřivost, deprese či padání vlasů. Léčba především spočívá v hormonální úpravě pomocí medikamentů, v závažnějších případech se léčí radioaktivním jódem, a pokud léčba nepomáhá, provádí se odstranění štítné žlázy.[8]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ W. His: Die anatomische Nomenclatur. Nomina Anatomica. Der von der Anatomischen Gesellschaft auf ihrer IX. Versammlung in Basel angenommenen Namen. Verlag Veit & Comp, Leipzig 1895.
  2. ↑ F. Kopsch: Die Nomina anatomica des Jahres 1895 (B.N.A.) nach der Buchstabenreihe geordnet und gegenübergestellt den Nomina anatomica des Jahres 1935 (I.N.A.). 3. Auflage. Georg Thieme Verlag, Leipzig 1941.
  3. ↑ H. Stieve: Nomina Anatomica. Zusammengestellt von der im Jahre 1923 gewählten Nomenklatur-Kommission, unter Berücksichtigung der Vorschläge der Mitglieder der Anatomischen Gesellschaft, der Anatomical Society of Great Britain and Ireland, sowie der American Association of Anatomists, überprüft und durch Beschluß der Anatomischen Gesellschaft auf der Tagung in Jena 1935 endgültig angenommen. 4. Auflage. Verlag Gustav Fischer, Jena 1949.
  4. ↑ International Anatomical Nomenclature Committee: Nomina Anatomica. Spottiswoode, Ballantyne and Co., London/ Colchester 1955.
  5. ↑ Federative Committee on Anatomical Terminology (FCAT): Terminologia Anatomica. Thieme, Stuttgart 1998.
  6. ↑ a b ROČEK, Zbyněk. Historie obratlovců : evoluce, fylogeneze, systém. Praha: Academia, 2002. 512 s. ISBN 80-200-0858-6. 
  7. ↑ Nemoci štítné žlázy
  8. ↑ hledamzdravi.cz. Kapitola Funguje vaše štítná žláza?. Hledám zdraví [online]. 22.5.2015. ISSN 2336-5080. 

Literatura editovat

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s. 
  • Koldův atlas veterinární anatomie (kolektiv autorů, Grada, 1999)
  • Histologie – mikroskopická anatomie (FLV 2004)

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Štítná_žláza&oldid=22263474“